Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVlna
29. 05. 2011
0
1
254
Autor
Mirok
Vlna se zjevovala náhle a pustošila vše, co se jí postavilo do cesty.
Zjevovala se náhle, z ničeho nic uprostřed stepi a brala sebou vše, co se jí postavilo do cesty. Odnášela střechy i celé chatrče, kurníky i králíkárny jakbysmet a pokud dostihla lidi, polámané kosti a bolavá žebra svědčily o její síle. Postižený nešťastník byl pokaždé vymrštěn do výšky, aby vzápětí dopadl na zem, skrč se jak umíš, pomož si jak můžeš.
„A na jejím zpěněném hřebenu sedí nestvůra, oči jak talíře, chapadel má přemnoho a místo nohou kopyta,“ tvrdil starý Jasok, který se belhal o berlích, když vyvázl jen se zlomenou nohou.
Každý mu věřil až do doby, kdy svědectví vydala Halina, která vyvázla jen s několika modřinami a bolestivě potlučenými žebry.
„Je to skřet, malý šklebící se skřet, který holí roztočenou nad hlavou pohání Vlnu k ještě většímu pustošení všeho, co se jí postaví do cesty.“
V jednom se svědectví shodovala. Jak se Vlna objevovala náhle a nepředvídatelně, tak se opět ztrácela v rozsáhlých pláních stepi. Ale to mohlo být také způsobeno tím, že ani místní kouzelníci nenašli způsob, jak poslat rychle zprávu svým kolegům ze sousední vsi.
„Domov má v údolích pohoří Taru,“ tvrdili místní kouzelníci. Jenže ti také pravdu mít nemuseli, jako ji občas nemívali, když tvrdili, že se hospodáři narodí kluk a na svět přišlo děvče a nebo že pozítří opravdu zaprší a místo toho žár pálil víc než obvykle.
„Mělo by se poslat pro kouzelníky ze Severu,“ navrhl Junoš, mladý, ale uznávaný obyvatel osady Talpa. Jeho slova vážila, protože se šuškalo, že se po starém a nemocném Chalkunovi stane náčelníkem osady.
Domácí kouzelníci tohle neradi slyšeli. Remcali, že oni na tohle stačí, jen je třeba jim dát dost času.
„Ale nač máme čekat? Postaví se někdo z vás do cesty Vlně, aby alespoň rozluštil její tajemství a navrhl, jak se jí bránit? A nebo se ji pokusil dokonce zničit,“ hájil svůj názor Junoš.
Měl v mnohém pravdu. Na Severu byla bohatá města a mohla si dovolit platit čaroděje, kteří z magie ovládali víc než zaříkávání nadmutého dobytka.
„Kolik nás to bude jen stát?“ hořekovali starci z osad, „a výsledek není jistý.“
„Ano, máte možná pravdu, ale k jakým škodám bude muset ještě dojít, abyste usoudili, že se nám mocný a chytrý kouzelník vyplatí?“ namítal Junoš a jeho přívrženci.
O vyslání žádosti na Sever rozhodla katastrofa vesnice Narkomyj. Vlnu pokaždé ohlašoval hukot a potemnělé Slunce, jehož svit zakryl prach zvednutý až k dešťonosným mrakům. Obyvatelé vesnice jako obvykle vyslali jízdní hlídky, které měly za úkol zjistit, z jakého směru valící se bouře přichází. Vlna totiž nikdy neměnila směr náhle, takže stačilo se rozprchnout do stran kolmých na její směr a z dostatečné vzdálenosti pozorovat příval vody, prachu a drobných předmětů, točících se ve vodorovném válci o délce tak nanejvýš dvě stě, tři sta metrů.
Takže i tentokrát se vesničané rozprchli a vzali si s sebou vše, co pokládali za cenné. Hlavně dobytek, koně, něco majetku. Když se smršť s kvílením přehnala a narkomyjští se vrátili, s hrůzou zjistili, že tentokrát Vlna vysála vodu ze studen a na oplátku je zavalila pískem, smetím a harampádím. Bez vody žádná vesnice nemohla existovat a vyhloubit novou, když netušili, jestli není zasypán pramen, který ji v hloubce několika desítek metrů napájel, bylo značně nejisté. Snad později se o to budou moci pokusit až tehdy, když se v místě bývalé vesnice zazelená tráva, která je pokaždé neklamným svědectvím o tom, že se tady našel pramen, jehož voda prosákne až k povrchu vyprahlé stepi.
Po kupcích poslali vzkaz. Ať si nějaký kouzelník řekne, kolik by chtěl za odčarování kraje od Vlny. A nezbylo než čekat, protože kupci nejeli do měst na Severu přímo, ale obcházeli svou trasu, aby vyměnili co nejvíce zboží a měli ho v městech Severu možnost nabídnout. Hlavně koberce z vlny ovcí, které spásaly ostrou trávu stepi a jejich rouno bylo hebké, jak z žádných jiných ovcí. Hlavně ty z předhůří Tary, kde mělká údolí poskytovala nejlepší trávu zavlažovanou horskými bystřinami, které se v těch místech měnily v dravé říčky, ale již znavené a uklidněné balvany a hrubými kameny.
Mohlo by se napsat, že zpráva o hledání kouzelníka mocného zbavit osady a vesnice okolo i uvnitř široké stopy se rozletí jak blesk. Jenže jak už jsem napsal, kupci postupovali pomalu a rychlejší způsob šíření zpráv ve stepích neznali. Ve městech na Severu, kam na počátku zimy dorazili kupci na svých člunech, protože od města Tamary se plavili po Lormě, mohutné řece, která obtékala Taru z druhé, západní strany, z té pozvolně se svažující až k Tamaře, bráně mezi východní stepí a západní úrodnou černozemí. Zvěst o hledání pomoci se šířila pozvolna také proto, že kouzelníci, žijící v severních městech v pohodlí a přepychu, se nechtěli trmácet do nejistoty, ač by se mohli právem domnívat, že by pomoci uměli.
Snad Osud dopřál sužovaným pastevcům, tkalcům a pěstitelům ovoce z okraje stepi, stále více sužovaným Vlnou, která se sílící zimou získala na útočnosti a hlavně na síle. Do Sarkisu, jednoho z velkých měst severu, zavítal ze své věže na pobřeží Studeného oceánu Korim. Kam jinam než na tržiště zabrousil, protože i kouzelníci potřebují džbán, když se jim rozbije, protože ten spravovaný přemnohými kouzly je už na rozpadnutí. V našem světě bylo snadné poznat kouzelníka podle zlatého pláště, zlatého proto, že odvozovali svoji moc od Slunce a jeho daru života. To jen ti venkovští nosili pláště černé, protože se domnívali, že tak vzbudí posvátnou hrůzu a budou váženější.
„Kouzelníku, chceš zdolat Vlnu,“ zeptal se přímo kupec Goran, když předváděl své nejlepší koberce, protože jen z nejlepších koberců lze vyrobit ony kouzelné, přinášející do bohatých domů spokojenost a štěstí.
„O čem mluvíš?“
„Vlna vše ničí a kazí nám tak obchody,“ vida, i zájem kupců zde hrál svou roli.
„Nic takového neznám.“
Jakmile Korim projevil zájem, dozvěděl se následně o sužbě obyvatel Stepi a jejího nejbližšího okolí.
„Ještě si to promyslím,“ pokýval hlavou, ale byl rozhodnut, protože v tajných knihách četl podobných jevech, aniž by bylo nějak popsáno, jak se dají zažehnat.
Ale nelenil, sbalil si potřeby na cestu, začaroval věž do zrcadel z jemných mlh, které ji činilo neviditelnou a vypravil se na cestu. Bylo zapotřebí nějaký ten den čekat na těžké kupecké bárky, které byly schopné prorazit na cestě k Tamaře v případě potřeby i kry, protože zima bývala někdy velmi krutá.
Cestování bylo dlouhé a úmorné. Občas bylo zapotřebí, aby všichni muži vystoupili, chopili se na břehu provazů a pomohli první nejtěžší bárce najet na kru, která se tak její tíhou rozlomila a uvolnila cestu celému konvoji.
Korim cestoval zadarmo, protože jeho přítomnost ve flotile odradila nejednoho zloducha a i vládci mrazivých větrů se většinou raději odklonili jinam, aby je mocný kouzelník, a Korim vskutku mocným kouzelníkem byl, nezavedl nad jícny východních sopek, kde se mohli proměnit jen v páru a něco málo bílých vloček.
Když se pak na koni blížil cestami zavátými sněhem, všiml si zpustošených pruhů země, které se táhly až den cesty a mizely tak náhle, jak se objevily. Stopa lemovaná harampádím, v které se změnilo vše, co lidé potřebují k přežití, zejména zde, v kruté stepi, která se nedá přejít ani za celé roční období, kde od vesnice k osadě se jede na koni celé dny. Korim rozeslal duchy severních moří, kterým přikázal, aby ho doprovázeli, nad step, aby se porozhlédli, protáhli se všemi kouty a svého nejmilejšího, který roztáčel oblaka kolem severního pólu, vyslal, aby se údolími Taru prohnal až k jejím hřebenům a kolem vrcholů zavířil sněhem.
Nikde nic, obloha nad stepí klidná, jen s několika mráčky si pohráli jeho přátelé, zvířili vločky sněhu již na zemi ležící.
Ani na rozprostřeném zlatém plášti se v živé mapě stepi neobjevilo nic zvláštního. Vesnice a osady svítily a některé blikaly. Zrovna ty nedávno Vlna navštívila a život v nich jen skomíral.
Nezbylo než jít a ptát se lidí i zvířat. Avšak ovce jen bečely strachem, slípky se ukrývaly v kurnících, hlavy pod křídla – nic nevidět, nic neslyšet. Až psi, ochránci stád a lidských příbytků se ozvali: snad vlci něco vědí, vlci jsou pány pustin. Bylo třeba hledat smečky vlků a jen ty největší a nejstarší, které mají dlouhou paměť ukrývanou v rodu pamatujícím mnoho pokolení.
„Vlna nikdy nejde po své stopě, ale vrací se do hor blízko místa, kde poprvé udeřila,“ řekl mu starý šedivý vlk.
Bylo třeba čekat, kde Vlna udeří a pak se rychle vypravit a počkat na její návrat.
Osada mladého Junoše poskytla kouzelníkovi přístřeší. Nezbylo než čekat.
„Kolkyl je zpustošen,“ přijel mladík na koni, jeden z poslů, které poslal Junoš na výzvědy.
„Není daleko, jen pět dní cesty,“ ukázal slabě blikající bod Junoš Korimovi na rozprostřeném kouzelném plášti.
„Je třeba jet dál, až k úpatí Taru, jen tam budu mít čas Vlnu chytit,“ nahlas usoudil kouzelník a vypravil se hned na cestu.
„Duchové severních bouří, řekněte mi včas, na kterou stranu od stopy se mám obrátit, abych zachytil Vlnu.“
Jen co spatřil Korim zasněžené vrcholky Banduru nejvyšší hory Taru, k níž vedlo hluboké údolí říčky Nazimu, zpravili ho věrní duchové, kudy se valí Vlna.
Postavil se kouzelník čelem k blížící se pohromě, jeho neviditelní přátelé se kolem něj roztančili do větrného víru a nezbylo než čekat. Temná stěna Vlny se blížila, hukot sílil a kouzelník spatřil, jak na jejím vrcholu stojí malý chlapec, po kolena zabořený v krajkoví pěny, kolem boků vlála sukénka, jinak nic. Jeho světlé vlasy poletovaly kolem ramen. Jen co zahlédl větrný vír, vykřikl, zapotácel se a jen stěží se vyhnul překážce. Ještě dlouho se zlostně ohlížel, kdo se mu to postavil do cesty.
Kouzelník se vrátil do Talpy. Bylo třeba postavit věž a v samotě dostat odpověď na otázku, jak vyzrát na Vlnu. Z čeho jiného v zimě postavit věž než ze sněhu a ledu, A opět pomohli přátelé, které si přivedl sebou. Na dohled od Talpy rozpoutali bouři, která sebrala sníh ze stepi, za několik hodin bylo možné vidět bílou homoli zdaleka. Stačilo přivést oblaka, spustit studený déšt a mrazivé povětří pak dílo dokonalo. Korim se mohl usídlit a bádat nad záhadou. Plynuly dny a týdny a když z rampouchů u paty věže začala kapat voda, známka, že se nenávratně blíží jaro, kouzelník měl odpověď na otázky, které položil temným silám i dobrým duchům. Věděl i kde se Vlna vynoří z pohoří. Propustil duchy severních větrů a bouří, aby nebránili teplým vánkům přicházejícím od moří na jihu.
„A kdo ochrání tebe?“ byly zvědavi.
Kouzelník pokrčil rameny. Věděl jen, že je-li zapotřebí přinést oběť, on jediný je tou jedinou možností. Na místě před údolím Baranu poslal pryč koně i psy, kteří ho z věrnosti doprovázeli. Zahalil se do pláště, sedl si na balvan a čekal. Vlna byla lačná po obětech, ráda lámala kosti a třásla s lidmi jako s loutkami. Bylo jisté, že se vydá jeho směrem.
Uslyšel hluk. Praskot lámaného dřeva z lesů, které lemovaly předhůří, třeskot kamenů zvednutých do výšky se blížil. A už ji uviděl. Byla větší než obvykle. Nabrala sílu v horách z tajícího ledu. Své si přidaly i zimní bouře, které se naposled chtěly prohnat stepí, aby pak odešly k vrcholkům hor. Jejich duchy bylo těžké spoutat a kouzelník se o to ani nepokoušel. Věděl, že stejně odejdou, aby se na podzim opět vrátili.
A už byla Vlna tu, přibližovala se rychle, první zvířený prach prozkoumal lem Korimova pláště. Malinká tečka na hřbetu vlny se změnila v malou loutku, která se stále zvětšovala a z loutky byl chlapec, okraje potrhané sukénky, která stěží zakrývala to, co schovávat měla, vlály a divoce se rozlétly i vlasy.
„Vrať, co ti nepatří,“ udeřil Korim proudem své mysli Vlnu.
Kouzelník napřáhl ruce směrem k chlapci, zachytil pohled duhovek barvy temné bouře a bylo zapotřebí i kouzla zrozeného za probdělých nocí, aby dva páry očí zůstaly otevřené, aby nemrkl muž ni chlapec. Okraj Vlny si v okamžiku pohrál s kouzelníkovými vlasy, pohled z očí do očí, svrchu dolů a seshora nahoru… Vlna se ztratila postrádajíc lidskou duši a chlapce, na matčinu náruč možná už trochu starého, na dívčí klín ještě příliš mladého, chytil kouzelník do pevné náruče. Temná modř v dětských očích se rozjasnila, zlatá postava zmizela v záhybech pláště barvy slunce.
Už nazítří bylo možné spatřit kouzelníka na koni, před ním seděl chlapec v sukénce a v koženém kabátci, protože kouzla jsou jedna věc a chlad prostupující tělem je věc jiná, ošidnější. Však už kolem začala kvést step, sníh mizel i z roklí a dolíků a kabátec bude možné rozepnout a pak uložit do vaku. A u Tamary se bude moci klouček vrhnout do jarních vod Lomny, prohřátých Sluncem.
Korim šeptal Selemovi, jak svého malého přítele pojmenoval po hoře, pod níž dosud žil mezi svými výlety na Vlně, kouzelná slovíčka, která mu měla pomoci ovládat duchy lesní i povětrné, vodní i ty, které se schovávají mezi stébly trav a která mu také měla pomoci otevírat srdce lidí.
Jeli a mezitím věž na severu, za městem Sarkis, rostla pozvolna, aby se nic nepokazilo. To o jedno patro… pro malého kouzelníkova učně.
1 názor
Aj, začátek se vleče. Myslím, že až do chvíle, kdy se kouzelník poprvé setká s Vlnou, by to zasloužilo proškrtat. (Ale taky vím, jak těžko se to dělá, a já jsem nikdy neškrtla ani písmenko tam, kde kritici radili mazat odstavce... ;-))
Setkání kouzelníka s chlapcem z Vlny má své kouzlo. Tvůj styl mi něčím lehce připomíná Tolkiena, což je, pokud jde o mě, dobrá vizitka :-)
Vidím, že jsi to zařadil do prózy na pokračování, tedy doufám, že příběh pokračovat bude, myslím, že pro to má předpoklady.
Gramaticky - semtam ti chybí čárky a myslím, že jsem někde viděla chyby v s-/z-, ale už nedokážu najít, kde to bylo.