Petrklíče

Zrůdný parazit v útrobách mozku před léty se mi usídlil,

v dobách, kdy splétala jsem si vlasy do copů

a na zádech nosila školní brašnu.

Jak naivní a hloupá jsem byla,

že jsem těm pohádkám tak lehce uvěřila.

Ze snů, touhy a chtíče,

mi za okny nevyrostly petrklíče.

Jak hvězda jasná chtěla jsem k nebesům stoupat

a duhových výšin dotýkat se všemi údy svého těla.

Z pavučin lží kamenné hradby jsem si však postavila,

i veškeré dobré rady, podané ruce a otevřená srdce na hranici upálila.

A teď tu ležím jak zraněné, řvoucí zvíře,

tlející zdechlina na hromadě čpících výkalů vlastní duše.

Tak už mě někdo, prosím vás, picněte do hlavy...