BANÁN přináší smrt

 

„Máti, přinesla jsem ti banány.“

Stojí nepřirozeně nakloněná nad nemocniční postelí. Jsou si podobné. Matka a dcera. Obě spadlé koutky. Matka více, protože nemá zuby. Dcera bude mít jednou stejné. Stejný tvar obličeje a dvě brady, i když ženy nejsou na svůj věk tlusté. Oči vyhaslé, bez jiskry. Unavenými hlasy se domlouvají potichu. Hovor nedoprovází žádná energická gestikulace. Vlasy mají bez lesku a prořídlé. Doma barvené. Stejné šedivé neupravené obočí. Mladší má na sobě nepadnoucí podprsenku, je to vidět i přes oblečení. Za luxusní nebo kvalitní prádlo neutrácí. Ani matka. Její župan je prošívaným vysloužilcem snad z dob před třiceti lety.

 

„ No tak si ty banány sněz. Prý můžeš. Každý den si vem dva. A pozítří ti ti zase přinesu. Večer přijdou Lucka i Lukáš. Určitě ti něco dobrého vezmou. Ať se to tu nehromadí .Sestry to nevidí rády. Máti, sněz si to, nemusí se to vyhazovat.!“

 

            Ono se to samo nevyhodí. Necháš banán někým vyhodit do koše, matko, jak tě znám těch padesát let. Nebo ho někomu dáš. Z trucu. Měla jsem je raději s sebou odnést do práce Novákové pro Kubíka, aspoň bych si u ní  šplhla ...přemýšlí při loudavém odchodu z nemocnice cestou do práce. Má čas. Jde brzy. Co si má s matkou každý den u postele před druhými pacienty povídat?

            Banány nikdy máti nekupovala. Říká, že je to přepych a rozmar, který není pro nás. Pro naši rodinu. Nedošlo ji za těch dvacet let, že banán je levnější než jablko a že je k dostání v každé večerce.

            Najednou se vynořily vzpomínky z dětství.

Na Vánoce jsme nikdy se sestrou neměly skleněné ozdoby, musely jsme si vyrábět ty papírové. Přitom ve vsi je každý měl. My měly jen skleněnou špičku. Sousedů holky byly dcery ředitele statku, ony prý si to mohou dovolit. Reagovala máti, když jsme loudily, aby koule nakoupila. Neříkala, že to je přepych a rozmar, ale že to není pro nás. Na stromek kupovala jen salónky místo kolekcí a kubánské pomeranče na vánoční mísu. Fuj, ty byly hnusné. Otřásla se. Nešlo o peníze. Na svátek Mikuláše v práci u matky dostávali buď kolekce na Vánoce nebo praktické balíčky s kakaem, kokosem, oříšky a čímsi...samozřejmě, že matka si brávala balíček. Vyráběly jsme pak z dobrot v balíčku i domácí čokoládu! Mňam. Koupím si Milku. Lukášovi s Luckou chutná jen domácí vyráběná čokoláda.  Bonbóny ze stromku sní pes. Jí i sestře šlo hlavně o získání pozlátek,o čokoládu tenkrát nešlo. Každý bonbń byl balený v jiném pozlátku. Holky ze vsi měly po Vánocích na papírové panenky princeznovské stříbrné, zlaté, barevné a lesklé, různě zářící pozlátkové šaty. Vyráběly si je z obalů bonbónů v kolekci. Lisovaly si je v památnících. Dlouhé pozlátkové šatičky se třpytily a blýskaly  podle toho, jak se s nimi otáčelo...

                        Banány ani vnoučatům nikdy nekoupila. No, to je celá matka. Aby ty čtyři banány, co jsem koupila, probůh, nepochopila tak, že už se s ní loučím navždy. Že jsem jí je koupila jako něco extra před smrtí!

 

            „Mám vám dát ty banány do stolku?“ ptá se hlasitě setřička.

 

„Je mi to šumafuk,“ říká si v duchu matka. Tehdy mi to taky bylo jedno.

Záškrt dostalo v tom roce spojenectví s nacistickým Německem půl školy. Jako kdyby to byl trest odněkud shůry. Během týdne umřelo asi deset dětí, které jsem znala ze školy. Máti s tatou si to doma tajně šeptali. O smrti. Tak, abych to neslyšela. Ale já je moc dobře slyšela, vždycky jsem dělala, že spím a přitom poslouchala. I když jsem hlasitě oddychovala.

Jednou jsem zaslechla, jak matka vztekle šeptala tatkovi, že to je jeho vina, že třetí nemělo být. Pochopila jsem, že jde o mne. Růža s Jarem mne nechtěli nikam brát. Aby mne nemuseli hlídat. Jednou jsem se přiblížila tajně k sestře zezadu, když odešli bez mne, k řece. Strčila jsem do ní. Za to, že mne zase nevzali. Ještě teď cítím tu křivdu. Spadla na led. Probořil se. Růža byla mokrá až po pás. Na svatbě Jarové Andrejky, před patnácti lety, mi přiopilá vyčetla, že děti nemůže mít kvůli mně, jak tenkrát spadla do ledové řeky. Celý život marodila s močákem a vaječníky.

Měla jsem kamarádku, ne že ne! Vyčítali mi, že nikoho nemám, že jsem hrozná. Sárinka. Chodila jsem k ní domů. U  nich jsem spatřila prvně v broušené míse banány. Jeden jí Sára dala. Ještě teď cítím na jazyku, jak si ho pomalu vychutnávám. Pocucávala, jsem,vysávala šťávičku, aby co nejdéle vydržel. Správně jsem neměla sedět v lavici se Sárou, protože ta seděla vepředu a já měla sedět vzadu, to bylo nařízení. Češi museli sedět extra a vzadu. Ještě, že jsem nosila do školy každý den uhlí. Měli jsme doma deputátní. Vždycky poslali vagón s uhlím pro všechny zaměstnance  drah v Malackách. Pan učitel byl Čech. Nechal nás sedět spolu.

 Sára zmizela s transportem mezi prvními. Slyšela jsem tatu šeptat v posteli.

„Vagóny pro dobytek, všichni namačkaní.“

Ráno se optala tatka s nadějí v hlase:“ viděl jsi Sáru?“ Vše popřel. O ničem se nesmí mluvit. I my čekali tehdy na vagón. Dráhy ho půjčili tatovi zdarma, museli jsme se stěhovat. Do Brna do vechtráckýho domku. Dvakrát nám vymlátili okna a volali Čehúni jdete dom. Tatko viděl, čí to byli kluci. Oblékl svatební oblek a šel k Luptákům za jejich tatou. Ještě dnes ho vidím, jak jde lítostivým pomalým krokem, ani se neohlédne za matkou v okně. Kluci Luptáků dostali doma od svýho taty řemenem.

 

            Na pouti v Bratislavě prodávali u stánku banány. Chtěla jsem, aby je máti koupila.

„Ani kdybys byla před smrtí!“ reagovala na mé žadonění.

 Divila se, že je znám. Musela jsem s pravdou ven. Hrozně se zlobila, že jsem snědla u Welických banán, že to nesmím. Že je to drahé a ne pro mne.

 

Koupila nám na pouti pokaždé cucavý špalek, z kterého jsme si půlku museli nechat na doma. Olepené prsty jsem ještě dlouho ocucávala. Dávala jsem je schválně do kapsy, v které jsem půlku špalku vezla z pouti domů.

Matka se lekla, abych nevypadala u Sáry doma, jako děti od Šohajú, co doma neměly na jídlo.

K nám chodily každý čtvrtek na oběd 3 děti Šohajů. Dětí měli asi deset. Zbylé chodily do jiných rodin. Pan učitel to rozděloval. Matka vždy říkala, že chudí jako Šohajovi nejsme, ale uskromňovat se musíme.

 

„ Máte ty banány ve stolku paní Váchová, slyšíte mě?“ zakřičí sestřička tak, až s sebou pacientka leknutím trhne.

„ Kdybyste je chtěla jíst, tak zazvoňte, já vám je podám, ať se tam sama nenatahujete a nespadnete z postele. Ano? Nebo si někomu řekněte.“

Tenkrát si neřekla a přesto jí tata banán koupil.

Ještě dnes, po sedmdesáti letech, to sevření krku cítí. A strach, že se udusí. Ráno nemohla otevřít pusu, cítila oteklý krk. Nemohla se pořádně pohnout, měla zpomalené pohyby. Záškrt. Už byl v každé rodině, došel i k nám.

„ Pojedeš jen ty, já do špitálu nemůžu ani vkročit“ slyšela matku odpovídat tatkovi. Chtěl, aby jela i ona.

V mlze viděla soucitné oči sourozenců Růži i Jara, když jim mávali u vlaku. Průvodčí, tátův kamarád, poprosil, aby odešli ze služebního kupé. Když se dozvěděl o záškrtu ve městě. Cestu si vybavuji. Do rytmu pražců na kolejích se střídala před očima mlha s kostelní září. A pořád jsem slyšela v dálce nějaký zpěv. Na nádraží v Bratislavě mne táta posadil na lavičku a řekl, aby se nikam nehnula. Kam bych se hnula. Svalila jsem se jako prkno sama od sebe na bok. Kolem šli v uniformě dva gardisté, bylo mi to jedno. Nebála jsem se. Z domova jsem věděla, že s nesmí mluvit mezi cizími česky .Zvláště ne před gardisty. Tatko se vrátil, posadil mě. Něco podával.

 Banán!

Měla jsem hroznou třesavku. Tata banán oloupal sám a snažil se mi ho dát do ruky.

„Neboj se, máti se to nedozví. Měl jsem peníze sám pro sebe, o kterých neví, jez.“

 Jez, cpal jí banán do pusy. Ta nešla  otevřít. Popadl ho, utíkal ke koši. Mrsknul ho do něj. Rozhněvaného nikdy jsem předtím tatu neviděla. Bylo mi to jedno. Vzal mne za ruku a šli jsme do nemocnice. Pěšky. Zvláštní, že si nepamatuji, jak jsme tam došli. Že by mne nesl celou cestu? Musela to být dálka. Na nemocniční chodbě leželi kluci od Šohajú a další, co znala ze školy. Našli mi postel na pokoji, protože jsme měli pojištění od drah.

 Slyšela jsem  doktora mluvit k tatovi. Česky.

“ Jak chcete. To je vaše rozhodnutí, já bych se rozloučit šel.“

Tatko plakal. POZNALA JSEM TO. Pořád jsem přeci poslouchala večer v posteli JEHO ZVUKY, když si šeptali s matkou.

 

            „Prosím vás paní, mohla byste mi zavolat setřičku,“zašeptala slabým hlasem sousedce v posteli. Snažila se marně dosáhnout na zvonek.

 

Musím cestou nakoupit, ještě, že jsem donutila mladý, aby si toho psa vzali. Musela bych spěchat. Se psem byla starost, matka ho taky k sobě nechtěla. Všichni chtějí přijít v neděli na oběd, pak že půjdeme společně za babičkou do nemocnice. Vymyslela a volala jí to Lucka. Naložím maso, aby v neděli bylo měkké. Udělám  řízky a vezmeme je i máti.  No ale co vzít tý matce ještě..., nic nechce. Vypadá to hloupě, když jí nic nenesem. Všichni v pokoji koukají a mají plné stolky, když je otevřou.

 Zvoní mobil, nemůže jej vylovit v kabelce. To bude Lucka, určitě chce vědět, co mají koupit babičce. No, to já kdybych věděla!

„ Lucko, uklidni se, já ti nerozumím. Co se stalo?Co se děje?! Přestaň hystericky vzlykat, slyšíš! Cože? Ne, to není možné. Mrtvá? Vždyť ráno byla úplně v pořádku a doktor říkal...Co vám řekli?!

„Že ráno  byla úplně v pořádku, říkala ta paní z vedlejší postele.“

„Ty musíš za doktorem se vyptat. “

 

Lucka zavzlykala do telefonu.

„Mami, to je hrozné.“

„Prý ještě s chutí snědla ty banány, co jsi jí dopoledne přinesla.“

            

---