radosti špičaté bolestí

vyhlížím svůj ztracený obzor příčetnosti

a někde v Africe se zatím bubnuje

za déšť a za úrodu

to co mně přebývá

jinde chybí

v udržování rovnováhy nejsem vůbec dobrá

mám sklon tlouct se ode zdi ke zdi

a pochodovat jako bych měla jednu nohu kratší

v hlavě o pár koleček víc

na skřipci hodinového strojku

naslouchám těm bubnům

rytmus na rozdíl od rovnováhy

držím poměrně snadno

taky sliby

nezačínám co nemůžu dokončit

a ty konce nakonec přicházej tak nějak samy

někdy uprostřed

jindy hned zkraje

málokdy až na konci

nesvírám ruce v pěst

a všechno mi leží na dlaních

prochází se v mých čarách

a berou

čím

       dál

              více

                        méně

                                   mám

co zůstává