Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se2. Portoriko, to je můj pravý domov! Anebo Ne?
04. 06. 2011
0
0
731
Autor
Aleiska
Není na světě nic hroznějšího než nenáviděný domov.
Být nešťasten ve styku s jinými lidmi je přirozené, ale být nešťasten doma přirozené není.
Blaise Pascal
Erica při posledním nárazu podvozku o zem, otevřela oči, z kterých skanulo pár kapek slz, stekly mezi jejími ňadry a několik se jich vpilo do látky jejích šatů. Vzpomínky na to, co zde zažila a proč vlastně zmizela z míst, kde začal její život, opět vehnaly slzy do jejích očí. Měla tolik důvodů zůstat v New Yorku a naopak tolik důvodů odejít. Na výčitky však už nebyl čas! Rozhodla se a… tak i udělá.
Lidé se kolem ní pomalu dostávali k výstupu z letadla, ona však stále stála na místě. Jeden z lidí do ní narazil a zavrčel něco neslušného. Odsekla mu a vytáhla svoje příruční zavazadlo z prostoru nad hlavou. „Ignorant,“ zasyčela polohlasně a následovala ostatní cestující.
Na schodech se zastavila, zhluboka se nadechla a několika rychlými kroky seběhla těch pár schůdků, které ji dělily od nového života.
Oprava!
Od staronového života!
„Ségra, no konečně! Já myslela, že jsi s tím letadlem snad spadla! Kde máš Seana?“ Ta ji provrtala vražedným pohledem. „Promiň. Tak, kde je? Kampak jsi schovala mýho švagříčka?“ Zmateně se rozhlédla kolem a tázavý pohled zabodla do své mladší sestry. Ta jen zavrtěla hlavou a skrz pevně sevřené rty procedila cosi, co znělo jako: „Nesnaž se mě nasrat! Kde je Cindy, Sally?“
„No,“ kousla se do rtu, „ty to vlastně nevíš.“
„Co?“
Sally se nervózně rozhlédla kolem sebe a ošila se.
„Řekneš mi to? Vymáčkni se konečně!“
„Přečti si to sama,“ řekla a vytáhla ze zadní kapsy kalhot složený novinový list.
Erica na ni nechápavě hleděla a chvíli přemýšlela o tom, kdo z nich se zbláznil, ale nakonec list převzala. Několikrát přejela po textu očima, aby vzápětí zalapala po dechu. „To snad není…“
„Chtěla jsi říct – Já tomu nevěřím! Co? Já tomu také v první chvíli nechtěla věřit, a dokud nezazvonil telefon, tak jsem tomu ani nevěřila.“
„Co Cindy? Jak je na tom?“
***
Seděla na posteli a plakala. Tolik let, přesněji řečeno – od doby, kdy se narodil, si myslela, že všechno bude dobré. Doufala, že o sobě ON nedá již nikdy vědět. Věřila, že se HO zbavila. Pak se však všechno změnilo, a když jejich syn dosáhl patnáctého roku, ztratila jej.
Byl a stále pro ni znamená všechno. Je pro ni jediným světlem na této tmavé a zkažené planetě a on si dovolí si jej vzít. Ne, nemá na to právo, i když je jeho otec. Anebo právě proto?
Neměla dopustit, aby se to před patnácti lety stalo, ale teď již bylo pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Jedinou kladnou věcí bylo, že se z jejich „lásky“ narodil chlapec.
Nyní již téměř muž, který ve svých prstech svírá osud světa. Jen na něm záleží, kdo nakonec zvítězí. Proč jen mu to tu celou dobu tajila? Teď ji bude nenávidět. „Ne, nesmím dopustit, aby mě nenáviděl!“ vykřikla a vydala se na cestu. Na cestu, která zodpoví všechny otázky, které ji celý život trápily.
***
Syn a otec, dva muži, kteří by si měli být velmi blízcí. Přitom se nikdo nemohl lišit tolik, jako oni dva. Každý z jiného těsta a přeci si tolik podobní.
Drew a Hawk.
Mladý patnáctiletý chlapec, který byl vychován jako každý jiný kluk jeho věku. Nikdo by si nepomyslel, že je jiný. Nikoho by ani nenapadlo, že právě on bude mít v rukou osud celého světa. Že on rozhodne o tom, kdo zvítězí.
Na jeho bedrech leží tíha celého světa a on o tom stále nemá ani ponětí. Vychován ve vědomí, že všichni jsou si rovni a že nikdo nemá právo rozhodovat o tom, kdo má anebo nemá žít.
Naopak jeho otec!
Oba dva jako noc a den. Jako jing a jang.
Otec přesvědčený o tom, že jen jeho pravda je ta pravá. Že jen jeho vize se mohou splnit a že jen on může rozhodovat o všem a o všech, i o osudu svého syna!
„Já…“
„Ano synu,“ pousmál se, ale v jeho očích se úsměv neodrazil.
Chlapec sklopil zrak, kousl se do rtu, aby se snad donutil k tomu, co chce říct a poté upřel na svého otce prozatím bezelstné modré oči. „Kdy uvidím maminku?“
Oči jeho otce potemněly a i ta částečná hřejivost byla najednou pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Mávl rukou, až jeho syn odletěl na druhou stranu místnosti a udeřil hlavou do zdi. „Nikdy přede mnou nevyslovuj její jméno a … nikdy na ní nepomyslíš! Já to poznám!“ zařval a vyšel, spíše vyběhl, z místnosti zanechávaje na podlaze chlapce v bezvědomí.
Vyběhl z místnosti jako velká voda a přihnal se k ženě, která jej pozorovala toužebným pohledem. Její vypouklé břicho dávalo vědět, že očekává velkou a radostnou událost. „Můj pane,“ sklonila zrak k zemi a poklonila se, až jak jí dovoloval její stav.
„Vstaň,“ rozkázal hlasem, který si vyžadoval poslušnost za všech okolností, „moje milá. Ty se nemusíš přede mnou plazit na kolenou. Ne, ty ne! Bianco,“ zašeptal hlasem plným touhy.
„Pane?“
„Ne, říkej mi, Jestřábe.“
„Pane,“ zalkla se štěstím a políbila jej na konečky prstů, „já si nezasloužím, aby i jen váš zrak spočinul na mě. Jsem nikdo, oproti vaší velikosti a…“
„Ticho,“ okřikl ji, „čekáš moje dítě a já… nedopustím, aby z něj vyrostlo něco takového jako on…“ hodil pohledem k místnosti, ze které právě odešel.
Žena se potěšeně usmála, ale úsměv skryla za clonou svých černých vlasů.
Přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. Mezi polibky šeptal milá slovíčka, která ji… vzrušovala jen hloubkou jeho hlasu.
Milovali se před obrazy jeho předků a ani jednomu z nich nevadilo, že je může kdokoli vyrušit, ale kdo by se odvážil? Vždyť by to pro něj znamenalo rozsudek smrti!
Nikdo sem nevstoupil, pokud nebyl vyzván samotným pánem.
Sál, který vybudovali předci jeho „klanu“ byl rozlehlý a nikdo si nemohl být jistý tím, že jej někdo nepozoruje. Nikdo nemohl vědět, kdo z nich promluví, až uslyší… až uslyší cokoli, co by je mohlo ohrozit.
Polokruhový tvar se dal lehce přehlédnout, nikdo se nemohl skrýt ve stínu, v rohu. Nikde nebyl nábytek, nic, jen… přímo naproti dveřím se nacházel obrovský trůn a všude kolem jen ledová podlaha.
Celý prostor, vzduch, vše bylo prosyceno nenávistí, zlobou!
Claudia a Ben, dvojice, která se doplňovala ve všem. Oba však byli předurčeni k tomu, aby nikdy nebyli spolu. Milovali se tak moc, že nemohli být jeden celek! Kletba, která na ně, na jejich rody, byla uvržena, byla silnější než oni dva dohromady.
Žena se usmála na muže, v očích jí zajiskřilo. Ohníčky plné vášně rozzářily její bledou tvář. Ona démon, on čaroděj. Oba silní a přitom slabí! A jejich láska je jednou zničí.
Ben její úsměv opětoval a jako uličník se schoval ve stínu. Jeho smích však dával vědět jeho přesnou polohu. Náraz dveří do zdi jejich úmysly zhatil. „Zase!“ zasyčel.
„Pšt, nebo tě uslyší!“
„Já z něj nemám strach.“
„Tvoje dcera nikdy nepozná to, co znamená milovat a pokud ano, tak… Pamatuj, za to, co jsi provedl mě, čeká tvé potomky spravedlivý trest!“
„Nechci tě ztratit! Ne, dokud s tím mohu něco udělat. Vím, že nemůžeme být spolu, ale… chci si to užít, dokud to ještě jde!“
„Kolik si myslíš, že nám zbývá času?“
„Nevím,“ pokrčila rameny a přitáhla si jej k sobě, „musíme mu jít pomoci, jinak zemře.“
Žena se sklonila nad těžce dýchajícím chlapcem, jehož hrudník se jen nepatrně zdvihal. Neobratně ho pohladila po nabíhající tváři a on vzdychl pod náporem bolesti. „On jej udeřil,“ zašeptala zděšeně a poté si přikryla ústa dlaní, „krvácí! Já nedokážu zastavit tu krev, ne, nejde to!“ vyjekla a ustoupila tak, aby měl Ben dost místa k uzdravení.
„Já to zvládnu, neměj strach.“
„Mohli jsme mít také takového syna, kdyby,…“ odstranila z chlapcovy tváře pramen vlasů, „… můj otec… Snad dokážu odstranit tu bolest.“ Nepatrně a hlavně opatrně přiložila ruku na čelo Drewea a tiše mumlala jakási zaklínadla. Jeho hrudník se začal pravidelně nazdvihovat, už nedýchal přerývavě, jeho tvář se uvolnila.
***
Erica nemohla pochopit proč právě ony! Proč musejí mít tak těžký a nepřejícný osud. Proč ona ani její sestry nikdy nesmí být šťastné! Vždyť jejich rodiče žili spokojený a klidný rodinný život, až… ano, až přišla ta žena a vše zničila!
Rozvrátila jejich manželství a od toho dne šlo vše od desíti k pěti. Chtěla něco, co nikdy nemohla mít a proto se mstila, pomstila se za to, že ON nesplnil její tužby! Přání, která ani být splněna nemohla. Ne, jejich otec by se od nich nikdy neodvrátil, miloval je a navždy bude, i když už…
Polkla a odvrátila se od své zvědavé sestry, která ji sledovala podezřívavým pohledem. „A jak se jí daří?“ zamumlala.
Sally zamrkala a založila ruce v bok. „No, přišla o svého syna a neví, kde je! Jak si asi myslíš, že by se jí mohlo dařit! Ty si snad nepamatuješ, co se dělo s naší matkou, když…“
„Já vím, nemusíš mi připomínat moje chyby! Trpěla a trpím za ně stále! A nikdy si to neodpustím, to mi věř! Byla to jen a jen moje chyba!“
Sestra jí to ani nepotvrdila a rovněž ani nevyvrátila. Ne, neodpustila jí to, jen… jen to odsunula do nejzazších vzpomínek a v některých chvílích to prostě vyplynulo na povrch. V takových, jako byla právě tahle.
„Neměly bychom jít? Všichni nás pozorují!“ vyrušila ji ze zamyšlení Erica.
Jen přikývla a vydala se k autu, které na ně čekalo před letištní halou. Řidič je již nedočkavě vyhlížel, nemohl zde stát moc dlouho!
Ten dům se za těch pět dlouhých let vůbec nezměnil. Stále vypadal tak chladně, až hrůzostrašně.
Ano, jako vždy bylo vše kolem upravené, ale na tajemně děsivá atmosféra, která se plíživě rozlézala kolem, v ní vyvolávala jen děsivé vzpomínky. Jak byla ráda, že jej nakonec opustila a teď se do něj musí opět vrátit. Bezděčně se otřepala.
Sally si toho ihned všimla. Položila své sestře ruku na rameno. Erica na ni pohlédla se slzami v očích. „Proč jste se neodstěhovaly?“
Jediné objetí a mladší ze sester se rozplakala naplno. Stavidla bolesti a nepěkných vzpomínek, byly prolomeny.
Dívčí smích se rozléhal celým domem a jako kdyby jej na chvíli i prozářil světlem, jasným a teplým. Po chvíli se k němu přidal druhý a třetí.
Něco však jako kdyby bylo v nepořádku, protože poté nastalo tíživé až dusivé ticho. A ten hlas který následoval to jen potvrzoval. „Bude tady klid!“
Obraz který se poté naskytl by oblomil snad i ledové srdce, ale ten který snad už zapomněl jaké to je milovat ten na to nedbal. Slzy v očích tří malých děvčat už jej nechávaly zcela chladným. Ano ledově chladným, ne, nemohl jí to odpustit, nikdy. To kvůli ní....!
„To je kvůli tobě,“ ozvalo se plačtivě z jedněch úst, „kdyby ses nenarodila, tak!“
„Mlč,“ okřikla ji třetí, nejstarší.
Zelené oči třináctileté dívenky se opět naplnily slzami. „Já, já...?“
„Erico.“
„Erico.“
To slovo, jméno, jako kdyby k ní mířilo z veliké dálky. Otřásla se a upřeně se podívala do očí své sestry. „Je mi to líto.“ Sally nevěřícně zamrkala a odvrátila svůj pohled, který se jí nečekaně zamlžil.
A vděčně přijala to vyrušení, které nastalo za malý okamžik.
„A, tady jste.“
Nejstarší ze sester obě pozorovala již nějakou chvíli, ale nezdálo se jí vhodné vyrušit je v jejich rozhovoru, který se zdál velmi vážný. Nakonec se však rozhodla že již toho bylo dost a minulost je minulost a není dobré uvažovat nad tím co by bylo, kdyby...
„Dlouho jsem přemýšlela o tom co budeme dělat až se opět uvidíme a nakonec jsem se rozhodla, že... mohly bychom se vydat na hřbitov.“
„Proč?“ odkašlala si, „Proč chceš - Cindy jitřit staré rány? Nic už nezmění to, že... nezmění to nic na tom, co jsem provedla.“
Obě starší sestry na její slova nikterak nereagovaly. Jen Cindy se na ni podívala svým zvláštním jakoby vševědoucím pohledem na který Erica reagovala slovy: „Jestli se chceš taky zeptat na...“
„Nechci a ani nebudu opakovat, že...“
„Jasně, jasně... ty jsi mi to přeci říkala už v ten den, kdy jsem vám ho představila. Erico, tenhle chlap není nic pro tebe.“ Zaparafrázovala svoji sestru z rukama založenýma v bok a s důležitým výrazem ve tváři. Starší sestry se uvolněně rozesmály a jako kdyby bylo vše zapomenuto. Bohužel ale nic z toho co prožily nemůže být smazáno tím, že o tom nebudou mluvit.
****
Chlapec se probudil a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Očima hledal povědomé okolí, ale nic z toho, co viděl neznal. Kde sakra jsem?
„Ach, konečně jsi se probudil, Claudia před chvílí konečně odešla do postele. Bude mít radost z toho, že...“
„Kdo jste a co tady dělám?“ vyhrkl dřív než mohl Ben dokončit větu.
Muž jen zavrtěl hlavou a zamumlal cosi co znělo jako: „Nejspíš ho neučili, že by měl poděkovat za to, že mu někdo zachránil život.“
Drew sklopil pohled a zrudl aby vzápětí zakoktal. „J-jo, máte pravdu. Omlouvám se a děkuji, ale otec.. ten....“ Opět ten jeho vyděšený pohled, který se střetl z mírně konsternovaným. „Já, já – omlouvám se,“ vykřikl a pokusil se posadit.
„Tohle bych na tvém místě nedělal.“ Jeho slova byla potvrzena následným Drewovým zhroucením. Začal se svíjet bolestí. Ben vyskočil na nohy a pokusil se na místa, která měl chlapec zraněná, položit ruku. Kopy a mlácení kolem sebe mu však nedovolily aby se jej byť jen dotkl. „Přestaň,“ zařval. „Sakra, sakra, měl jsem za to, že jsem ty rány uzdravil. Co se děje?“
Vzápětí se otevřely dveře. Ben se podíval po zvuku, aby byl následně odhozen na stranu a uhodil se do hlavy. Poslední, co uviděl byly kožené a okované boty.
Claudia se protáhla a se zazíváním vešla do pokoje, kde měl být Ben společně s Drewem. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Určitě si tenhle pokoj pamatovala úplně jinak. Nikdy sice neholdovala precizní čistotě a úklid jí taky nic moc neříkal, ale ten bordel co tam byl jí téměř vehnal slzy do očí. Co se tady sakra stalo? Přeházené věci a hlavně... na zemi byla krev. Sehnula se k ní a v tu chvíli jí rozbolela hlava tak jako kdyby se měla rozskočit.
Ta krev je Benova!
„Pane, já...“ zašeptala tak tiše, že ji téměř neslyšel.
Zíral na ni společně s Biancou, která si spokojeně hověla na křesílku po jeho pravé ruce. Měla položenou ruku na bříšku a zcela automaticky si jej hladila.
Nepromluvil, jen čekal.
Přešlápla z nohy na nohu a pak...
„Jasně jsem ti říkal, že ten parchant tady nemá co dělat. Je to jen prašivej čaroděj který mi nestojí ani za to, abych si o něj otřel nohy.“ Bianca jen horlivě přikyvovala, zatímco Claudia jen sklopila hlavu.
„Kdybych nebyl tvému otci vděčný za tolik věcí, už bys tady nebyla, to jistě víš! Můžeš si vybrat ze dvou možností. Buď odejdeš a najdeš toho zrádce, co unesl mého syna anebo...“ významně se odmlčel a čekal jak odpoví. A ona věděla, že pro ni existuje jen ta jedna jediná možnost. „Chci tady mít i jeho hlavu, rozumíš! Nedokázal ochránit mého syna a vzal jej na takové nebezpečné místo,“ odplivl si a vstal ze svého vyvýšeného místa. „Pokud je nenajdeš, nemusíš se vracet! Ale nemohu pak ručit za tvoji bezpečnost. Víš přece jak jednáme se zrádci.“
„Ano,“ přikývla a pomalu couvala z místnosti.
Zastavil ji mávnutím ruky a hodil po ní přívěšek ve tvaru slunce s pěticípou hvězdou. „Tuhle věcičku si u mě uložil tvůj otec. Říkal mi, když umíral, abych ti to dal. Musel jsem však prozkoumat jestli neskrývá nějaká nečistá kouzla....“
Ty... ty.
„On měl tu čest poznat jak zacházíme se zrádci a to si jistě pamatuješ.“ ušklíbl se.
„Jistě, pane!“
****
Zamrkal. Chvíli trvalo než si jeho oči přivykly šeru, ale pak jeho pohled upoutala hromádka čehosi, co se téměř nehýbalo. Pro pocit jistoty nahmatal na krku přívěšek, který pevně stiskl v ruce a pomalu se blížil k té neidentifikovatelné věci.
Opět se pohnula a Ben se na chvíli zastavil. Chvíli se nic nedělo, aby se na něj nakonec upřel pár smaragdových očí. Roztřásl se pod náporem té přímo hmatatelné nenávisti, která se zničehonic objevila aby vzápětí zmizela stejně nenadála jak vznikla. „Kdo jste,“ zašeptal, ale v té místnosti to zaznělo tak hlasitě až se přikrčil.
„Na tom nezáleží,“ zaskřehotalo to cosi a Ben poznal že jde nejspíš o muže. „Nepřibližujte se ke mně, ale pokud si myslí, že...“
„Co tady dělám?“
Několik minut bylo ticho a pak se ten muž rozpovídal.
„Jistě víš, že ONI dělají pokusy. No a já jsem jedním z jejich výtvorů. Chtěli stvořit na nic nemyslící vražedný nástroj, který jim pomůže vyhrát válku. Nejprve nad klanem jehož jsi členem, aby poté,...“ pro efekt se odmlčel, „...zničili svět.“
„Kdo jsou to ONI?“
Muž na něj chvíli hleděl a pak se skřehotavě rozesmál. „Je vidět, že ti moc nevěří.“ zamumlal a dál se tomu nevěnoval. „Hawk je opravdu velkej bastard, ale jeho syn si takový život nezaslouží. Velmi dobře jsem znal jeho matku, to ona mě změnila. Není to vtipné? Měl jsem ji zabít a ona mi za to zachránila život.“
„Jak?“
Neznámý pokračoval jako kdyby jej Ben nepřerušil. „Dokázali ve mně spojit sílu všech monster, které kdy žili ne této planetě, ale nakonec se mě jen bojí, hlupáci. Jako kdybych stál o jejich prašivé životy.“
„Vy jste nás unesl?“
Opět se místností rozlehl jeho smích. „Já? Ne, to byli ONI. Chtějí využít moc toho chlapce.“
„Je to ještě dítě. On nemá žádnou...“
„Tím chceš říct, že se ve svých patnácti letech ještě nedokázal probudit?“
„Jak...“
„Je to jednoduché. Když se zrodil dokázal ze svých rodičů vysát téměř všechnu jejich moc. Jeho otec jí měl dostatek takže to s ním moc nezamávalo, ale ona... Měla jediné štěstí, že ji potřeboval. Pokud by se nakonec přidal ke svému otci... svět by neměl šanci.“
„Mohl by nastat konec světa?“
„Ano i ne. Byl by konec takového světa jak ho známe. Nastal by chaos a... apokalypsa! Nejspíš ti budu muset pomoct, i když nestojím o žádné problémy.“
Ben se zatvářil nedůvěřivě a to muže opět rozesmálo. Zašmátral ve svých kapsách a na světlo světa vytáhl podivně vypadající prsten. „Tohle mi dala ona, říkala že mi to jednou zachrání život. Jistě sis všiml, že ti zablokovali tvoji moc i když by ti tady k ničemu nebyla. Pche,“ odfrkl si. „Možnost léčit na co to tomu hajzlovi bylo?“
„Aby je mohl mučit o něco déle.“
„Ano, to se mu podobá! Na několik minut ti to dovolí skrýt tvoji přítomnost. Pokud by ses mě chtěl zeptat proč jsem to nikdy nepoužil. Tak na to existuje jen jedna jediná odpověď, která tě určitě už napadla. Nesmím odejít, pokud nechci zničit SVĚT.“
****
Hřbitov ve kterém bylo pohřbené veškeré jejich příbuzenstvo, samozřejmě pouze ti, kteří již nebyli mezi živými, se nacházelo na opuštěném kopci. Lidé z okolí se mu zdaleka vyhýbali, protože se povídalo, že tam straší. O to víc byli zděšení, když k němu mířila trojice neznámých žen. Všechna okna ve vesnici se zavřela jako na povel. Někomu, kdo neznal okolní povídačky by se mohlo zdát, že se ztratil v čase a že již není v 21. století. Tady jako kdyby se čas zastavil před stopadesáti lety.
Sally, Cindy a Erica na to však nedbaly za ty roky si již zvykly na přístup všech lidí, kteří je neznali. Jen soudili a nic nevěděli!
„Já-já, neměla bych tam chodit. Otec by si to nepřál, ne po tom všem, co jsem... Počkám tady u brány a kdyby se cokoli dělo tak dám vědět.“ zastavila se a sklopila pohled k zemi, aby se nemusela sestrám podívat do očí.
Cindy se nadechla aby něco řekla, ale Sally ji zastavila důsledným zavrtěním hlavy. „Dobře, ale dej na sebe pozor.“
Nejmladší ze sester jen přikývla a pak sledovala jejich vzdalující se záda. Jakmile zmizely v další
z uliček, opřela se o zeď starého hřbitova a na chvíli zavřela oči.
Malá holčička ve své ruce sevřela o něco menší dlaň svého mladšího bratra a laskavě se na něj usmála. „Jsou to jen báchorky. Přece by ses nebál? Jsi už velkej kluk!“
„Já nemám strach,“ vykřikl on a vytrhl se jí z jejího pevného sevření. Doopravdy vypadal strašně naštvaně, ale na sestřině tváři to vyvolalo jen lehký úsměv. „Dobře, tak můžeme jít.“ odvětila a vydala se směrem ke hřbitovu.
Vzpomínky na ten den ji vehnaly slzy do očí. Ten nostalgický a hlavně nebezpečný pocit vlastního provinění. Obviňovala se z toho, co se stalo i když v té době byla jen malým dítětem. Podlomila se jí kolena a ona se svezla k zemi. Položila hlavu do dlaní a rozplakala se naplno.
I přes to, že se snažil chovat statečně, sevřel její ruku ve své ještě silněji. Otočila se na něj a povzbudivě se usmála. V tu chvíli ji sám od sebe pustil a pak... jako kdyby se sami od sebe začali vzdalovat. Ona měla na tváři stále ten samý úsměv, ale on vypadal vyděšeně. Natáhla k němu ruku, on se jí snažil zachytit, ale stále mu vyklouzávala jako kdyby byla natřena mastným olejem. „Erico, nenechávej mě tu!“ vykřikl naléhavě. Oči se jí zamlžily a ona jako kdyby padala někam do neznáma.
Otevřela oči. Nacházela se před hřbitovem a v ruce svírala prsten. Prsten, který jí měl připomínat jejího ztraceného bratra.
****
Claudia hledala jakékoli stopy po mladém pánovi a hlavně po Benovi, ale jako kdyby se po nich zem slehla. Ptala se všech možných a nemožných stvoření. Dokonce se snížila i k tomu, aby zašla za svým bývalým přítelem, který jí kdysi tolik ublížil. Samozřejmě zcela zbytečně!
Kdyby jen tušila, že se nachází na místě kde by jej vůbec nečekala. Mezi velkým počtem zmijí, které plánují zničit svět a schovávají se za nevědomost mladého chlapce, který ve svých rukách svírá osud celého světa.
Zvedla telefon, který jí před chvíli zazvonil a ve sluchátku se ozval hlas toho bastarda. „Drahá Claudie, ptala jsi se na mladého Drewea, že?“
„Ano,“ odsekla mu. „Víš o něm něco anebo jsi alespoň něco zaslechl?“
„Možná,“ zavrněl do telefonu. Jeho hlas zněl natěšeně a úlisně. „Možná něco vím, ale za to bych něco od tebe potřeboval.“
Bastard! „Co by to mělo být,“ odpověděla a snažila se aby její hlas zněl klidně.
„Ale drahoušku. Ty přece víš co po tobě chci.“
Sevřela ruce v pěst a odpověď drtila mezi zuby. „Kdy?“
„Hodná holka....“
„Tak jsem tady Neberusi!“
Usmál se na ni a položil si prst na ústa. „Vypadáš pořád stejně sexy, jak to sakra děláš? Možná to bude láskou anebo.... Vy se vlastně k sobě nemůžete moc přibližovat co? Jak to tedy děláte pokud si chcete být hodně blízko. Díváš se na něj, když...“
„Drž hubu!“
„Měla bys být hodná holka pokud se chceš něco dozvědět. Protože jestli nebudeš spolupracovat... asi se už nikdy nesetkáš ani s jedním z nich. A to bys přece určitě nechtěla. Neexistuje totiž žádná šance, že by se odtamtud ten červ dostal!“
„Máš na mysli...! polkla.
„Ano. Vždy jsem říkal, že jsi chytrá holka. Kdyby mě tvůj otec poslechl... Ty jistě víš jak to u našich starých chodí, ne? Tvůj otec byl jedním z nich do té doby než je zradil a přidal se k tomu bastardovi. A on... on jej pak předhodil těm supům. Byl to od něj doopravdy šlechetné, skvěle se mu odvděčil a ty i přes to u něj stále zůstáváš! Proč?“
„Není to jedno?“ odvětila tiše. „Teď jsem tady proto, abys mi pomohl a ne abys přemýšlel nad mýma pohnutkami k tomu být jeho stálou přisluhovačkou. On mi totiž dá něco, co nikdo z nich nedokáže, ale ty tomu nerozumíš. I ON zapomněl!“
„Doufám, že nemáš na mysli lásku! ON nikdy nikoho nemiloval!“
„Mýlíš se,“ zavrtěla hlavou.
****
„Chlapče,“ Uslyšel jakýsi hlas, který ho nutil k tomu, aby se probral. Zavrtěl sebou a poté otevřel oči, aby uviděl stát před sebou starého vrásčitého muže. Na hlavě měl rohy, které už neměly svůj bývalý typický vzhled. Byly polámané a visely z nich cáry kůže. Otřásl se a sklopil pohled. „Chlapče, jsem tak rád že jsi se probral. Doufám, že ti ten hlupák moc neublížil!“
Cosi v rohu zavrčelo, Dreaw se ohlédl tím směrem a pak zděšeně uskočil. Z temného kouta se na něj dívaly dva páry karmínově rudých očí. „Co-co je to?“
„Ach, ty máš na mysli mého mazlíčka Loocka. Jde z něj strach, bojíš se ho?“ posměšně se na chlapce podíval. „Pojď sem ty moje zlatíčko!“ Podrážděné vrčení se změnilo na vrnění a z temnoty vylezl netvor zkřížený snad se všemi možnými šelmami. „Tohle je jeho pravá forma!“ dodal jako kdyby to vše vysvětlovalo.
„Proč jsem tady?“
Neznámý stařešina se pousmál, pohladil svého mazlíčka mezi ušima a pak na chlapce upřel své oči, které se těm netvorovým podobaly nejenom svoji barvou, ale i tou hloubkou plnou pohrdání a nenávisti. „Jak bych to to jen řekl... Mohl bych se dozvědět jednu docela nepodstatnou věc? Proč jsi nezmizel z toho pokoje i když jsi věděl, že se tam blíží? Proč si riskoval svůj život pro záchranu toho červa?“
Chlapec sklopil oči a tiše zašeptal: „Nevím!“
Starý muž mávl rukou. „Zajímavé, tohle bych od jeho syna nečekal. Nejspíš měli pravdu. Zavolejte sem JEHO, budeme ho potřebovat k tomu, aby se mohli síly probudit!“
Jedna postava v rohu místnosti sebou nepatrně cukla. Možná teď nastal pravý čas k tomu, aby odsud mladíka dostal. Pohled, který však na sobě ucítil jej zastavil úplně ve všem a pak se mu v hlavě ozval hlas mladého pána. Neudělej žádnou hloupost! Nevěřícně se podíval na mladíka, který vypadal, že se snad strachy zhroutí a pak si opět v hlavě přehrál jeho hlas, když na něj promluvil. Ne, vůbec se netřásl. Jako kdyby věděl co se stane, jako kdyby... To snad není možné, ten chlapec se už dávno probudil.
Ne, všichni se mýlili!
On je dokázal všechny oblafnout, dokonce i bývalého vůdce! Pokud se pokusí jeho síly násilně probudit, stane se něco šíleného.
Atmosféra v místnosti se zcela změnila a Ben věděl, že se blíží on. Rozhlédl se kolem sebe, všichni se seskupili v nejzadnějším rohu a čekali až vstoupí dovnitř. Seraphis. Proč jej nazvaly takovým jménem? Chtěli se snad vysmívat samotnému bohu? Anděl ohně! Jak troufalé! Jen stařešina stále stál na svém místě a čekal. „Seraphisi, čekal jsem na tebe tak dlouho. Konečně tě po dlouhé době zase vidím, ale co ten výraz ve tvé tváři?“
„Otče,“ odvětil a uklonil se před starým démonem. Ach ano – otec, to on jej stvořil! „V té temné cele mě to začalo už nudit, ale... doufám, že nebudeš chtít abych šel ven. Je to tam tak... nudné!“
Starý se rozesmál tak divoce, až se z toho rozkašlal. Loock k němu přistoupil a nechal jej aby se o něj opřel. „Dokážeš mě vždy nesmírně pobavit. Ne, dnes od tebe chci jediné, odstraň tu překážku, která stojí v cestě jeho velké síly.“
„Myslím, že to už není třeba.“
„Co?“
Kolem chlapce se začaly tvořit jakési prapodivné kruhy, začalo z nich vycházet světlo, které se také postupně přesunulo nad opodál stojícího muže a pak....
Všichni se vyděšeně rozhlédli kolem sebe, aby se poté podívali na svého vůdce, který nevěřícně zíral na místo na kterém před chvílí stál ten chlapec.
Seraphis promluvil: „Někdo to totiž udělal za mě.“
Posadil se na zem a vysíleně začal oddechovat. Muž, který se na místě objevil jen pár vteřin před ním na něj jen zíral. „Jak?“
Mladík mávl rukou a položil si hlavu mezi kolena. „Promiň, ale teď budu muset chvíli odpočívat. Mohl by ses postarat o okolí? Nechceme přece aby nás někdo našel, ne?“
„Jistě,“ odvětil Ben a vyskočil na nohy. Cítil, že se mu vrátila jeho síla, ale stále nemohl pochopit jak to mohl tak umně skrývat. Dokázal přelstít i vlastního otce, který si myslel, že je zcela neschopný. Jakmile dokončil všechna důležitá kouzla a v okolí umístil obranné bariéry, obrátil se na mladíka a uviděl jej jak v klidu spí. Zhluboka se nadechl a z tlumoku, který měl na zádech vytáhl velkou deku. Kde se to tam sakra vzalo? Lehce ji provětral, aby s ní vzápětí přikryl Dreawa. Chlapec se zavrtěl a přitáhl si ji téměř až ke krku. Co znamenalo to, co řekl Seraphis?
„Asi bych vám měl něco vysvětlit, že?“ ozvalo se ze země asi dvě hodinky poté, co se objevili na neznámém místě.
Ben jen tiše přikývl, ale na chlapce se nepodíval.
„Nejspíš začnu tím, že řeknu co se vlastně stalo ten den u vás v bytě. Když jsem se probudil, ucítil jsem přítomnost něčeho... jak to říct? Snad přítomnost přímo hmatatelného zla a tak jsem to musel udělat. To odhození, to jsem byl já.“ sklopil hlavu. „Nechtěl jsem vám ublížit, ale kdybych to neuděl tak byste se bránil a on by vás na místě zabil. Nemohl jsem... vás nechat zemřít po tom, co jste pro mě udělal. To mě naučila matka.“