Genius loci

 

Genie loci,

máš to ve své moci.

Přenes mě tam na to místo,

do toho času,

kde havraní žena jde na jisto,

zavraždit lidí masu.

Malování obrázku

A jsme tu.

Připojte se ke mě všichni,

namalujme obrázek.

Odhalení nové kašny,

den je jako oblázek.

Proudy vody přes báň stékající,

lidé pod ní čekají.

Natěšenci pošetilí.

Proudy vody,

děti tleskají.

Něco je špatně,

něco je sabotáž.

Jen se znovu a znovu táž,

co je hrůzná sabotáž?

Rodiny s dětmi pod kupolí,

kašna píseň spustila.

Nevědí však jedno -ale-

voda neodteče dále.

Uvězní je, utopí je,

ach nevědí to stále,

ona píseň není radost,

je to funus, exitus.

Žena

A v davu lidí zděšených,

ochromených hrůzou,

jen jedna tvář se krutě smějě,

tvář ženy havraní, černé zmije.

Z očí šlehá zlost.

„Dost, prosím! Nezabíjej!“

Z úst ukrutnost.

„Prosím, dost!“

Z těla chlípnost.

„Slyšíš? Dost!“

 

„Rozkoš z nářků prožíváš?!

Ty slizká ohavnosti!

Se smrtí se miluješ,

duše shnilá tvá, černá a lepkavá!

Chcípneš bído!

Krve se ti zachtělo.

Ženská noci havraní,

smrtí kurvo,

sírou smradlavá!“

 

Chlapeček

Chlapeček je nešťastný,

topí se mu máma.

Co má dělat chudáček?

On tam dovnitř s nimi nešel,

možná měl,

teď rodina mu mává.

 

Poslední loučení,

teskný pohled v očích všech,

upírají do nebe.

Boj o život právě vzdali,

teskný pohled na sebe.

Slzy nejsou, měly by,

nemůžou být vidět.

Voda slaná z očí

ve vodě hned skončí.

 

Sbohem lásko,

sbohem synku.

 

Utonuli všichni,

namačkáni na sebe.

Utonuli v objetí,

vydali se do nebe.

Chlapec žalem hroutí se,

už nikdy více maminka,

nikdy více tatínek.

Zůstal sám. Co si počne?

Sestřička ještě není,

byla teprv na cestě.

Havranice

Žena havraními vlasy,

jejich pohledu si všimla.

Znechuceně šklebila se,

vzala chlapce za ruku.

Úsměv malý vykouzlila

a mile jej chlácholila.

„Neboj se můj milý,

za maminkou půjdeš hned.

No tak, věř mi, neboj se,

budeš u ní za chvíli.‟

Žena havraními vlasy,

zavraždila malého, blonďatého chlapečka.

Čeho se to dopustila?

Našli jej pak později, studeného oběšenečka.

Pes

„Tohle musí přestat hned,

všude samé mrtvoly.

Dětí, matek, otců.

Hnusota!

Kde tohle viděl svět?

To se nedá vydržet.“

Doháním jí,

chci jí zničit.

Její maso nechat červům,

její sřeva drápům,

její oči kyselině,

její duši ďáblům.

 

A larvy mají také hlad.

Po boku má psa.

Zuřivého, černého bulmastifa.

 

Pouští ho i s vodítkem

a piští „Trhej!‟

Vzteklý pes,

pěna u huby.

Do mé ruky zakousl se.

Škubal.

Probudil se ve mě běs,

já ruku vrazil hlouběj do mordy,

on překvapeně dávil se.

Málem skonal.

Druhá ruka v kapse nahmatala kasr,

šplíchl jsem mu do čumáku,

bestiální zápal v očích zhasl.

Dávil, kňučel, ruku pustil.

Naříkal a snad i brečel,

strašné zvuky vydával.

Lítost ve mě, vztek i rudá.

Zrůda za to nemůže,

že jeho pán jest také zrůda.

Ušetřit či zabít?

Musel jsem to udělat.

Zabij nebo budeš zabit.

Zbavit se ho?

Ubít.

Co s takovou bestií kousající do lidí?

Jeho paní krutá je, cvičila jej ranit, trhat,

lidské maso žrát.

Nyní musí zaplatit za výchovu zlou,

život se mu chystám vzít, svojí zdravou rukou.

Popadnul jsem vodítko,

silou mrštil proti plotu,

dva metry pes poskočil,

hlavou vrazil do drátů.

Pletivo však hodně pruží,

pes od něj se odráží.

Kvílí, škube, strašná muka zažívá.

Pepřový sprej ubíjí,

oči, čenich sežírá.

 

Já jej taky nešetřím.

Znovu vodítkem trhám,

tentokrát však více vzhůru,

pes letí vzduchem přes plot,

propadá skrz větve stromu,

slyším jeho chrapot.

Vodítko se zaseklo a pes zůstal viset.

Jenom metr nad zemí,

nechtěl jsem to vidět, slyšet.

 

Naříkání, škubání

a hrdelní chroptění,

já chtěl ho zbavit mizérie,

místo toho agónie.

Nechal jsem ho tak,

a odvrátil jsem zrak.

Hrůzný osud,

kdo je oběť a kdo vrah?

Havranice odporná!

Za to musí zaplatit!

Učit psa zabíjet?!

V ohavnostech libovat?!

Přinutit mě zabít také?!

Němá tváři, odpusť!

Nemohl jsem se slitovat.

Konec

Havranice,

vražedkyně.

Lidi zbavit života.

Havranice,

krutá svině!

Zbyde z tebe nicota.

Přiskočil jsem k ní,

tohle ona nečekala.

Škleb jí hyzdil obličej.

„Takhle to být nemělo!‟

„Překvapení!‟ pravil jsem,

vší silou vrazil pěstí

a hned chytil za pačesy.

Škubl hlavou dozadu.

Druhá rána,

třetí, čtvrtá.

Zuby venku,

plive krev.

Chroptí, šišlá „Kdo fi, fo cheš?‟

„Já jsem básník, vypravěč,

já jsem i tvůj kat,

přišel jsem to skoncovat,

přišel jsem tě oddělat.“

 

„Jako autor příběhu

mám už toho dost,

už tě déle nesnesu,

vraždíš jenom pro radost.“

Odstupuji od ní,

já vypravěč příběhu,

já malířek obrázku.

Přestávám dál malovat,

přestávám už psát.

Havranice zaniká jak velké nic,

lidi můžou s klidem spát.

 

Genie loci,

máš to ve své moci.

---