Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se3. Bojuj, aby tvůj život za něco stál
15. 06. 2011
0
0
692
Autor
Aleiska
Bolest druhých, nám pomáhá nést naši vlastní.
Johann Wolfgang Goethe
Alyson se probrala z bezvědomí a první, co uviděla byla tvář pohledného muže, který se na ni usmíval, i když jeho oči byly stále ledově chladné. „Kdo jste?“ zašeptala. Cítila se jako malý brouk, kterého kdosi neznámý pozoruje skrz lupu, jako kdyby se tak mohl všechno dozvědět.I když od něj odklonila svůj zrak stále cítila jeho oči které se jí svojí silou snažily dostat až do mozku! Mozku? Moment, tady něco nehraje. „Kdo jste!“ tentokrát vykřikla a pokusila se vyskočit na nohy. Dotek na její paži ji však zastavil. Byl tak... hřejivý.
„Jmenuji se Earl a spíš by mě zajímalo co chcete po mém bratrovi. On není takový typ, který by pomáhal úplně cizímu člověku a natož...“
„Ano?“ odvětila, nyní zněl její hlas posměšně. „Já jsem slyšela něco jiného. Nemělo by ho zajímat spíš to, co mu mohu sdělit? Nechtěl by se třeba dozvědět co chystají oni?“
„Jak...“
„Tohle by stačilo,“ vyrušil je hlas, který nesnesl odporu.
„Jasně,“ odsekl mu a odešel pryč. „Varoval jsem tě!“ tentokrát jeho slova patřila jí.
Zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Nemusíš nic říkat. Vím, že tě sem poslali a neptej se mě jak to vím, stejně bych ti to neřekl. Pokud si myslíš, že nevím o tom, jak si moc přejí mojí smrt tak jsi hodně naivní. Co jsi si myslela, že získáš, když se staneš jedním z nich?“
„Neměla jsem jinou šanci. Já jen... chtěla jsem žít. Kdybych věděla... tak!“
Rozesmál se. Jeho smích naplnil celou místnost, avšak i jeho oči zůstali ledově chladné tak jako oči jeho bratra. „Nevěděla? A teď, když to víš! Nechtěla bys přeci jen zemřít?“ upřel na ni svůj pohled před kterým musela ucuknout. Nyní věděla proč z něj mají takový strach. Zavrtěla hlavou. „Jak jsem čekal od někoho, kdo vymění svůj život za tohle! Lidé jsou docela bláhoví tvorové. Jako kdyby tím něco získali. Je to jen trest za to, že se nespokojí s tím, co jim bylo dáno. Měli by být vděčni i za ten krátký čas, který jim je svěřen a měli by jej využívat plnými doušky. Pokud to jde!“
Zírala na něj opět neschopna slova. Jak může mluvit takhle, když je jedním z nich. Sám přece zabil nespočet lidí a teď si bude hrát na zachránce, mesiáše! Jak povrchní a hlavně arogantní. „Kdo si myslíš že seš, takhle moralizovat! Vždyť jsi jedním z nás!“
„Nesrovnávej mě s tebou!“ zasyčel mrazivě a pohlédl jí přímo do očí. Kdyby mohl vraždit jen pohledem tak by ležela mrtvá. Ona se však ovládla, jeho pohled opětovala. „Já dokázal ty vražedné touhy potlačit a pokud jde o tebe dlouho nebude trvat a zemřeš. Vidím ti to na očích. Snažíš se ovládat, ale pokud to neuděláš, zemřeš!“
„Jsem tady protože chci od tebe pomoc! Chtějí použít nějakou ženu, aby...“
„Nezajímá mě to,“ odsekl. „Pokud tu budeš i po soumraku, zabiju tě!“ dořekl a sáhl na kliku. Ona se však ještě nemínila vzdát. Proč si sakra nemůžu vzpomenout! Bouchla pěstí do postele. Dveře se již pomalu zavíraly, když si konečně vzpomněla. „Aulidea! Jmenuje se...“
Byl u ní rychleji než čekala, svíral její krk ve svém vražedné sevření. Nedostávalo se jí dechu, i přes to, že byla upírem... neúplným! „Co jsi řekla?“ zavrčel. Rukama se snažila odtrhnout jeho ruce od svého krku ale bez úspěchu. Oči se jí zamlžily, tak si nevšimla muže, který od ní toho druhého odtrhl. „Mohl jsi ji zabít, idiote!“
****
Žena se rozhlédla kolem sebe a znechuceně pokrčila nosík což ji ještě více dodalo na půvabu. Pak založila ruce v bok a otočila se na muže, který ji doprovázel. „Proč jsi mě přivedl sem? Smrdí to tady a je tu všude kolem jen špína! Tady přece nemůže být...“ otočila se protože ucítila, že ji někdo pozoruje. Na chvíli se ji v očích rudě zablesklo a poté se na atraktivního mladíka, který ji celou dobu sledoval, usmála. „Možná změním názor,“ zamumlala přes rameno a zamířila k muži, který se jí přímo nabízel. „Kdo by pohrdl takovému lákavému soustu!“
Hlas jakéhosi muže ji však zastavil v půli kroku. „Volal jsem vás sem kvůli Seanovi! Nechtěla byste vědět jak se mu daří?“
Otočila se po tom hlase v očích nenávist, která byla téměř hmatatelná. Oči se jí zúžily do tenkých štěrbinek, nehty se jí prodloužily a z úst se vysunuly dlouhé špičáky. Kdyby podobné výjevy nevídal tak často, určitě by to s ním otřáslo. Ale musel přiznat, že vzbuzovala hrůzu, ne nadarmo patřila k těm nejstarším žijícím upírům. Také byla mezi těmi nejsilnějšími!
„Potřebovali bychom vaši pomoc!“
„Ach, opravdu?“ Tohle ji přimělo, aby se vrátila do normálu a uvědomila si, kde se právě v této chvíli nachází. „Sice jste mě vyrušil, ale tahle nabídka je velmi lákavá!“ Zklamaně se otočila, ale toho muže již nezahlédla.
Kdyby v té chvíli tušila, že jí James zachránil život, určitě by mu svoji vděčnost prokázala i jinak. To však netušil ani jeden z nich.
Následovala jej do auta a svému řidiči jasně sdělila aby ji neočekával. „Ozvu se do dvou dnů!“
Vystoupila z limuzíny a potěšeně se rozhlédla kolem sebe. „Úžasné! Netušila bych, že se vaše komunita nastěhuje na takové místo. Přináší mi to nostalgické vzpomínky na chvíli se Seanem, kdy mě ještě miloval, možná!“ rozesmála se téměř démonským smíchem.
James věděl, že je to bezmála čtyřista let, co z ní udělal to, čím je právě teď a to nevěděl to podstatné! Ona měla černou duši už dávno předtím!
Tohle, ten smích s ním však otřásl. Ani ona se jí nemohl rovnat v tom pocitu, který na něho sálal, když se rozesmála. V té chvíli se mu zdálo, že je celý jeho život jen zbytečností a on by měl... možná zemřít!
„Pane?“ ozvalo se mu nepříjemně do levého ucha. „Měli bychom jít. Paní vás již očekává!“
„Ano, není ráda když musí čekat.“
****
Muž se rozčíleně otočil a vyrazil zpět do svého bytu. Proč musím mít takové štěstí?
„Když se mi nějaká holka zalíbí, tak musí být hned upírka. Kdyby to alespoň nepřerušil ten blb, mohl jsem si slušně vydělat!“ ukončil svůj slovní průjem jakmile zapadl do svého kutlochu. Chvíli na to, jak se posadil, mu zazvonil mobil. „No,“ zařval naštvaně na nepřipraveného volajícího. „Promiň, jen jsem se naštval. Co se tedy stalo?“
Chvíli byl ticho aby chvíli na to vykřikl. „Hned jsem tam!“ Zavěsil telefon a odběhl se převléct do pracovního. „Teď mě čeká ta nejvíce nepříjemná část večera.“
Jakmile vešel do té místnosti, zvedl se mu žaludek jen z toho puchu. To tělo tady muselo ležet už dlouhou dobu. Oddechl si, že nic nejedl jinak by to tady zasral ještě víc. Všude byla krev, ale něco mu říkalo, že tady něco nehraje. „Gabe, mohl bys mi říct jestli tady žil sám?“
„Jak jsi poznal... promiň, vím, že je zbytečné se tě na to ptát. Stejně mi nic neřekneš!“
Bingo! Zvedl palec na znamení vítězství.
„Ne, žil tady se svojí... jak bych to řekl... byl to pasák! Prodával svoji dívku, která podle toho co tady našli technici je mrtvá anebo už brzy zemře. Dost krve, která tady všude kolem je, je její.“
Blonďatý muž s šedýma očima však odmítavě zavrtěl hlavou.
Natanael, tak jej pojmenovala jeho zbožná matka. Nikdy nepochopil co ji k tomu vedlo, ale jako kdyby ho tím předurčila k tomu, aby bojoval proti zlu v jakékoli podobě. Byl tu vždy, když se dělo něco zlého a téměř jako kdyby to přitahoval. Nikdo z oddělení s ním nechtěl spolupracovat až do té doby než se objevil Gabriel. Stal se pro něj strážným andělem v lidské podobě.
„Tak co si o tom myslíš?“
Jen Gabriel věděl, že v sobě skrývá něco víc, něco o čem nikdo neměl ani tušení.
„Já si nemyslím, nic! Já to vím! To je na tom to nejhorší. Problém je, že s tím nemůžu nic udělat, zatím ne!“
Gabriel se na něj z boku podíval. Zatnuté pěsti a silné kousnutí do rtu mu připomnělo ten den před třemi lety. Den, kdy spolu šli poprvé do akce. Vzpomněl si na den, kdy mu Natanael zachránil život. Na den, kdy pochopil, že svět není takový jak si až do té doby myslel.
Zbraň měl nabitou, ale něco mu říkalo, že na toho muže tohle určitě platit nebude.
Všichni koho znal jej odrazovali od toho, aby souhlasil se šéfem a nechal se přiřadit k tomu muži. Ale jemu to bylo v té chvíli jedno. Jediné, co o něm věděl bylo, že je téměř stoprocentní a to pro něj bylo v tuhle chvíli nejdůležitější. Vůbec ho nezajímaly ty klepy, které se kolem toho muže šířily. Ale možná je měl alespoň trochu poslouchat. Uvědomil si právě teď, když jeho život visel na vlásku.
Kdyby poslechl a...
„Sakra, co tam stojíš jak blb! Pokud sebou nepohneš tak tě zabije. Vezmi si tuhle!“ vykřikl na něj jeho partner a hodil na něj lesknoucí se revolver. „Na co čekáš! Střel ho!“
Ne, nemohl vystřelit. Muž se na něj stále díval, jeho hladové... cože? Ano jeho oči byly jako oči hladového zvířete. „Je to jen zvíře! Zastřel ho!“ ten hlas zněl jako rozkaz, ale on stále nemohl stisknout tu zatracenou spoušť.
Olízl si rty.
Až teď si Gabriel uvědomil, co ten chlap udělal. Ta krev na jeho oblečení. Ta krev, která mu tekla po tváři. To tělo ležící pod ním a ten pohled hladového zvířete. Zavřel oči a vystřelil. Netrefil se, jak pochopil, když začal jeho parťák nadávat. Muž vyskočil, uviděl to, když otevřel oči a do cesty mu vběhl... Ten idiot! Vykřikl, ale oči se mu začali pomalu zavírat a tak neslyšel už nic, vůbec nic.
„Bude v pořádku?“ Slyšel ten starostlivý hlas, ale nevěděl ke komu jej má přiřadit. Nikdy neslyšel tak milý hlas. „Doprdele, řekne mi tady už někdo...“
Gabriel se pousmál. -Tak tenhle hlas už znám- „Natanaeli?“
V tu chvíli se u něj objevila jeho usmívající tvář, která vzápětí přešla v tu, kterou znal. „Konečně jsi se probral, parťáku. Musí ti říct, že jsi jediný, který se nesložil z toho, co viděl! Tos mě teda překvapil!“
„To nebyl sen?“ snažil se znít zmateně, ale nejspíš mě prokoukl.
Rozesmál se a dloubl mě do žeber. „Jak vidím tak seš veselá kopa. My dva spolu budeme vycházet dobře, to se vsaď.“
„Mám strach už teď. Takže ty klepy o tobě nelhaly, co?“
Pokrčil rameny a opět se usmál. „Víš, i mě varovali, když jsem sem šel!“
„Kam?“
„No, do nemocnice! Byl tě tu prý navštívit nějakej chlap a to jak se k tobě choval. Vypadalo to že prý dost důvěrně.“
„Ten magor! Jasně jsem mu říkal, že s ním nechci mít nic společnýho!“
„Copak?!“
„Stejně bys to zjistil. Jediný důvod proč jsem tady skončil je ten, že po mě vyjel můj předchozí parťák?“
Nechápavě pozvednuté obočí jeho nového partnera jej rozesmálo.
„Nejspíš to bude tou mou tvářičkou!“
„Taky jsem si prvně říkal, že mě ty blbci přiřadili slečinku.“ Jeho rošťácký úsměv ho však prozradil.
„Blbče!“
Rozesmáli se společně.
I přes to všechno v něm ty vzpomínky vyvolaly pocit nostalgie. Je to už dlouhé tři roky, ale stále byli sehraná dvojka. „Máš pravdu!“
****
Stacy a Max si spolu povídali, ale jakmile se poblíž objevil někdo jiný ihned zmlkli. Nakonec to „matka“ nevydržela a musel se jich zeptat. „Stalo se něco?“ Oba dva se na sebe podívali a pak promluvila Stacy. „Chtěli bychom vědět,...“ zmlkla a podívala se na Maxe. On jen přikývl a tak pokračovala. „...jen, doopravdy jste jejich matka anebo jste je jen proměnila jako nás dva!“
„Jak...?“
„Vzpomněli jsme si,“ odvětil prostě. V jeho hlase nebyl ani náznak nenávisti. Jen konstatoval zcela zjevná fakta. „Ne, že bychom byli rádi, ale... takhle máme šanci být spolu napořád, že?“ otočil se na dívku a láskyplně se na ni usmál. „Také jsem si to myslela!“
„Prosím?“ otočil se k ní.
Polkla a posadila se do křesla v kterém v poslední době strávila tolik času. „Chcete slyšet příběh, který nezná ani jeden z mých synů?“
„Proč?“
„Nikdy jsem nechtěla aby věděli čeho všeho jsem schopná! Nikdy se nesmí dozvědět nic z toho, co vám řeknu. Zabila bych vás!“ Poslední věta zněla jako jasná výhružka. I její oči vypadaly zcela vážně a tak jen přikývli a čekali co se dozví. „Všechny příběhy začínají před dávnými časy a můj nezačíná jinak...“
Šestnácté století ve Francii bylo pro lidi jako ona velkým peklem, prodírala se špinavými a temnými uličkami. Stěží se hýbala i dýchání jí činilo obrovské potíže. S velkým štěstím se dostala z toho domu hrůzy ve kterém trávila všechen čas od svého příjezdu ze své rodné země – Afriky. Měla se tam jako princezna, její otec ji miloval stejně jako její matku, která zemřela velmi záhy. Po jeho smrti se musela vzdát všeho a stala se opět otrokem tak jako její matka, než se do ní zamiloval její pán. Ano, příběh jako z románu a pro ty dvě srdce skončil šťastně. Zemřeli několik let po sobě a zanechali na světě samotnou dvanáctiletou dívenku, Dívku, která se od té doby musela starat o všechno a stejně tak o všechno i přišla. V tom světě prostě neměla šanci! Její „pán“ ji prodal za směšnou částku a zůstal mu všechen majetek, který měl patřit jí!
Oni nemuseli trpět tak jako ona. V té době je nenáviděla skoro stejně tak jako jeho, ale pak pochopila... oni nemohli za to, že se do sebe zamilovali. Stejně tak ona nemohla za to, že se narodila jako kříženec.
V tom tichém, ale smrdutém domě trávila dlouhé tři roky. Nyní jí bylo patnáct a měla se dostat do domu, kterému říkali – Dům u Červených růží. Byl to jen obyčejný zavšivený dům pro nevěstky, pro ženy jako ona, pro dívky bez domova. Ne, nemohla to dopustit, ale ona jako otrok přeci nemá právo na svůj názor!
Věděla, že ji stejně chytí a ona pak... co bude dělat potom? Zastavila se u rozcestí, jedna ulička směřovala do ještě nebezpečnější části města a druhá vedla přímo na hlavní třídu. „Proč?“ zašeptala zlomeně a svezla se po zdi k zemi. Pohlédla na nebe a... do očí ji padly první kapky. V dálce zahřmělo a zpočátku jemný déšť se změnil v liják. Dívala se stále nahoru. Vypadalo to tak jako kdyby pro ni samotné nebe plakalo. „Bože, proč?“
„Bůh?“ ozvalo se kousek od ní ledově neosobném hlasem. „Proč voláš Boha?“ posměšně. „ Kde ho máš, když jsi na tom takhle. Pojď se mnou a já ti ukážu...“
„Nikdy!“ vykřikla a postavila se do bojovné pozice. „Ale, dívenka by se chtěla prát! Ale já ti nechci ublížit, zatím,“ dokončil.
Zachvěla se, ale stále zachovávala svoji odhodlanou tvář.
„Vždy se mi líbili bojovnice. Možná bys mohla, ale na to jsi moc mladá!“ podroboval ji podrobné prohlídce svých přímo rentgenujících očí. Opět k ní natáhl svoji ruku. „Dám ti domov a nebudu po tobě vůbec nic chtít. Stačí, když mi uvaříš a uklidíš v domě!“
Její oči těkaly ze strany na stranu. Měla strach, ale zároveň věděla, že nemůže nic ztratit. Nic nemůže být horšího než to, co by ji čekalo kdyby zůstala tam anebo zemřela tady! Sklopila pohled a přešlápla z nohy na nohu. Šaty se jí lepily na tělo, zadul vítr a dívka se zachvěla zimou.
„Jak se jmenuješ?“
„Tariro, (naděje v jazyce Shona)“ zašeptala a v tu chvíli se jí podlomily nohy. Kdyby ji neznámý muž nezachytil upadla by do bláta.
„Krásné jméno,“ odpověděl a vzal ji do náruče. Nevnímala jeho vůni, jen cítila teplo, které vydávalo jeho tělo. Přitiskla se k němu. Pousmál se a silněji ji sevřel, snad aby mu nevypadla a vyšel z uličky. Mířil ke stojícímu kočáru, který na něj již čekal. Koně podrážděně odfrkovaly. Jakmile usedl dovnitř kočár se rozjel k jeho domovu.
Hôpital Saint-Louis
Je to druhá nejstarší nemocnice v Paříži a byla postavena na počátku 17. století na příkaz Jindřicha IV. Stavba byla dokončena v roce 1612. Byla postavena jen jako dočasné řešení při tehdejších epidemií, protože dosavadní nemocnice neměla dostatečnou kapacitu a při epidemiích v letech 1562, 1596, 1606 nemohla pomoci mnoha lidem. Areál staré nemocnice je dnes chráněn jako historická památka. Dnes má nemocnice 2 500 zaměstnanců a hlavními specializacemi je hematologie a dermatologie a léčí se zde i rakovina.
Když se probudila ležela v bílých a nadýchaných poduškách a na sobě měla voňavé čistě bílé pyžamo.Rozhlédla se kolem sebe a zrak ji spadl na muže, který seděl naproti ní a spal. Vypadal klidně a zcela určitě to byl ten samý, kterého potkala v těch uličkách. Co tam jen mohl dělat někdo jako on?
Dívala se na něj alespoň pět minut než otevřel oči. Jeho pohled byl... Zrudla a cosi zakoktala, chtěla vstát ale jeho hlas ji zastavil. „Odpočívej. Spala jsi tři dny a noci, blouznila jsi v horečkách a ještě jsi hodně slabá. Nemusíš mít strach teď jsi v nemocnici Saint-Louis. Prozatím jsi zde jako pacient, ale později mi budeš vypomáhat a nakonec... neměj strach. Nebudeš dělat nic s čím bys nesouhlasila.“
Dny pomalu ubíhaly a Taririn zdravotní stav se uspokojivě zlepšoval. Vypomáhala v nemocnici a začala postupně vyvíjet svůj vztah ke svému zachránci. Za celou dobu, co žila v tom domě, jí neřekl své jméno a mluvil na ni jen, když ji o něco žádal.
A pak jednoho dne se stalo to, co měla očekávat. Zamilovala se do něj!
Vrátil se z každodenní obhlídky města a jeho zdravotní stav byl na pokraji smrti.
Kočár zastavil před nemocnicí, koně nervózně pošlapávali a hrabali kopytama. Vyhlédla z okna právě v tu chvíli, kdy zastavili. Nedalo jí to a vyšla ven z domu, nebo spíše vyběhla a vrhla se ke dvířkům, aby se na ni on zhroutil. Vykřikla!
Z domu chvíli na to vyběhl komorník a převzal ho od ní. „Běžte do svého pokoje a nevytahujte z něj ani paty. Ať se děje cokoli, nesmíte ven! Je vám to jasné!“
Přikývla. Nikdy jej neviděla tak rozčíleného a hlavně, rozhodného.
„Pán bude v pořádku, ale bude potřebovat hodně času k uzdravení. Prospěje mu, když budete v klidu relaxovat a nepřidělávejte mu starosti! Ano!“
Opět přikývla a odešla zpět do svého pokoje.
Bylo to tři dny poté, co se vrátil téměř smrtelně zraněný a ona stále nevěděla co se s ním děje. Srdce jí bilo jako o závod a nemohla ani spát. Nikdy se nestalo, že ho nemohla vidět každý den. Chyběla jí jeho přítomnost, jeho laskavost i když na ni téměř nepromluvil, byl pro ní součástí jejího života a taktéž si bez něj neuměla představit svůj další život.
A tak porušila ten zákaz a vydala se do jeho pokoje, který se nacházel v severní části domu.
Možná, kdyby si v té chvíli uvědomila jednu docela podstatnou věc, její život by pak probíhal zcela jinak. On nikdy nevycházel za denního světla, odcházel vždy za tmy a vracel se několik minut před svítáním a hlavně nikdy k ní nepronikly žádné novinky z okolního světa. Vídávala jen zraněné lidi, kteří se z jakéhosi důvodu vraceli do svého každodenního života s úplně jiným pohledem na svět. Nejenom pohledem! Přicházeli vždy na hranici smrti a s nevyléčitelnými chorobami, aby se navraceli plní života.
Byla již pomalu půlnoc, když se odhodlala k tomu činu, který zcela změní její pohled na něj. Pomalu našlapovala na parkety a každou chvíli se zastavila, aby se obezřetně rozhlédla kolem sebe. Nic se však nedělo a tak pomalu postupovala dál, až se zastavila u dveří. ´Mohla bych se život jako zloděj.´
Zůstala stát. Pomalu dýchala a pak natáhla ruku ke klice. Zastavila se v půli pohybu a pak ucukla s rukou zpět. ´Neměla bych to dělat. Takhle by to nemělo být.´ V jejich dalších myšlenkách ji však zastavil ženský výkřik! A tak udělala to, co jí velela její vrozená vlastnost pro spravedlnost, co nejrychleji otevřela dveře a poskytl se jí pohled na dvě do sebe navzájem propletená těla.
Chvíli mlčky zírala na mužské a ženské tělo. Zvládla jen tiše zašeptat: „Proč?“ V tu chvíli na ni pohlédly ledové oči neznámé ženy, která se poté, zcela klidně, opět sklonila k muži a hladově jej políbila. Poté mrkla na dívku a...
Nemohla se už na to dívat a tak tiše vycouvala z pokoje. Muž cosi nespokojeně zamumlal, když zavírala dveře a tak už neslyšela co řekl. „Co se děje?“ zahuhlal. Žena se na něj usmála a odvětila: „Ta sladká dívenka, kterou jsi sem přivedl. Právě nás viděla spolu.“
Přivřel oči, až se žena přikrčila a natáhl k ní své ruce. Měla strach, ten pohled v jeho očích neviděla dlouhá léta. „Zůstaň tady,“ odvětil. -Musím se ovládat! Teď je důležitější, abych jí všechno vysvětlil!-
Vylezl z postele, oblékl si na sebe župan a vyšel z pokoje. Prohledal všechny místnosti, ale po Tariro nebylo nikde vidu ani slechu. „Kam jen mohla jít?“
„Pane, hledáte ji?“
Zhluboka se nadechl a přikývl.
„Viděla vás s ní?“
Opět jen přikývl, pomalu ho začalo štvát jak se chová tak povýšeně. „A? Kde tedy je?“
„Měl byste ji nechat být. Je to ještě dítě! když si uvědomila co k vám cítí, uviděla vás s tou ženou. I vy musíte pochopit její city! Nechte ji přemýšlet.“
„Máš pravdu, ale co když...“ odmlčel se. „Ano, řekl jsem jí, že ji do ničeho nebudu nutit!“ dořekl a vrátil se zpět do svého pokoje. Podíval se na ženu, která stále ležela v posteli a pak na ni promluvil. „Co tady ještě děláš? Běž!“
„Ale? Copak tě ta holka ještě neomrzela? Co budeš dělat až zestárne a zemře? Copak si myslíš, že přistoupí na to, abys z ní udělal tohle!“ píchla se prstem do hrudi a posměšně si jej měřila.
„Gigi, měla bys ihned vypadnout, protože jestli se naštvu...!“
Štkavě se rozplakala a pohladila jednoho z běloušů, který ji odpověděl spokojeným zaržaním. „Proč to udělal?“ Kůň samozřejmě jen tiše zařehtal a dal se do svého jídla.
„Slečno, měla byste jít do svého pokoje. Ještě je před námi dlouhá noc a ráno musíte být čilá jako rybička. Čekají vás návštěvy po bytech našich pacientů. Budete jim muset odnést potřebné léky a...“
„Nech mě prosím být.“
Muž jen přikývl a přistoupil k ní blíž. „Dobře, pokud jej nechcete vidět. Ale musíte pochopit, že člověk jako on má své potřeby.“
„Já vím.“
„Jak myslíš!“, ozval se zvenku rozčílený hlas. „ale až budeš potřebovat nějaké povyražení tak mě nevolej. Nezajímá mě to! Už tě nechci nikdy vidět! Za to jak jsi se ke mně choval zaplatíš!“
Se strachem v očích se podívala na Eduarda. On jen zavrtěl hlavou a pak odvětil: „Nemějte strach, mladá paní on se o sebe umí postarat. Jen by Vám měl říct pravdu!“
„Jakou... pravdu...“ polkla.
Zhluboka se nadechl a pak pokrčil rameny. „Tohle Vám musí říct sám! Ale teď pojďte.“
„Ano.“
-----------------------------------------------
V té době jí bylo osmnáct let, když se dozvěděla pravdu o muži, kterého tak moc milovala. Žila s ním pod jednou střechou tři roky a za ty roky se její láska stávala den ode dne silnější. Avšak stále ji v mysli kolovala ta věta, kterou jí řekl Eduard - „Měl by Vám říct pravdu!“
V celém městě vyvolalo poprask jakési napadnutí ctihodného občana. Všude se šeptalo, že to byl upír. Nejhorší na těch klepech bylo, že tím kdo napadá lidi je, podle nich, pacient z nemocnice Saint-Louis. Kruh se začal postupně uzavírat a i on musel vědět, že tohle nedopadne dobře.
„Drahá, musím ti něco říct.“
„Ano?“ odvětila a doslova mu visela na rtech. Snad si přála, aby konečně vyslovil to na co ona tolik let čekala, ale...
„Měla by ses na to posadit! Zítra po soumraku opouštíme město a jedeme do Španělska, slyšel jsem o tom, že se odtamtud vypravuje loď do Nového světa! Chtěl bych tam začít nový život a to s tebou!“
„Ano,“ vykřikla nadšeně a vrhla se mu kolem krku. „Ano a ještě jednou ano. Já tě tak miluju, ty jsi ten nejbáječnější muž na světě!“
Pohladil ji po vlasech a poté po hebkém krku. Tiše zavzdychala a on jen polkl. Poté ji od sebe hrubě odstrčil až téměř upadla na zem. „Promiň,“ zašeptal vzápětí a přitáhl si ji k vášnivému polibku. -Musím se ovládat!- Okřikl se v duchu. Cítil jak mu postupně ochabuje v pažích a to jej lákalo k tomu, aby zabořil své zuby do její krční tepny. Avšak ovládl se a jen ji vzal do náruče a položil do postele, kde ji přikryl peřinou a odešel ven.
Vběhl dovnitř, nic jej nemohlo připravit na to, co viděl. V celé budově nebyl kámen na kameni. -Ti bastardi čekali na to, až tady nebudu!- Nerozhlížel se ani napravo ani nalevo a ihned vběhl do ložnice ve které ji nechal. Ležela v postel a téměř se nehýbala, její mrtvolně bledá tvář na něj zírala z pod přikrývek. Přistoupil k ní a odhrnul z ní přikrývky. Pohled, který se mu naskytl jej zcela ochromil. Ležela ve své vlastní krvi. Kdosi ji bodl do hrudi a jen o vlásek minul srdce. „Michaeli,“ zachroptěla a upřela na něj svůj zamžený pohled.
Z očí mu vyhrkly slzy o kterých ani neměl ponětí, že je v sobě ještě má. „Tariro.“
„Řekni...“, zakašlání, „...proč?“ Pohlazení po tvář, která se k ní nahnula, aby mohla slyšet jeho slova, poslední slova, která od něj uslyší. Políbil ji na rty. „Je to všechno moje chyba,...“
Zavrtěla hlavou.
„... kdybych ti to řekl dávno, nikdy by se tohle nestalo.“
„Jsi... upír?“
Přikývnutí a sklopení pohledu, nemohl se jí po tom přiznání podívat do očí. „Kdybych ti to řekl, možná bys mě nenáviděla a odešla, ale zachránil bych ti tím život. Takhle...“ Natáhla k němu ruku a prsty se dotkla jeho tváře. Zavzdychal a zavřel oči. „Miluji tě!“
„Nenech mě zemřít!“ zašeptala. Její oči se pomalu zavřely a její dech...“
„Neee!“ vykřikl a vrhl se k jejímu krku. Nemohl se zastavit, nemohl ji nechat zemřít... vždyť to bylo její poslední přání.
-----------------------------------------------
Osmnácté století. Cestovala po celých státech s mužem, kterého milovala. Nemohli zůstat na jednom místě moc dlouho a tak stále cestovali. Nemohli si dovolit, aby si někdo všiml toho, že nestárnou.
Byla šťastná, ale něco jako kdyby jí stále chybělo. Něco, co věděla, že nikdy nemůže jako nesmrtelná získat... dítě. Když se s tím svěřila Michaelovi, proběhl mezi nimi dlouhý rozhovor.
„Jsi si jistá, že chceš dítě? My jako nemrtví však nemůžeme rodit děti jen snad... ale to je nemožné.“
Dívala se mu do očí a pohladila jej po ruce, která se chvěla. „Pamatuješ si na tu ženu, která u mě byla v domě?“ Přikývla. „Ona patří k prastarým upírům a právě ona se zrodila z té smlouvy. Ze smlouvy, která dovoluje několika vyvoleným, aby předali svoji sílu svým potomkům. Tahle smlouva vznikla před několika stoletími během války mezi démony a upíry. Povídá se, že tehdy vyhráli upíři a dostali, nebo spíše chtěli, aby byly jejich potomci dost silní na to, aby k tomuto již nikdy nedošlo. Sice se démoni vzpírali, ale jejich vládci museli dodržet své slovo. Jediný problém je však v tom, že se ztratily všechny poznatky, které by nám mohli pomoci v tom jak tenhle obřad provést. Jak vím, tak musí dojít k nějaké konstelaci hvězd a planet a musí být splněn základní obřad a to... obětování!“
„Kdo musí být... obětován,“ polkla.
Zavřel oči, aby našel dostatek síly k tomu, aby odpověděl. „Dítě!“
„Ale.. musí to jít jinak. Není možné, abychom zabili dítě! Ty přece víš, že nemám ani dost odvahy zabít obyčejné zvíře a dítě... to je přece něco úplně jiného.“
„Jak si myslíš, že by jinak mohli být naše geny přeneseny na dítě. Musí zemřít a pak se znovu zrodit jako upír. Jinak není naší součástí. Pokud bychom ze zraněného dítěte udělali upíra, nikdy by nebyl naší součástí, jen by získal trochu naší krve.“
„Ty jsi taky...“ Neodpověděl, podíval se jí jen do očí a ona věděla. „Dobře, udělám to! Jen budeme nejspíš potřebovat její pomoc a pokud vím, tak pro tebe to nejspíš neudělá, že?“
„Myslíš, že ne? Jsem totiž její bratr!“
„To snad nemyslíš vážně! Ty míníš mít s tou malou...“
„Nechceš určitě pokračovat dál!“ zavrčel nebezpečně tiše. „Chci splnit její přání, protože ji miluji a ty s tím nic neuděláš!“
„Ale otec chtěl abych...“
„Už jsem to jednou řekl, nechceš pokračovat v tomto hovoru. Tedy pokud nechceš zemřít! A to určitě nechceš, že?“ posměšně.
„Je vidět, že tě ta malá bestie změnila. Doopravdy za to může láska? Možná, že bych ji taky mohla zkusit poznat!“ zamyslela se a opět se naklonila ke krku muže, jehož duše již pomalu opouštěla své tělo. Znechuceně se zašklebil. „Snad se z tebe nestal vegetarián?“ ušklíbla se, „ale to je jedno. Pamatuj si, pokud se znovu napiješ, nic tě už nebude moci zachránit, ale ty to víš. Jen by mě zajímalo jestli jsi to řekl jí!“
„Dáš mi to!“
„Jistě. Chtěla bych se totiž pobavit. Jen by mě zajímalo, kde najdeš dost dobrou schránku pro svého potomka. Pokud jej ona neprobudí, tak se nikdy nestane jedním z nás a bude trvat jen pár let než zemře. Víš přeci, že matka to málem nedokázala.“ významně se odmlčela a otřela si rty od krve. Poté od sebe odhodila tělo a podívala se mu opět do očí. „Pokud se tak nestane do jeho jednadvaceti let, tak to dítě zemře! Měla by to vědět dřív, než to udělá!“
„Jistě,“ natáhl k ní ruku a čekal.
„Tylere! Zavolej Learkoo a Curendera, musejí mi donést ten svitek!“
„Mno a tady bych asi měla skončit, protože dál už dneska nemůžu. Vzpomínkami na ty dny kdy jsem byla šťastná, jsem...“ odmlčela se a setřela si slzy z tváře.
Oba dva se na sebe podívali. A pak promluvil Max. „Ale pak jste museli ty chvíle dělit mezi dítě a sebe, víte za to vás obdivuji!“ Stacy přikývla a usmála se na ženu, která jim před chvílí svěřila tak velké tajemství. „Ano. Chápu vaše pocity, ale doopravdy bych neměla odvahu k tomu, abych...“
„Matko!“ vyrušil je podrážděný hlas Seana. „Potřebuji s tebou mluvit o té ženě, která před chvílí přišla k nám domů. Zůstává tady!“
****
Aulidea se rozhlédla kolem sebe a pak přistoupila k ženě, která stála na vyvýšeném místě. Neměla ráda, když se na ni někdo díval z vrchu a tak mlčela. Jediné, co o téhle ženě prozatím věděla bylo to, že bojovala proti Seanovi již v té době, kdy s ním žila. Jen nechápala ten důvod! Bylo pravdou, že odstraňoval její stoupence a téměř zničil její reputaci jako nejsilnějšího upíra, ale ani tohle nebyl podle ní důvod k nenávisti. Muselo v tom být něco víc! A ona se to musela za každou cenu dozvědět.
„Vím na co myslíte! Chtěla byste vědět proč jsem vás sem pozvala. Zrovna vás, ženu, která pomáhala tomu bastardovi k tomu, aby mě zničil!“ Chvíli mlčela a čekala až se jí podívá do očí. Aulidea tak učinila a Gigi tak mohla pokračovat. „Jen vám musím sdělit, že jsem o vás neměla ani ponětí...“
Aulidea sevřela ruce v pěst a upřela na Gigi svůj pohled. Pohled, který byl plný těžce skrývané nenávisti. „Nejspíš vás to rozčílilo, ale to je vedlejší. Váš vztah s Seanem,“ to jméno téměř vyplivla, „už dávno skončil... pokud se nepletu?“
„Ano.“
„Nenávidíte ho?“
„Možná“, usmála se a čekala na její reakci.
Gigi se nechápavě podívala na Jamese. „Co mi k tomu řekneš?“
Nemohla, i když by ráda chtěla, v té šarádě pokračovat. Nesnášela, když proti sobě bojovali ti, kteří měli být spojenci. „Víte, já už dávno svoji nenávist pohřbila se svojí smrtí. Tedy, když jsem zemřela podruhé! Možná to nevíte, ale kdysi dávno jsem požádala Seana o to, aby mě raději zabil, než abych nemohla žít s ním a on my na to řekl...“ usmála se. „Víte, bude to znít divně, ale řekl mi, že když mě po letech znovu uviděl. To bylo před tím, než ze mě udělal upíra. Otřáslo s ním to, co jsem udělala, abych mohla být s ním!“ Dál nepokračovala. Nepotřebovala, aby o ní věděli všechno. Chtěla si pro sebe uchovat alespoň tohle tajemství. Tajemství o kterém neměl ponětí ani Sean. Ano, zabila svého muže, ale to nebyla první vražda, kterou spáchala. Právě proto byla její duše černá již dávno před tím než se stala upírem. A právě proto byla její moc o hodně jiná než jejich!
Strávila s nimi bezmála týden a začalo ji nudit jak neustále myslí na to jak odstranit Seana. Sean sem a Sean tam. Byl stálým tématem jejich hovoru a mohli začít čímkoli a stejně u něj nakonec skončili. Hlad po krvi se den ode dne zvyšoval. Jako kdyby to dělali naschvál, jak kdyby věděli, že je na krvi přímo závislá.
„Mohla bych mít malý dotaz?“
„Jistě?“
„Co po mě vlastně žádáte? Doufám, že nechcete abych se s ním setkala a zabila ho na nějakém pro mě bezpečném místě, protože...“
„Nechtěla byste svoji spravedlnost? Nechtěla byste mu vrátit ten pocit bolesti, když se k vám obrátil zády a našel si jinou ženu!“
„Ach. Máte na mysli tu holku... moment, jak se jmenovala? Jo, už vím Erica!“ pohlédla na Gigi z boku a pousmála se. „Ta už je dávno pasé! Nemohla mu odpustit, že někoho zabil. A to samozřejmě nevěděla jednu podstatnou věc. On toho člověka zabít nechtěl, chtěl mu pomoci. Chtěl mu vrátit zpět jeho starý život!“
Gigi se rozesmála. Aulidea na ni zmateně pohlédla. „Ne, nezbláznila jsem se, nemějte strach. Jen mi přišlo vtipné, že je stejný jako jeho otec!“
„Otec?“
„Ano.“
„Já jsem měla za to, že jeho otec byl jen vrah. Teda vlastně vraždící upír!“
Opět smích. „Tak tohle mu řekla. Kdyby věděl pravdu tak by ji nejspíš nenáviděl. Hlupačka!“
„Co se tedy stalo?“
Fascinoval mě, vždycky mě fascinovalo jeho chování. Jak se dokázal postarat o osoby, které na tom byli hůř než on. On měl peníze a moc a nic z toho se jim nedostávalo. Ale měl jednu docela špatnou vlastnost. Rád si hrál s lidmi.
Zrovna ten den, kdy potkal svoji příští lásku byl na cestě za svojí hrou. Bylo zataženo a schylovalo se k bouři a zrovna v takovém nečase uviděl v jedné z těch temných uliček dívku. Dítě. Byla to malá holka asi patnáct let. Byla téměř zima a ona měla na sobě jen lehké šaty a měla bosé nohy. Do toho všeho foukal silný vítr. Musela být promrzlá na kost, ale když na ni promluvil stále bylo z jejího hlasu slyšet odhodlání.
Rád si zahrával s lidmi, ale tohle bylo ještě dítě a on si nemohl pomoci. Kdyby něco neudělal jistě našel někdo jiný, ale co by z ní mohli udělat. Bál se toho. Ano měl strach z lidí, kteří byli ochotní udělat cokoli, aby měli ve své blízkosti takové dítě. Někteří lidé byli prostě tak moc zkažení, že i on z nich měl strach.
Není to zvláštní? Někdo tak silný a mít strach z člověka?
Staral se o tu dívku několik let. Jejich vtah se začal postupně vyvíjet. Zpočátku ji možná nechtěl milovat, ale tomu citu se prostě nedokázal ubránit.
V tu chvíli ji však Aulidea přerušila. „On ji miloval a ona nevěděla, že je upír? Tohle je trošku...“
„Naopak, ona tohle všechno věděla. Byli sezdáni se souhlasem jeho rodiny, protože ona byla také upírem. Sice to nechtěl udělat, ale jak jsem říkala... lidé v té době byli nevyzpytatelní. Pomáhal jim, léčil je a zachraňoval jejich životy. Bránil je před upíry, kteří se nechtěli spokojit s náhradními zdroji. Odstraňoval je z cesty, přesněji řečeno je zabíjel. A vůdcové s tím souhlasili. Tahle monstra totiž ničila naši reputaci a ukazovala nás lidem. Chtěli žít společně s lidmi i když jich pár zabili, prostě to bylo součástí tehdejšího života. Několik mrtvých nikomu nevadilo, většinou to stejně byli chudáci bez rodin. Lidé žijící mimo společnost a vlastně jen překáželi. Pak se však stalo něco, co nejspíš nečekali. Ne, on to nečekal...“ odmlčela se zahleděla se v dál.
„Co se stalo?“ polkla.
Gigi vstala z křesla a vydala se dolů směrem k Aulidei. „Chtěla bych ti něco ukázat, následuj mě.“ dořekla a pomalu vyšla z místnosti. Žena ji poslušně následovala. Cesta jim trvala poněkud dlouho než došli do sklepení.
Napadení ctihodného občana však znamenalo něco jiného. Všichni věděli, že někdo za to bude muset pykat a jako první je napadl člověk, který má s takovými věcmi něco společného. Michael! Staral se nevyléčitelně nemocné, kteří se pak nějakým zázrakem uzdravili, ale ostatní říkali, že se pak změnili. Už to nebyli ti samí lidé jako předtím. A jeden takový byl pravděpodobným pachatelem a...
Ta dívka prostě byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě a málem za to zaplatila životem.
Došli ke dveřím, kde se Gigi obrátila k Aulidei. Stále zachovávala svoji vážnou tvář a poté promluvila, mluvila tiše ale o to důrazněji. „Cokoli co zde uvidíš si necháš pro sebe a vezmeš si to sebou do hrobu, jinak...“ Žena přikývla a odhodila si vlasy z obličeje.
V místnosti byla tma, jen zepředu jako kdyby prosvítalo venkovní světlo. Ale právě teď byla půlnoc a tak to nebylo možné. „Co znamená to... světlo?“
Starší se na ni otočila, stále ve tváři ten neproniknutelný výraz. Poté položila prst před ústa a vykročila dál. Mladší ji opět jen tiše následovala. Opět se zastavily, tentokrát před stěnou, která jako kdyby svítila. Gigi ze svých nabíraných šatů vytáhla malou dýku a přiložila si ji k zápěstí. Opatrně na ni zatlačila a nechala na zem dopadnout pár kapek. Poté k ráně přiložila jeden z prstů a pak jej položila na svítící zeď. Chvíli jej nechala na zdi a pak jako kdyby byla vedena neznámou silou, začal její prst tvořit na zdi podivné ornamenty. V té chvíli byla téměř v hypnotickém stavu. Po několika minutách zadýchaně ustoupila od popsané zdi. Stále téměř neschopná popadnout dech. Aulidea opět chtěla promluvit, ale to co se stalo zcela předčilo její očekávání. Zeď se s rachotem pohnula. Druhá žena ji chytila za ruku a společně s ní odskočila do bezpečné vzdálenosti.
Naskytl se jim pohled na obrovskou místnost ve které se nacházeli velké skleněné sloupy ve kterých byla ukrytá těla. „Co má tohle znamenat?“
Gigi neodpověděla. Kráčela dál a nevšímala si ničeho. Šla za jasným cílem, který byl téměř na konci avšak byl viditelný již od vstupních „dveří“. Zastavila se před určitě nejstarším „sloupem“ a čekala až k ní Aulidea dojde. Poté natáhla ruku a ukázala na postavu, která byla uvnitř ukrytá. „Tohle je Seanův otec!“
****
Natanael seděl za svým stolem a rozčíleně psal na svém počítači hlášení pro svého šéfa. Jak tohle nesnášel, kdyby bylo po jeho, tak...
„Nate, co zase sepisuješ? Neměl jsi to mít napsané už předevčírem?“ vyrušil jej pobavený hlas jeho parťáka. „Je to tím, že necháváš důležité věci na poslední chvíli.“
„Díky za upozornění. Víš jak tohle nesnáším, nechceš to dělat místo mě!“
Gabriel v obraném gestu pozvedl ruce. „Jen to ne! Nebudeš na mě přece házet jen ty nepříjemné věci. To si říkáš partner?“
Služebně starší z nich se rozesmál a pak se opět věnoval své práci. Když se do toho zakousl měl to napsané během necelé hodinky. Jakmile to dopsal, zmáčkl – uložit a pak celou zprávu vytiskl. Chvilku na to se uvolněně opřel do otočného křesílka a zhluboka vzdychl. Gabriel z tiskárny vytáhl popsaný papír a dal se do čtení. Co chvíli se rozesmál. Poté položil dokument na nohy a upřel na svého parťáka své šedé oči. „Mohl by ses živit psaním béčkových hororů. Myslíš, že ti tohle šéf vezme? Ne, určitě to nemyslíš vážně. Šlehlo by to s ním, takhle natvrdo mu říct pravdu.“
Druhý muž se rozesmál, ale na mladšího se nepodíval. „Myslíš, že by mi tahle práce prošla, kdyby alespoň on něco nevěděl? Šéf patří k těm z mála lidí, kteří o tom vědí víc než dost. On je totiž...“ Nemohl domluvit, protože na štáb došel jeden z nováčků. „Večer se sejdeme v baru, musím ti něco říct!“
„Dobře,“ přikývl mladší. „Budu se těšit.“
Den uběhl strašně rychle a než se nadál byl tady večer. Vždy se těšil na setkání se svým parťákem a přítelem v jedné osobě, Od toho dne, kdy se z nich stali partneři na život a na smrt, museli čelit smrti téměř každý den. Dívali se jí přímo do očí a naštěstí vždy, zatím, vyhráli. Několikrát jim stála přímo za zády a čekala až udělají nějakou chybu. Natanealovým jediným štěstím bylo, že měl u sebe Gabriela byl pro něj téměř andělem strážným. Kdyby nebylo jeho rozvahy, už dávno by byl zahrabaný někde v hluboké díře anebo by se stal jedním ze „zatracených“, jak jim říkal šéf.
Strčil ruce do kapes a vykročil k baru, který byl schovaný v jedné z temných uliček. Dříve do něj chodily pochybné existence, ale jakmile se rozkřiklo, že jej často navštěvuje, zdaleka se mu vyhýbali.
Byli zde čestnými hosty hlavně z toho důvodu, že ten bar vlastnil známý jejich šéfa. Ne, neměli zde vstup ani pití zdarma, ale atmosféra klubu a zároveň baru byla úžasná. Sang somnis, tak zněl název tohoto místa. Ano, vedla jej španělská komunita a právě ten tenperament mu dával tu pravou jiskru.
Posadil se na svém obvyklém místě s výhledem do všech stran a opřel se do židličky. Pár chvil na to, co si sedl, se u něj objevil číšník a s úsměvem se zeptal co si bude přát. Změřil si ho podezřívavým pohledem a podložil si bradu pravou rukou. „Vy jste tady nový?” Mladík zrudl. „Řekl jsem něco...”
V dalším hovoru jej však přerušil právě příchozí majitel. „Chamueli, stalo se něco? Snad Gabriel neřekl něco, co tě uvedlo do rozpaků.”
„Blbče, co ze mě děláš nějakýho úchyláka. Jen jsem se ho zeptal jestli je tady nový.” rozčíleně vyhrkl s našpulenými rty. „A to jsi se tvářil takhle? Tak to už se ničemu nedivím.“ Otočil se na číšníka a vydechl. „Nic si z toho nedělej, takhle působí na všechny.“
„Hej, co to mělo znamenat?“
„Ale, ale... zase nám ukazuješ tu svoji temnou stránku, co? Kdybych tě neznal tak bych si myslel, žes snad chtěls toho kluka sbalit!“ ozval se konečně Natanael, který to všechno již delší dobu pobaveně pozoroval zpoza rohu. Stál ve stínu a uchechtával se. „Gabrieli, Gabrieli, ty se fakt nezdáš!“
Odkud si se ozval ženský smích. Oba dva upřeli pohledy směrem odkud jej zaslechli a čekali. Dovnitř vstoupila žena a podle jejího výrazu poznali, že jde o....
„Matko, co tady děláte? Měl jsem za to, že nás už nikdy nenavštívíte. Ne po tom, co se tady stalo asi před týdnem.“
„Ale prosím tě Rafaeli. Byla to jen chvilková slabost a ten mladý pár o kterém je tady řeč...“ odmlčela se, „...jsou tady se mnou.“ Otočila se dozadu, dvojice vystoupila ze stínu.
Gabriel se v první chvíli naježil jako kočka, která vidí velikého a nebezpečného psa a poté se postranním pohledem podíval na Natanaela. Jeho parťák silně stiskl ruce v pěst a cosi tiše zasyčel. Poté pohled znovu zabodl do neznámé trojice. I když neměl takovou moc jako jeho partner, ihned poznal co jsou zač. Vyřazovala z nich tak temná aura, až se málem otřásl. Nevěděl, že k němu Nat přistoupil až do té doby, co sevřel jeho paži. „Nemusíš z nich mít strach, jen se měj na pozoru. Ti dva jsou nováčci a pokud ukážeš jakékoli obavy, nemuseli by se ovládnout. Ještě, že je tady ona, jinak...“ významně se odmlčel a pak jim vyšel v ústrety. „Nečekal bych tě tady zrovna teď. Jak se má Sean? Dlouho jsem jej nezahlédl. Jen jsem slyšel, že se zase porafal s Jamesem. Co proti sobě mají?“
„To bys nepochopil,“ odvětila ledově.
„To máš pravdu. Vždyť to byli nejlepší přátelé!“ odfrkl si a zastrčil ruce do kapes. „Jen by mě zajímalo proč si necháš stále říkat matka... ach, už vím!“ přiložil si prsty ke spánkům a začal cosi mumlat. „Ty je přece tvoříš!“
Žena to přešla jako kdyby nic neslyšela a udělala pár kroků jejich směrem. Poté se podívala na Gabriela a pousmála se než na něj promluvila. „Tebe jsem tady ještě neviděla. Jseš sladkej!“ olízla si rty a opět udělala několik kroků. Kdyby neseděl určitě by udělal několik kroků zpět, ale tak jen tiše zůstal na místě. „Rafaeli, kde jsi schovával takový poklad?“
„Je to detektiv z našeho oddělení,“ odpověděl místo něj Natanael. „Tak si na něj nechej zajít chuť, není to tvoje krevní skupina.“
„Víš, že jsi docela sprostej! Kdyby tohle slyšel Sean tak by určitě souhlasil, ale teď tady není tak...“
„Měl by se vám omluvit,“ vložil se do toho zatím mlčící muž z neznámé dvojice. „To se necháte tak urážet od někoho jako ON!“
Nat se rozesmál. Jeho smích byl v té chvíli tak ledový, až se Gabriel musel ovládat aby nevykřikl. Ne, nikdy jej neviděl v takové náladě. „Co si o sobě myslíš ty! Jsi jen červ, který...“ Jako kdyby se vzduch kolem něj začal tetelit, okolní žárovky několikrát zablikali. „Nech toho,“ ozval se Rafael a položil mu ruku na rameno. „Ovládej se!“ Znělo to jako rozkaz a tak Nat jen cosi zavrčel a otočil se ke Gabrielovi. „Co to právě teď mělo znamenat?“
„V pohodě, měli bychom si sednout a hodit řeč o tom, co jsem během dne nakousl. Ty nejspíš, ale chceš vědět čeho jsi právě teď byl svědkem, pokud se nepletu.“
Gabriel jen přikývl a již se nadechoval k odpovědi, když se opět ozval neznámý hlas. „Je tady Natanael?“ Ten o koho se v té chvíli jednalo složil hlavu do dlaní a téměř zoufale vykřikl: „Za co!“
„Ach, tady jsi,“ ulehčeně se ozvalo, „už jsem si myslel jestli ses konečně nepropadl do země. Určitě by tě přivítali s otevřenou náručí. Padlého...“ Neznámý zamrkal, protože uviděl někoho koho neznal. Chvíli si vyměňovali pohledy a pak promluvil Nat. „Tohle je můj partner...“
„Gabriel, jméno mé!“ natáhl k neznámému ruku. „Tenhle ukecanej parchant je váš přítel? Pokud ano, nebude vám vadit, když jej zabiju!“
„Neee,“ natáhl ruce před sebe, „já toho blbce vůbec neznám.“ Natanael se jakoby uraženě zvedl, nakrabatil čelo téměř jako kdyby se měl rozbrečet. „Tohle jsem si nezasloužil!“
„Nedělejte tady bordel! Earle, chovej se dospěle!“
„Jasně, Seane!“
„Sean?“ otočil se Gabriel na Nata s otazníky v očích. „Mohl bys mi něco vysvětlit?“