Kam se hrabe ježibaba...

Pojďte blíže, milé děti, pěkně se usaďte, do ruky vemte pop corn, mrkev, lízátko, cigáro, chlast či jinou vaši oblíbenou filmovou žužlárnu a hezky poslušně poslouchtejte. Povím vám dnes totiž pohádku o zlovolné dráze - NFkappaB.

Je tomu již dávno, co se tato dráha zrodila, snad jako hrátka sobeckých genů, snad jako experiment, který měl původně chránit naše armády buněk před zbytečnými ztrátami, leč mírně se nezdrařil - to ani ti nejmoudřejší neví. Každopádně dnes nám v buňkách řádí, aniž bychom o tom měli většinu času byť jen potuchy, zlovolný transkripční faktor NFkappaB. Prošel tvrdým a nekompromisním výcvikem a dnes je jedničkou v reakcích na patogenní podněty. Má nejspíše neskonalé charisma, kterým poblázní jádro mnohým mladým, nezkušeným buňkám. Prostě molekulární ekvivalent Jamese Bonda a Machete k tomu. Ve zblblých základních jednotkách našeho organismu vyvolává touhu vzdorovat a bránit se apoptóze. Abyste, děti mé, buněčné biologie méně znalé, byly v obraze - apoptóza je něco, co každá vychovaná buňka, která ví, co se sluší, udělá když vidí, že je s ní něco v nepořádku. Místo toho, aby dělala rebélie a potenciálně ubližovala organismu, radši sama sebe uvaří, naporcuje a rozešle pozvánky na luxusní chálec svým sousedkám. Pokud však buňka podlehle pěkným očím NFkappyB, apoptóze je zabráněno a průser je na světě.

Ale neděste se, děti, i NFkappaB má své slabiny. Pokud kolem zrovna nelítají patogeny, má na rukách želízka, jež mu nasadil statečný protein s šerifskou hvězdou na klopě - IkappaB. Za jistých podmínek se však z temných jeskyní a dír v práchnivé zemi vyplazí slizké enzymy, které, za zvuků kojotího vytí, zákeřně a zezadu našeho milého šerifa zdegradují a jeho zbytky hodí přímo do chřtánu proteazomu. Potom je NFkappaB volný. Začne zběsile kombinovat své podjednotky a s ďábelsým smíchem tu spustí jeden gen, onde zase druhý vypne. Slabé a ovladatelné buňky se pod tímto vlivem mohou stát až rakovinnými.

I tu najednou na scénu přichází náš sporný hrdina - disulfiram (v jiných legendách také znám jako antabus). Je to už lék dlouho známý, proslavený hlavně svými nezřízenými reakcemi a aldehyddehydrogenasou (díky tomu je používán jako podpůrná farmakoterapie při alkoholismu), přičemž má občasné extempore i s dopamin beta hydroxylasou (kazí radost z řádného sjetí kokainistům) a kdoví, kým vším ještě. Šíří se o něm pověsti i kvůli jeho silné, téměř perverzní touze tvořit cheláty s kovy.

A právě díky svým chelatačním úchylkám může náš milý disulfiram zabránit vypuštění NFkappyB na svobodu. Jakmile uvidí kov, neudrží se a může nakonec zablokovat Fentonovu reakci. Právě ta stojí v pozadí a tahá za nitky. Nelegálně totiž vyrábí z peroxidu vodíku hydroxylové radikály, kteří burcují a spouští celý proces, který končí až spiknutím celého buněčného podstvětí proti šerifovi IkappaB a atentátem. Bez kovu se však Fentonova reakce nehne, a antabus je chemikálie žárlivá a majetnická a co jednou zkomplexuje, o to se nedělí.

Takže nakonec všechno dobře dopadlo - disulfiram má svůj kov, Fenton je na suchu, podsvětí bez záškodnické činnosti radikálů, šerif naživu, svůdný ničitel za mřížemi a buňka pod kontrolou. Takže teď, milé děti, byste taky vy mohly poslat své kovy na patřičná místa, a zainvestovat našemu skromnému hrdinovi antabusu pořádné klinické testy:) The end.