Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHořká káva
19. 05. 2011
2
5
855
Autor
Velvet.Suicide
Pomalu otevřel oči. Panenky se okamžitě smrskly do velikosti hlavičky špendlíku. Měl strašlivou chuť se rozplakat, ale nešlo to. Byl prázdný. Uvnitř. Zůstaly mu jen vzpomínky. Začal se v nich rozpouštět jako kostka cukru v horké kávě. Až dokud ho neobalila hořká temnota. Pak už nebylo cesty zpět.
Stál na přechodu. Bylo jasno. Zima. Veškeré jeho bytí se soustředilo na ni. Přecházela proti němu. Její šátek a sukně synchronizovaně vlály ve větru. Světle hnědé vlasy tančily s chladným příslibem prvních sněhových vloček. Oči, v dětství nazelenalé, nyní o něco tmavší než její ofina a pihy, zasněně pluly ulicí. Propadl jí. Poprvé a navždy. Vpálila mu do hlavy svůj obraz, který ho pak tolikrát pronásledoval, ke kterému se uchyloval v dobách odloučení, který ho mučil. Už tenkrát věděl, že to nemůže skončit dobře.
Milovala knihy. Vždy si zoufala nad tím, že jich je tolik a má tak málo času. Četla kdykoli mohla. Chvíle, kdy se v její blízkosti nenacházela kniha, by se daly označit za vzácnost. Dalším typickým znakem byla káva. A tak se mu poštěstilo potkat ji podruhé. Malá kavárna na předměstí, za okny se vršily mraky bílého sněhu a děti se s křikem klouzaly po ulicích. Uprostřed toho všeho byla ona. Seděla nedaleko dveří, pohodlně uvelebená na pohovce s šálkem horké kávy v jedné ruce a malou knížkou v černé vazbě ve druhé. Rty nesměle kroužila nad okrajem hrníčku, čekajíc na moment, kdy nebude riskovat spálený jazyk a bude si moct vychutnat svou oblíbenou hořkou chuť. Tentokrát už nezaváhal a oslovil ji.
Slibovala mu věrnost. Říkala, že ho miluje. Nazí se k sobě tiskli pod peřinou a jejich vlasy se splétaly dohromady. Nikdy nezažil tak intenzivní city. Láska a náklonnost, oddanost s něhou, to vše teď vířilo v jeho hlavě i na posteli. Tušil, že už nikdy nebude v jeho silách milovat jinou. Alespoň ne tak, jak miloval teď. Jako ten největší sobec chtěl spoutat svůj život s jejím, protože lepší ženu už nemohl najít. Věděl, že ona na to ale nikdy nepřistoupí.
Všechno bylo špatně. Vnímal vše, jako by se jednalo o zpomalený film. Výčitky a nadávky ho míjely jako kulky a zarývaly se do stěny za ním. Kusy omítky ho bodaly do zad. Nebolelo to. Necítil. Opouštěla ho. Teď už napořád. Chtěl ji sám pro sebe, ale ona se nikdy nechtěla vázat. A proto musela odejít. Nebyla to ničí vina. Rozpadal se zevnitř a ani to sám nevěděl. Jenom pozoroval, jak se za ní zavírají dveře.
Bloudil po bytě jako tělo bez duše. Neodnesla si nic majetného, nenechala žádnou stopu. Žádnou vzpomínku. I po těch týdnech tam pořád zůstával její přízrak. Vždy, když zavřel oči, cítil její doteky na své kůži. Její vůně ho pronásledovala ve snech. Pokaždé po probuzení by přísahal, že celou noc ležela vedle něj a na hranici snění a bdění si jen odskočila do jiné místnosti. Apaticky prošel celý byt, jen aby se opět přesvědčil o tom, že ji navždy ztratil. Nežil. S ní odešel i smysl jeho života.
Překvapila ho barva krve. Čekal, že už mu v žilách nic nekoluje. Cítil se tak. Ale teď už to bylo stejně jedno. Z dokořán otevřených bran na jeho zápěstích vytékaly poslední rudé jiskřičky života. Byl unavený. A stále víc.
Vrátil se zpět. Neslyšně levitoval nad svým zchladlým bledým tělem. Proplul zdí ven na ulici. Nevěděl, co ho teď čeká. Zamířil do středu noční černě. Sám. Už navždy.
5 názorů
inu, "byl prazdny. Uvnitr" - uvnitr je navic, ale nest:))kde jinde taky, zeo?.))...ale mozna jen autorske
z d u r a z n e n i stavu, ok....cetla CARKA kdykoli mohla: kdyz uz, tak uz.
***
(odstavec o tom, jak "milovala knihy" cetl jsem uz v podobnych prozach, sry, mnohokrat - ani tady mi tuto postavu autor prilis "pres knihy" nepriblizil...- skok do postele s tou, jez TAK RADA VYSEDAVA PO KAVARNACH A CTE KNIHY, je, po mym , trosku neverohodny, ale ok: zijeme rychle, zeo..))
...s "vernosti" podle me zacina slusna cervena knihovna, nic proti ni..)) - zadny tajemstvi, ja napsal pet knizek cerveny knihovny(pseudonym Francisco Paco Pajaro), bavilo me to a moh jsem za to nejakej cas "jezdit". I proto ode me zadny odsudky...
----
ale ouva, pak se text riti do zahuby, teda po mym: to, jak se "MU" ztraci, jak "JI" hleda...to uz, zase JEN po mym, nikoho az tak nezajima, koneckoncu dalo se cekat, zeo?:)
...muj pocit: autor nevedel, co s hlavnim hrdinou "POTOM", tedy v t o m pro nej nejdulezitejsim okamziku: PROJEVI SE - J A K ?....
... nechat ho bloudit, patrat, kracet "po schodech do neznama" je to nejlehci, co i prumerny stylista svede...
------------
...jinak stylisticky slusny prumer, charakteriskika postav sice nedomrla, ale jisty vypravecsky talent je nepopiratelny...
...
Mas tam celkem pekne momenty, naznak urcite originality, sveho pohledu, to je fajn. Na druhou stranu misty klise, misty prilis mnoho patosu. Zacatek byl fajn, pak ses ale rozmachl casove a syzet se ti rozpadl, byl bych pro, abys to lepe semknul, protoze ke konci to jsou spis jen jakoby uryvky, co odstavec, to jiny cas a jine misto a to tak kratky prozaicky text zbytecne rozostruje. Ale jinak zaujalo, tak uvidime.
jazyk je farbitý, o tom niet pochýba, začiatok ma veľmi upútal, ale keď som videla, že text je len niekoľko samostatných odstavcov - sklamal ma ... text je rozdrobený do malých samostatných celkov, ktoré si síce čitateľ domyslí, ale i tak ... navyše ten patetický koniec, no ...
Dobře, poutavě napsané, ale nic překvapivého, zvlášť ten depresivní konec.