Před chybami z minulosti utéci nelze

Ráno jsem vstal. Den, jako každý jiný, pomyslel jsem si. Bylo osm hodin ráno a venku bylo nějak zataženo. Co se dnes bude dít? Na tuto otázku jsem si nemohl dát jasnou odpověď, protože každý den je úplně jiný a nikdy nevím, co se bude dít zrovna dneska. 

Šel jsem ke dveřím a přejel mi mráz po zádech. „Mami?“ zakřičel jsem. Nikdo mi neodpovídal, takže jsem si myslel, že je pryč. Šel jsem po schodech dolů a o poslední schod mi sklouzla noha. Když jsem padal, rychle jsem se zachytil za zábradlí, abych předešel pádu. Rychle jsem se oblékl a šel jsem ven.

Venku najednou začalo pršet. Ale proč? Vždyť tam před chvílí nebyl ani mráček. Nebo byl? Nemohl jsem si vůbec vzpomenout. Přemýšlel jsem nad tím natolik, že jsem ani nevěděl, kam jdu. Objevil jsem se před dřevěnými dveřmi s nápisem „Nevstupuj, pokud máš rád své blízké“ a byl jsem zvědavý, co za nimi je, jelikož byly napůl otevřené. Otevřel jsem je a najednou jsem se ocitl v neznámé budově.

Zavřely se za mnou dveře a já dostal neskutečný strach. Ne, tyto dveře otevřít nešly. Nemůžu se vrátit! Co se to děje? A kde to vlastně jsem? V dálce jsem uviděl světlo, které se ke mně přibližovalo. Najednou bylo toto světlo u mě. „Ne, už ses tak rozhodl a nemůžeš to vzít zpět.“ říkal mi mně neznámý mužský hlas. Nevěděl jsem, co tím myslel. A kdo to vůbec je? V ruce držel nějakou věc a já nevěděl, co ta věc je. Podle toho tvaru mi to připadalo jako nějaká velká střelná zbraň. Nebo to bylo něco jiného? „Rozhodl ses, že sem vstoupíš, i když jsi nevěděl, co bude následovat.“ pokračoval dál. „Co to má znamenat?“ vyděšeně jsem vykřikl a začal jsem utíkat. „Zastav se!“ uslyšel jsem od něj, ale utíkal jsem dál. Tajemný muž se náhle objevil přede mnou a nepustil mě dál. „Myslíš si, že před chybou, které ses dopustil, můžeš jen tak utéct?“ zašeptal mi do ucha, prudce mě bouchl do hlavy a zmizel. Náhle jsem omdlel.

Probral jsem se až ve dvě hodiny ráno a všechna světla byla rozsvícená. Byl u mě pán, který mi podával ruku a říkal: „Pojď se mnou.“. Odvedl mě do nemocnice a byl jsem v šoku. „Váš otec a vaše matka zemřeli. Byli v lese za tmy střeleni myslivcem, který si myslel, že se jedná o zvěř.“ sdělila mi paní doktorka. Rychle jsem utíkal z nemocnice domů, ale nerozhlédl jsem se přes cestu a přejela mě rychle jedoucí sanitka.

Ochrnul jsem a už nikdy nebudu dělat to, co dříve. Dále kvůli mé chybě přišli o život mí nejbližší. Tyto chyby mě budou pronásledovat celý život a už nikdy je nemůžu napravit. Chci umřít.