0.0

Ráno nepatří mezi moje oblíbené chvíle. nutné povinné ráno kdy je všude víc zima než pod peřinou, ráno kde je nepřátelské vše krom

místa ze kterého musím vstát, krom místností ktreré musím opustit.
ale pokud se ránem dá nazývat ne začátek dne, ale to co následuje po probuzení. poté co jsem dosyta hodoval na hostině spánku. ten čas

něco po obědě pak není prozářenější chvíle než onen nový začátek stále se opakující existence. chvíle kdy ještě nedoléhají body deního

plánu (některé neignorovatelné), chvíle kdy první šálek čaje, cigareta nebo první pivo přivítají čerstvě otevřené oči příjemnou

přítomností.
není nad ráno svobodného.
ale takových mnoho není a pokud ano tak na dluh. času, trpělivosti věřitelů, na úkor svobodomyslného nánosu ožíraného z jinak

obávající se duše.
ráno nenáviděné, ráno svobodné jako pár za zebou za cenu cesty do záhuby.
pro mě není svoboného rána.

tak podobně přemítám o víkendu, kdy není důvod vstávat. tak přemýšlím teď ve tři v noci s vědomím, že za cvhívli musí nastat ráno

prvního druhu, lepší snad jedině v tom, že nepřítel není ve mě, je to nutnost a té se dá plít do tváře při otrocké poslušnosti jejích

slov.

zítra, či dnes, jak chcete. mě čeká cosi bílého - lano, paprsek ufo, co mě vytáhne ze dna, ze středu kruhů lesklých a černých,

nesených chorály requiemů, linkami nekonečného souzvuku hlasů měnících mysl v páru, v plasmu, ve svět. oslněný, bolestný stah svalů

zorniček, dávno odvyklých jasu brzkého času dne, nebudu mžourat, jen se očima přihmouřenýma v čárky bít blesky znechucení do kulisami

okolí.