Deny

Jezdila jsem každej den sockou do školy. Nenáviděla jsem to. Celá škola se narvala do třech autobusů a všichni se strkali a nadávali. Kluci toho využívali a osahávali holky. Vždy jsem nastoupila první, abych si sedla a smála se ostatním, co se drželi rukama nohama. Když jsme konečně dojeli, ulevilo se mi. Na poli před námi stály dvě krychle, to byl náš učňák. Já si obvykle ještě zapálila před školou. Měla jsem tam jen jednu kámošku, a to Žanetu, s ostatníma jsem se nebavila. Žaneta byla fajn, vypadali jsme podobně, i když ona měla blonďatý vlasy a velký kozy. Já byla asi stejně vysoká jako ona, měla jsem je malý. Chodili jsme ale podobně oblíkaný v roztrhaných džínách a košilích. Žaneta stejně jako já kouřila trávu.
Stoupli jsme si spolu k jedinýmu křoví, který tam bylo a začali kecat:
„Řeknu ti, ta Nikola mi leze na nervy, viděla jsi, jak se válela po Pavlovi?“
„Jsou to oba šprti, to teda jo.“
„Jo šprti, jak já je nenávidim, pověsila bych je za nohy do průvanu.“
„Až tak? Můžou ti bejt volný…“
„To je pravda, ale Nikola si za ty ksichty zaplatí, mám plán, co jí udělat.“
„Jo, fakt!? A co?"
Žaneta se skrčila a začala mi šeptat do ucha, že jsem ji skoro neslyšela. Pak se usmála na dva druháky, co přešli kolem nás.
„To jsou ale bejci!“
Musela jsem přikývnout. Oba dva kluci byli skejťáci s dlouhejma vlasama oblečený v maskáčích a ohromně jim to slušelo. Přemýšlela jsem, jestli Žaneta udělá to, co mi pošeptala. Doufala jsem, že ne, protože jsem větřila zase průser. A těch jsme měli nespočítaně od áček po nedovolený kouření a drzost na učitele. Mohla jsem ty průsery počítat na prstech obou ruk a nestačilo by mi to.
Zahlídli jsme, jak z autobusu vystupují učitelé, a schovali se tak, aby jsme nebyly vidět. Učitelé  zamířili ke školníkovi, aby zjistili, kdo se zase nepřezul anebo koho načapal kouřit. Školník byl starej bonzák a v žalování se vyžíval. Jednou jsme mu daly do kýble s vodou lepidlo, protože náš štval.
Učitelé jako Vinař nebo Siváková mě dost štvali taky. Nedávali mi pokoj a stále mě buzerovali, protože jsem nedávala při výuce pozor. Měla jsem podezření, že jsou na mě zasedlí. Chtěla jsem to říct doma, ale rači mě to přešlo, protože matka hrozně trpěla, když se dělo něco špatně ohledně školy. Už mě vyhodili z gymplu a ze střední, a tak matka hrozně chtěla, abych měla aspoň ten učňák, a já na to kašlala.
Dokouřily jsme a zamířily do třídy. Sedly jsme si vedle sebe a když začala výuka, začaly jsme hrát piškvorky jako obvykle.Posílaly jsme si je po lavici a docela nás to bavilo. Někdo zvýšil hlas. Podívala jsem se na Vinaře, který úplně zbrunátněl:
„Takže vám rovnice nic neříkaj Siváková?“
Stoupla jsem si a mírně zbledla.
„Jo jasně, že jo...“
„Opět piškvorky, tak si myslím, že budu muset pozvat vaši matku do školy.“
Jen to ne, řekla jsem si a podívala se po třídě. Všichni se usmívali, nikdo mi nefandil, všichni byli při něm. Já na to kašlala, stejně jsem se s nima nebavila. Pro mě to byla tlupa idiotů.
Po škole jsme jako obvykle zašly s Žanetou za klukama z vyšší třídy. Byla jsem zabouchlá do Denyho. Byl hrozně hezkej a já po něm vážně jela. Každej den jsme se po škole scházeli a jezdili na vyjížďky. Deny měl velkej auťák a vešli jsme se do něj všichni. I dneska po vyučování Deny čekal před školou v auťáku a už troubil. Nalezli jsme tam celý šťastný a zapálili si jointa. Vůně trávy se linula autem.
„Deny, zahul si…“ řekla Žaneta a podala mu jointa. Deny jednou rukou držel volant a druhou si dal práska.
„Jo dobrý…“
„Kam pojedem?“ zeptala jsem se.
„Nevim.“
Koukala jsem z okýnka a kouřila jointa. Když jsem byla zkouřená, tak jsem si cestu opravdu užívala. Dojeli jsem pod nějakej most pomalovanej grafiti a vyšli jsme z auta. Už jsem byla zkouřená, takže jsem se chechtala, aniž jsem věděla čemu. Zoufale jsem se dívala na Denyho, on se ale bavil s Žanetou a něco rozebírali. Nevěděla jsem co. Pak mi Žaneta řekla, že ji Deny slíbil, že ji naučí řídit, hrozně jsem žárlila… Žaneta měla malýho brášku a Deny chtěl, aby překecala matku, aby ho s ním pouštěla na hokej. Deny byl blázen do hokeje a sledoval všechny zápasy. Mě to moc nebavilo. Rači jsem se dívala na fotbal. Žaneta slíbila, že se zeptá mámy, a Deny byl spokojenej. Trochu mě to štvalo. Byla jsem tam já a Deny tak mohl zapomenout na hokej a věnovat se mě, ale on ne. Hokej to byl pro něj posvátnej trůn. Jen jednou jsem s nima na tom hokeji byla a nebylo to nic moc. Deny pil jedno pivo za druhým a nevšímal si mě. Já byla pro něj vzduch. Seděla jsem tam jak pipka. Naštěstí se tam objevil Ringo, náš kámoš. Patřil mu bazar a občas jsme se stýkali. Vytáhl nás do hospody. Byla to hezky vybavená dřevem obložená hospoda. Sedli jsme si do rohu, kde na nás nebylo vidět. Ringo objednal panáky a pak se podíval na Denyho.
„Tak co, jak to jde mladej?“
„Špatně,“ řekl Deny, „nemám prachy.“
„Ta vaše debilní škola, měl by ses na to vyfláknout a začít podnikat!“
„A s čim?“ zeptal se Deny.
„To já ti neporadim, musíš si něco vymyslet.“
„Jedině s dřevěnejma zvířátkama,“ řekl Deny, „jako v McBainovi, nechat si je pojistit a pak to zapálit.“
„No jasně, vidíš, jak ti to myslí…“
„No jo, ale s tim musim počkat, neni mi ještě osmnáct a žádná banka mi nic nedá.“
„No to máš pravdu kámo!“
Zbytek večera jsme se bavili o politice. Deny fandil levici a Ringo pravici. Ringo říkal, že by těm komoušskejm ptákům srazil flígry. Deny jenom přikyvoval a pak se v pět zved, že jde na demonstraci anarchistů. Chtěla jsem jet s nim, ale on mi to nedovolil. Měli jsme sraz po tý demonstraci. Deny kulhal a krvácelo mu oko. Chtěla jsem mu to ošetřit, ale on nechtěl. Pak mě odvezl domů.