Kdo hledá, jde za snem

 Cesta za sny mého otce (Dreams from my father), Barack Obama, překlad: Marie Čermáková, Štrob, Širc & Slovák s.r.o., 2009
 

Někteří ho mají za černocha. Jiní za muslima. Pro jedny je nebezpečným snílkem na trůně a idealistou, pro druhé prázdným rétorem, který nerozumí problémům své země. Pro některé je zosobněním komunisty, pro jiné je pokračovatelem imperiální americké zahraniční politiky. Všichni lidé, kteří ho takto nálepkují, mají jedno společné. Neskutečné zjednodušení, vytržení reality z historického kontextu, neschopnost vnímat vícevrstevnatost individua i jeho vizí.
 Řeč je o prvním „černošském“ prezidentovi USA, vzdělaném právníkovi, výborném rétorovi i člověku, jenž odmítá diferenciaci lidí na černé a bílé – a zdaleka znakem pro vyčlenění protichůdných skupin lidí nemyslí jen barvu pleti.
 Předkládaná kniha současného prezidenta USA, B. Obamy, není standardním životopisem. Je strhujícím popisem jednoho hledání. Hledání identity, kořenů, ale i porozumění. Celé toto hledání (nebo také cesta) je zasazeno do širšího historického kontextu doby.
 Kniha je strukturována v devatenácti kapitolách do tří hlavních oddílů nazvaných Počátek (shrnutí dětství), Chicago (dospívání, právnická studia a politická angažovanost) a Keňa (poznávání svých příbuzných z otcovy strany). Jedná se o milníky autorovy cesty po stopách svého otce, který jako první černoch studoval na Havaji a který si vzal za manželku „bílou“ ženu, což v tehdejší americké společnosti naráželo na spoustu barier a na hroty rasové nesnášenlivosti.
 Chvílemi retrospektivně podávaný příběh začíná momentem, kdy se Obama dozví o smrti svého otce, se kterým nežil a s nímž se nestýkal, a který zemřel daleko za oceánem.
 V oddíle Počátek vykresluje autor prostředí, v němž vyrůstal, jež ho obklopovalo, a které na něho působilo. Období dětství měl opředené pohádkami, které uklidňovaly chlapce, nepostačovaly však muži, který touží znát a rozumět.
 Kdo touží porozumět sám sobě, neobejde se bez znalosti svých kořenů, bez historie svých předků, a to bez příkras a úprav. Platí zde podobný princip jako pro historika, pídícího se po realitě nějakého blíže specifikovaného prostoru v určitém časovém úseku.
 Autor se musel vyrovnávat s tím, že jako potomek „bílé“ matky a „černého“ otce nepatří ani mezi „bílé“, ani mezi „černé“. Nestalo se však, že by se dostal do izolace, že by se cítil vykořeněný, že by se jeho „nezařazenost“ stala noční můrou či přímo traumatem.
 V dospívání si uvědomil následující: „Má identita se může odvíjet od nezvratitelného faktu mé rasy, ale nemá a nesmí tam končit.“ (strana 109). Tímto doslova a do písmene odmítá černobílé vidění světa, odmítá být zaškatulkovaný, vzdoruje proti etiketizaci na základě rasy. Nechce se spokojit s jednoduchým rozdělením jenom na základě barvy pleti, které by mu znemožňovalo se z přisouzené ohrádky vymanit a být někým jiným, než člověkem se značkou, s cejchem.
 Sleduje, že člověk se poměrně snadno někam zařadí, nezvratitelně, trvale, aniž lze být již kýmkoli jiným. Dokud neprozkoumá různé možnosti, velmi se osudovému rozhodnutí, kam patřit, brání.
 „Vycítil jsem však, že v určitém stadiu – možná, když máte děti a rozhodnete se, že chcete zůstat ve městě pouze kvůli soukromé škole, nebo když začnete v noci jezdit taxíkem, abyste nemuseli do metra, nebo když se rozhodnete, že potřebujete mít ve svém činžovním domě vrátného – je vaše volba neodvolatelná, rozdíl je již nepřehlédnutelný a vy zjistíte, že jste na té straně barikády, na které jste nikdy být nechtěli. Neměl jsem chuť přijmout takovou volbu…“ (strana 118).
 Důležitým momentem v Obamově životě bylo, že nestrádal citově a že se nedostal do vleku někoho jiného. Že nebyl týrán a ponižován. Naopak, dostal příležitost vzdělání a nic ho výrazně nesráželo na jeho cestě za poznáním.
 Pro nepřijetí černobílého vidění světa bylo pro Obamu stěžejní zjištění názorové, kulturní a náboženské pestrosti jeho předků. Stačí se podívat na větev jeho babičky ze strany matky.
 Při pohledu na fotografii příbuzných z matčiny strany (konkrétně její matky), píše: “Byli na ní prarodiče babičky Toot… Právě podle tváří lidí jako oni vznikl v roce 1930 slavný obraz “Americká gotika” Granta Wooda. Byli to chudí bratranci pokrevní linie protestantů anglosaského původu, a v jejich očích člověk viděl pravdu, kterou jsem se dozvěděl teprve později: Kansas vstoupil do Unie jako svobodný stát teprve až po kruté předehře občanské války, bitvě, v níž meč Johna Browna ochutnal první krev. A tak zatímco jeden z mých pradědečků, Christopher Columbus Clark, byl vyznamenaný voják Unie, matka jeho manželky byla údajně sestřenice Jeffersona Davise (prezidenta konfederace) z druhého kolena; a ačkoli další vzdálený příbuzný byl skutečný čistokrevný Čerokéz, byla taková rodová linie pro Tootinu matku zdrojem značné pohany, a kdykoli se někdo tohoto tématu dotkl, celá zbledla a doufala, že si odnese své tajemství do hrobu.“ (strana 26).
 Uvědomuje si, že člověk má bohatou historii složenou ze zdánlivě protichůdných výjevů, které však tvoří celek. Vnímá, jak se v jedné rodině spojují znesvářené strany za občanské války, že v jedné krvi koluje ideologie otrokářství i boje proti němu. Že není jenom míšencem „bílé“ matky a keňského otce, ale že na jedné z mnoha křižovatek osudu vstoupila do jeho života i bohatá historie jednoho z významných indiánských kmenů.
Později pak příjme fakt, že kromě protestantských příbuzných anglosaského původu má z otcovy strany dědečka, který věřil v náboženství islámské.
 Druhý dědeček, z matčiny strany, zase prošel jako osmiletý traumatem ztráty matky, jež se oběsila.
 Kdo je schopen přijmout a poznat svou minulost, minulost svých předků, není již schopen zjednodušovat, a navíc nenadřazuje sebe nad jiné, nestaví mezi sebe a druhé neproniknutelné zdi, o to silnější, o co méně zná, kým je a o co více přebírá laciné nálepky primitivních antagonismů.
 V dospívání si prošel řadou pokušení a vnitřních bojů, jež ho posilovaly. V knize zaznamenává jeden ze svých prvních významnějších projevů na veřejnosti i pocit, který v něm jeho vlastní řeč vyvolala.
 „Říkám, že zde probíhá boj. Probíhá na druhé straně oceánu. Ale je to boj, který se dotýká jednoho každého z nás. Ať už to víme, nebo ne. Ať už jej chceme, nebo ne. Boj, který vyžaduje, abychom si vybrali stranu. Nikoli rozhodli mezi černými a bílými. Ne mezi bohatými a chudými. Ne, je to složitější volba. Je to volba mezi důstojností a poddanstvím, mezi spravedlností a bezprávím. Mezi odpovědností a lhostejností. Volba mezi správným a špatným…“ (s. 105).
V poměrně krátkém a triviálním sdělení Obama vyjádřil podstatu uměle vyvolaných sporů mezi zdánlivě homogenními skupinami. Sám tuto typologii „černí“ versus „bílí“ či „bohatí“ versus „chudí“ odmítl. Nikdy nepůjde o homogenní skupiny, pokud je tak někdo zvenčí sám neoznačí a nebude je stimulovat proti sobě. Mezi „černými“ i „bílými“ jsou bohatí i chudí, lidé, kteří se dopouštějí kriminálních činů i kteří se jich nedopouštějí, jsou mezi nimi lidé tolerantní i nesnášenliví, věřící i ateisté, lidé vzdělaní i nevzdělaní. A tak by se dalo pokračovat. Vytvoření homogenní skupiny na základě etnicity či rasy je umělý konstrukt, který má zamlžit výraznou různorodost dané skupiny jen proto, aby šly uplatnit teorie rasismu a nadřazenosti jedné skupiny lidí vůči jiné.
 Zároveň akcentoval skutečné rozpory: „důstojnost“ x „poddanství (zotročení, ponížení)“ a dichotomii pojmů stojících na velmi zrelativizovatelném základě: „spravedlnost“ versus „bezpráví“.
V souvislosti s výše uvedeným projevem stojí za zmínku rovněž pocity, s nimiž Obama konfrontoval své přátele. Jednalo se o euforický pocit moci, vystřídaný zklamáním, frustrací, připuštěním si bezmoci cokoli ovlivnit slovem.
 „Já jsem se rozhodl, že je nesmyslné, abych mluvil k černým… Protože nemám co říct, Regino. Já nevěřím, že jsme tím naším dnešním činem něco změnili. Nevěřím, že to, co se stane děcku v Sowetu, nějak změní názor lidí, s nimiž jsme mluvili. Hezká slovíčka nic nezmění. Tak proč předstírat, že ano? Důvod ti hned sdělím. Protože jsem měl pocit, že jsem já sám důležitý. Protože mně se zamlouval potlesk. Prožíval jsem si příjemné laciné mrazení. To je celé.“ (strany 106-107).
 Pochybnosti, pokud člověka plně neovládnou, bývají prospěšné. Pokud byl autor schopen v mládí podobné sebereflexe, zřejmě mu opojný pocit aplausu davů nestačil. Nestačila mu pouhá rétorika. Chtěl víc. Hledal víc. Hledal, jak lidem skutečně pomoci, ne jak je pouze získat na svou stranu pro cokoli. Někdo ustrne ve fázi schopnosti strhávat davy. Nedostane se však k tomu, nabídnout jim více než demagogii a chiméry. Pak je pouze otázkou času, kdy si tento fakt davy uvědomí a probudí se do silné kocoviny.
 B. Obama chtěl k lidem mluvit, ale s tím, že bude mít co nabídnout.
 Závěrečný oddíl nazvaný Keňa je poutavým a strhujícím příběhem muže, který poznává část své rodiny, již dosud neznal a jejíž existenci si nepřipouštěl. Líčí rozdílné kulturní prostředí, jinak postavené hodnoty, jiný způsob myšlení.
 Pro mě osobně je Obamův životopis mimo jiné silnou zpovědí. Zpovědí hledajícího, který se nechce spokojit s běžně uznávanými schématy. V textu jeho knihy vidím inspiraci pro všechny, kteří pátrají po svém místě. Pro všechny, kdo se vypořádávají se svým původem, se svými odlišnostmi oproti okolí, se svými fyzickými handicapy i psychickou zátěží, s problémy ohledně své sexuality, s traumaty z dětství, s čímkoli, co je může srážet v cestě za svými sny, co může vést k pocitům ponížení a otupění. Pro všechny, kdo touží volit a nechtějí se vzdát své vůle.
 Obamova kniha může být jakýmsi návodem, jak se vyrovnat s historií svých předků a jak docílit vlastní vyrovnanosti. Téměř každý národ má svá traumata, téměř každý stát má historii, v níž stály dočasně nesmiřitelné tábory lidí proti sobě, a přitom se dělily i propojovaly více, než si byly ochotny připustit. Zdaleka nejde jenom o občanskou válku v USA v 19. století. Státy Střední a Východní Evropy takto rozdělovala éra reálného socialismu, Španělsko či Chile období fašistické diktatury, hitlerovské Německo zrůdnost nacistické ideologie. Jde o nesouměřitelné ideologie stojící na protichůdných zájmech a oporách. Traumata a mechanismus etiketizace lidí jsou ale podobné.
 Sám za sebe mohu Cestu za sny mého otce (Dreams from my father) co nejvřeleji doporučit. Pro silný příběh hledání, pro otázky, jež text navozuje, pro zamyšlení, k němuž dává nemalý prostor. Pro syntézu poznání svých kořenů, historie svých blízkých a smíření se s touto historií s nezbytností vůle a potřebou volby, kde je nejdůležitější identifikovat, mezi čím se vlastně volí a vůči čemu se chce člověk skutečně vymezit.
 Barva pleti, náboženské či politické vyznání – to vše jsou jen zástupná kritéria odlišnosti. Nejhorší je, když je někdo zbavován své vůle, když je mu znemožňována svobodná volba – a je tak uměle udržován ve vakuu lhostejnosti jako na kapačkách. Člověk by měl být vnitřně smířen s kroky, které dělá, ať už šlápl do čehokoli, být vyrovnaným sám před sebou a nebát se hlásit ke svým předkům a jakkoli pohnuté minulosti. Kdo se nedokáže identifikovat a vyrovnat s vlastní historií, nevybředne z tápání.