Umělá žena

"Umělá, umělá, jako android umělá!" Smáli se jí všichni a ona s pláčem utíkala pryč, jelikož ten povyk, ten jekot a smích jí přímo bodal u srdce. Přesto ale věděla, že někde uvnitř, někde hluboko u srdce je naprosto stejná jako ostatní.

Jak se to ale stalo? Podívejme se na celý příběh pěkně od začátku...

Narodila se jako krásné malé děvčátko české podnikatelské rodinky někde ve středních čechách. A jak už to tak bývá, vyrostlo z ní pěkné děvčátko. Avšak se toto milé, hodné a stydlivé děvčátko dostalo do špatné party. Možná proto, že mělo vlastní názory, vlastní vkus a image. Zkrátka se dostalo do hodně špatné party, přesto tak nevinné!

Kolektiv, ve kterém trávila prvních pár školních let, pro ní nebyl vůbec příjemný. Všichni okolo se jí posmívali, jaké nosí oblečení, jaké to má pantoflíčky a vlasy, ó jak komický jim přišel její účes. V první třídě to ještě nebylo tak horké, protože se ve třídě mezi sebou tolik neznali. Ve druhé to již bylo horší, protože se k posmívačům přidávali další a další. A další z okolních tříd si po chodbách šuškali, co že je to za exota mezi nimi... Ale nebyli to chlapci, ne, ti ne. Ti si hráli sami někde v koutku s autama, popřípadě hráli na chodbě hokej. Posmívači byly dívky, malé a třeba si ještě něuvědomovali, co tím všechno způsobili...

Zkrátka, v sedmé třídě vše vyvrcholilo do takové míry, že se v naší dívence cosi zlomilo. Něco se muselo během oněch letních prázdnin stát...

Dívka byla statečná a uvnitř silná, a chtěla dokázat ostatním, že bude lepší než ony, že jim to, jak se patří, ukáže. A jak se rozhodla, tak i učinila.

Za drahý peníz ze své kasičky nakoupila nejmodernější značkové růžové oblečení, minisukně, topíky, a vůbec vše, co si může taková holka dovolit koupit. Doma ale nic neřekla. Ráno chodila jakoby naoko oblečená a když se po cestě do školy ztratila z dohledu lidí, vytáhla z tašky její "školní oblečení", které si oblékla, a to její "domácí" schovala zpátky do tašky. A jaký to adrenalin, jaký to rozruch mezi spolužáky, když k nim přišla úplně nová slečna v top obečení, které vetšinu kluků nenechávalo klidných.

Ovšem, i změny mají své trvání. Neuplynulo ani půl roku a kolem naší slečny se opět začaly vynořovat temné síly, které si kolem ní cosi šuškaly, na dálku se culily a při potkávání obracely zrak na opačnou stranu.

No co si budem povídat, po čase jí to začalo lézt na nervy a tak studovala různé dívčí časopisy, jak se zlepšit, jak být dokonalá. Když po několikáté četla článek, ve kterém bylo zmiňováno spojení slov: dlouhé, vlasy, sexy, kluci, zašla tedy ke kadeřníkovi a za větší obnos si nechala až po pás prodloužit vlasy a nabarvit na černo, aby tomu dodala špetku tajemna.

Po dalších letech, to už ale chodila na střední a začla v novém kolektivu, ale přesto měla stále nějaké to nutkání být stále lepší a lepší, začala narážet na další zajímavé sexy vylepšení. Gelové nehty, prodloužené řasy jako sexy tygřice, rtěnku zvětšující objem jejich rtů nemohla vynechat. A byla šťastná! Lidé kolem na ni s údivem koukali, kluci mrkali a holky jdoucí kolem ní, červenaly. Kluci se na ní začali lepit jak včeli na med a neměla o ně nouzi.

Pak přešlo pár let, našla si pěknou, celkem slušně placenou práci, ale její touha po tom být něčím lepším, stále neutichla.

A tak se jednoho dne konečně rozhodla jít na plastiku. Myslela, že její prsy nejsou to pravé ořechové a jejím zvětšením, že se na žebříčku zdokonalení posune o další stupínek výš.

Když horní míry měla konečně o pár čísel větší, pocítila jakési zdokonalení. Muži se za ní otáčeli stále více a ostatní jen záviděli, jak dokonalá je. Samozřejmě že o plastice nikdo z jejího okolí nevěděl...

A opět se jí to zalíbilo a stále uvažovala nad tím, jak být ještě lepší. Jako droga se jí ta myšlenka roprostřela po celém těle a tak netrvalo ani pět let, když už jí ani rtěnka na zvětšování objemu rtů nestačila a už byla po plastice rtů.

Jako dokonalá žena vypadala při letních procházkách po městě, jako za místní sexbombou se za ní otáčeli muži, a když náhodou měli vedle sebe partnerku, jen tajně pokukovali a představovali si jí u sebe v posteli...

Po dalších pár letech ji přišla pozvánka na setkání se svou bývalou třídou ze základky. "Teď, to je má příležitost ukázat všem, jak jsem dokonalá, jak se kdysi všechny ty nány smály dnes tak uznávané ženě!"

A bylo. Když vešla do restaurace, místní šum ustal. Všichni na ní zírali jako na nějaké stvoření z jiného světa. Jeden mladík opodál, který se červenal od ucha k uchu, se odhodlal a zeptal se: "A vy jste?" "No přeci Zuzana! Ta Zuzka, které jste se kdysi všichni tak smáli a šuškali si mezi sebou, jaká že to jsem. Nyní jsem mezi váma taková, jakou jste mne chtěli mít."

Ze zadních stolů restaurace začal nějaký šum, který se postupně linul místností, až přešel na všechny hosty. Konečně po chvilce rozeznala v již posmívajícím se davu slova:

"Umělá, umělá, jako android umělá!" Smáli se jí všichni a ona s pláčem utíkala pryč, jelikož ten povyk, ten jekot a smích jí přímo bodal u srdce. Přesto ale věděla, že někde uvnitř, někde hluboko u srdce je naprosto stejná jako ostatní.

Ale jak jim to dokázat? Změny v jejím životě již byly nenapravitelné. Když chtěla být svá, všichni se jí proto smáli. Když se změnila v umělou ženu, opět se jí všichni smáli. Proto se rozhodla pro jediné možné řešení...

V pátek odpoledne, 16. května roku 2009, skočila ze čtrnáctého patra místního věžového domu, přímo na ulici mezi proudící davy lidí. Ukončila tak tím své životní utrpení, které jí pronásledovalo jako temný stín, jako jed vnikal pod kůži, celý její třicetiletý život.