Dieta jako životní styl

    Již od útlého dětství na nás vykukují vyzáblé modelky s jemně bronzovým nádechem kůže, uhrančivým pohledem a lesklými vlasy. Objevují se  v televizi, v novinách, v časopisech, na billboardech, zkrátka jsou všude a vždy krásné, jen přímo na ulici je jich pomálu. Nad tím se však žádná žena ani muž nezamýšlí. Muži touží mít takovou krásku doma a ženy se zas chtějí aspoň přiblížit tomu ideálu krásy. Co naplat, že ona nádherná modelka bez retušérů, fotografů, kadeřníků a vizážistů vypadá jako chodící padesátikilová kostřička potažená kůží.

    A tak velká spousta žen nešťastně prohlížející si své tělo v zrcadle, vidící chyby i tam kde nejsou, dojde k závěru, že takhle to dál nejde a začne si pohrávat s myšlenkou začít držet dietu. Mezi takové ženy patřím i já. Stojím na začátku cesty, která je zcela přímá a krátká, bez výmolů, rozcestí a zatáček. Svítí sluníčko, nikde žádný mráček, cesta je lemována rozkvetlými květinami a na jejím konci stojí fascinující dav tleskající, závidící a obdivující můj úspěch. Představuji si, jak se mně život od základu změní. Fantazie pracuje na plné obrátky a já se již takřka vidím na stránkách časopisů a přehlídkových mol obklopena těmi nejznámějšími návrháři. Vidím se, jak nakupuji oblečení, na kterém cedulka hlásá velikost XS a ne to otřepané, zakulacené a buclaté L. Nemám pochybnosti o tom, že to dokážu.

    Prvním malým krůčkem je sepsání jídelníčku, přeměření, převážení a vytvoření rozpisu cvičení. První dny, kdy jsem posílená motivací a počáteční euforií po své pomyslné cestě běžím takřka mílovými kroky, cítím se lépe a dosahuji prvních drobných výsledků. Svému předchozímu životnímu stylu se směju, probíhám kolem fast- foodového občerstvení a zvesela ho nechávám za zády. Žádné chutě, žádné hřešení. S čistou hlavou pokračuji několik dní. Náhle však cesta přestává být rovnou, přímou a krátkou, přestože postupuji kupředu, cíl se nepřibližuje, ba naopak se pomalu ztrácí za zatáčkou. Některé květiny podél cesty povadly a slunce se občas schová za mrak. Úbytek na váze se v této části cesty stále objevuje, bohužel se celý proces zpomalil. I když dodržuji předepsaná pravidla a pravidelně sportuji, tělo si zvyklo a váha stagnuje. Pohrávám si s myšlenkou, využít nějaký podpůrný prostředek, na který lákají televizní reklamy „Za každé 2 kilogramy, které zhubnete díky zdravému stravování a pohybu, vám alli pomůže zhubnout jeden kilogram navíc…,“ hmm, to zní dobře. Nakonec se rozhodnu raději šetřit a ještě více snížit svůj kalorický příjem, jenže takový krok je pro tělo velmi náročný a namáhavý, proto má pomyslná cesta začíná mírně stoupat a běh do kopce už není tak lehký jako po rovině. Ohlédnu se kolem sebe, když nikoho nespatřím, tajně a s jakýmsi zadostiučiněním si strkám do pusy kostičku čokolády. Hned, co se mi rozplyne v ústech, přichází výčitky. Na obloze se objevují mračna. Je dusno, jako před bouří. Co chvíli škobrtnu o kameny a výmoly, které se znenadání objevily. Hřeším čím dál častěji, ospravedlňuji každé nezdravé sousto a kalorie narůstají. Mám ze sebe strašně špatný pocit, přesto jakmile je možnost, aspoň uždíbnu něco nezdravého. Sama si hledám a vytvářím překážky a ospravedlňuji své dietní chyby. Svíčková s houskovými knedlíky by se jistě zkazila a malý zákusek přeci nikdy nikomu neuškodil. Cítím se strašně unavená a cvičení odkládám už téměř kultovní větou „Od zítřka už opravdu začnu“, ale sama vím, že nezačnu.

    Váha stále stojí a i já na své cestě se zastavuji, v předklonu se opírám o kolena a ztěžka dýchám. Stojím na rozcestí. Cesta, která se stáčí vlevo, strmě stoupá a na jejím vrcholku mezi stromy a oblaky lze při větším soustředění spatřit prapor označující cíl.  Vítr ohýbá uvadlé květiny lemující cestu. Začíná pršet a v dálce je slyšet dunění hromů. V tu chvíli přichází neznámý elegantně oblečený člověk a láká mě, abych se vydala jeho směrem, tedy doprava. Tam, kde stojí on, svítí sluníčko a po bouřce či větru ani stopy. Tím směrem se cesta mírně svažuje a na jejím konci lze také spatřit bílý fábor, co je na něm napsáno, není vidět. Na posilněnou mi onen neznámý podává cheeseburger a já zcela bez energie se zakusuji do housky a vychutnávám si tu výjimečnou chuť sýru a masa. Nechám se zlákat a následuji ho. Po několika metrech, vyprchává má rychle nabitá energie z cheeseburgera a náhle mě popadá splín. I když jdeme mlčky, neznámý jako by zachytil mou náhlou změnu nálady a podává mi čokoládovou Snickersku. Ta mě opět nabije nečekaně dobrou náladou a cesta pokračuje svižným tempem. Bílý prapor se přibližuje, jsme od něj sotva několik kroků, když neznámý promluví.

„ Už budu muset odejít, dovol, abych se představil, než se na nějakou dobu rozloučíme. Mé jméno je Jojo efekt,“ podá mi ruku a odchází. Váha astronomicky stoupá, jako dárek jsem od Jojo efektu dostala více kilo než před začátkem cesty. S těžkým funěním, s pocitem méněcennosti, docházím ke zmíněnému fáborku, obracím ho v ruce, abych mohla přečíst černá písmena – START. Jsem zase na začátku, na začátku cesty, která tentokrát bude zase o kus delší.