Poezie beztarostné existence

Rozhodl se jít ven. Zaběhat si. Chodil již pravidelně, na jaře - když začal - nevěděl ani proč, teď mu to přinášelo osvobození. Bydlel ve městě a nebylo mnoho míst kde by mohl potrápit svoje tělo. Duše se dala trápit ledaskde. 

Dnes šel prostě jen běhat.Seběhl po schodech starého domu, letmo se podíval se podíval do schránky. Tolik jmen, ale neznal nikoho ze svých sousedů, žil tu krátce. Rok je někdy příliš málo na otevření srdce. Stiskl kliku dveří a vyšel na ulici.Byla mokrá. Ještě před okamžikem drobně mrholilo a vzduch byl svěžejší než kdykoliv předtím. Zvedal se vítr. Několik nažloutlých listů dopadlo na zem. Ostatní letěli dál. Vyrazil. (Zamířil k řece). Běžel volně jako ryba tančí  vodou či pták nebesy. Míjel několikero obličejů. Stařeny, děti, mladíka se svojí dívkou, ženu se psem. Dorazil k vodě. Byla hluboká a ospalá a on jako by ji chtěl probudit vyrazil tryskem vpřed. Volnost mu začala naplňovat mysl, tělo chtělo explodovat. Před očima se mu míhaly vidiny. Vzpomínky z minulosti, dětské štěstí a mladické pletky, tváře milenek, plačících dětí. Vize budouctnosti. Ani lepší ani horší.

Běžel a srdce mu bouřilo, hlava se chtěla rozskočit a nohy přidávalyaž na pokraj možného. Oči s emu naplnily poznáníma on snad vyčerpáním zastavil. Už nebylo kam běžet-kupředu ani zpět. Vnímal každický závan větru, jeho oči nacházeli nové a nové příznaky choroby minulosti. Město umíralo. Staré domy měli bezpočet jizev, chodníky bez zubů okna bez skel.Ulicemi s eproháněl vítr. Vítr zítřka. Ani lepšího ani horšího. Věděl, že pro svět to bude zítřek jako každý jiný. Pro něj se něco změnilo. Vidinami se proplétala tvář dívky, kterou spatřil páteční nocipřed týdnem. Vyšel si s přáteli a po noci plné alkoholu se vraceli domů. Hulákali jako na lesy a smáli se.

Drzoun hraje si na letadlo - nalétával do osamnělých chodců. Ti zamračení a znechucení odvraceli tvářea spěchalidále do noci či rána. Jednou z oněch neš¨'tastníků byla i  ta dívka. Zprvu spěchající, ale poté co ji letadlo zatemnilo cestu-pouze zmateně hledající. Snažila se vymotat. Přestože původně opravdu pospíchala na poslední autobus, nezamračila se ani jednou. Nejistě se rozplétala z našich rukou, které ji ztěžovali hledání cesty ven. Pak se otočila a na malý okamžik se úplně zastavila. Sklopené oči se otevřely dokořán a pohlédli na něj. Na rtech se zrodil nejnevinější úsměv, který kdy viděl. Přesto v něm bylo něco hříšně vášnivého. Přízrak sladkého.

Zahleděl se jí do očí a on a využila tohoto magického okamžiku-nečekaně se otočila a vyrazila jako střela! Nikoliv do neznáma. Jen tak tak stihla poslední autobus. 

Chvíli tam stál a čekal až se Podivuhodná ohlédne.Ale už neměl to štěstí - její tvář viíc neviděl. Zmizela stejně rychle jako okamžik, který nikdo z jeho přátel nepostřehl. Pokračovali v cestě do hlubin nočního života a on na Ni zapomněl.Nikoliv navždy. Další dny ji letmo vídal. Vždy když se kní přiblížil tak se proměnila v někoho jiného a on si připadal jako BLÁZEN. Dnes věděl že ji určitě najde. Proto neměl kam dál bežet. Najednou věděl že ji uvidí. Vrátil se kousek po cestě a sedl si na břeh řeky. Díval se jak na hladinu dopadají listy. Jeden za druhým odplouvají unavnou řekou dál do budoucna. Seděl tam a díval se na NEBE. Mraky pluly jak starobylé koráby - pomalu a těžce…Vítr znovu a znovu zvedal listí a proháněl ho po parketu života. Jen tak seděl a čekal. Věděl že přijde právě SEM. Nevěděl proč ani kdy přesně, ale určitě to bude dnes. 

Prostě čekal…. A ty oči přišli. Stejně krásné a úplně stejně veliké a Hnědé jak si je pamatoval. Dnes nikam nespěchala. Procházela se po břehu a pohazovala si kaštanem. Bezmyšlenkovitě zamířila k voděa sedla si na trávu. Kousek od vizionáře. Její oči prozkoumávali hladinu a on její auru. Našli se..