Když mám odvahu to vzdát...

Slunce,

bylo mi moc hezky, když jsi za mnou chodil, když jsme spolu chodili na oběd,

když jis mě hladil, když jsme si povídali a naše duše byly u sebe blizoučko.

Občas se člověk vznese do výšin... jak ten anděl...

...a je to pak krásný....

Jen to pak nechce jinak, nechce to ztratit, nechce aby to zmizelo a skončilo.

Dlouho jsem to nemohla přijmout, ještě stále jsem se toho nedokázala vzdát úplně,

ale vím, že musím.

Měla bych až moc zlámaný křídla...

Chci, abys byl šťastný.

Abys byl šťastný s tou, které patří Tvé srdce, které se nechceš vzdát.

A moc Ti přeju, aby se to stalo, abys byl v pohodě a spokojený.

Naše duše budou vždycky na stejné vlně a to je někdy víc...

Nezlob se na mě za tyhle slova, nechci o tom mlčet a plácat se v tom.

Nechci, aby ses cítil být zaháněn do kouta, abys musel utíkat, naopak.

Já Tě k ničemu nutit nechci, ani nemůžu, ani nebudu, stejnak by ses nedal.

Už jsi mě odmítnul několikrát a to je pro mě znamení, že chceš něco jiného.

Já sama nejsem úplně volná, takže i proto chápu, že se bráníš.

Ikdyž jsem stále čekala na Tvá slova, činy, na chvíle, kdy bychom byli sami.

Toužila jsem zatoulat se s Tebou někam do přírody, toužím po tom stále.

Hlavně jsem toužila po tom, abys chtěl... povznést se nad všechno a nechat naše duše splynout..

Mám Tě ráda a přeju Ti jen to nejlepší.

pa a pusu Tvůj anděl

PS: I všechna tahle slova jsou málo na to, říct všechno, co cítím a co bych Ti chtěla říct...

PPS: Ne vždy mám odvahu to vzdát, tak jako teď....