Godot

 

Godot

 

Roky čekání na Godota

v davu jsem jej zahlédl,

náhodně a mlhavě,

on jen letmo pohlédl,

pak odešel váhavě,

zbyla nic než prázdnota.

 

Už je tu a už se blíží!

Na blízko jsem viděl ho,

rozžhavil želízko

a v jedné krásné chvíli,

byl jsem popálen.

 

Po letech stále nepřipraven,

trnutí co má se stát,

úzkostí zahanben,

nestačí si jenom přát.

 

Godot: „Mea culpa, mea maxima culpa.“

 

A v týž večer téměř sundal mi havelok,

jen na krátko, kratičko,

jako první a jediný,

byl tak blizounko,

že cítit mě moh´.

I já cítil jej však,

jako teplý vzduch Fata Morgany,

byl čarovný jak kouzla Le Fay Morgany

a královny Mab.

 

Ve tváři zářivý anděl,

v tančícím úsměvu lék,

mnoho v ten večer nechybělo,

opravdu jen maličko,

byl by mě svlék.

V tu dobu stal bych se otrokem,

jak šalupa plující na moři,

co právě sklidnilo se úžasem,

ač bárka ztěžka se stále kymácí.

 

Já: „Si vis pacem, para bellum. Miluji Tě. Miluj Mě jedině, jsem-li ten, koho i Ty chceš.“

 

A teď ztěžklá hlava do paží se noří,

a bouře nastala v nitru duše,

hořká slza sjela dolů z oka,

a od tváře se trhla,

na moři nepatrná vlnka

sčeřila hladinu jak střela z kuše

a mysl k vlnám se vrhla.

 

Něco v ní umřelo, o něco přišla,

sic je pořád nablízku,

sic žhavé žhne stále v želízku,

létá jak můra okolo světla.

 

Co bolest je dnes,

zítra radost a síla může být.

Jedině nevědomost má sílu nás ubít,

na kolena smést.

---

Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami. - François de la Rochefoucauld

---