Alexandře, matce Anny

za všechna ta nádherná probuzení, za tu silnou kávu, za smích, kterým umíš léčit nakopanou duši.... za Tvoje nádherné tělo lásko i za svobodu, kterou prožíváme, když se naše cesty na nějaký čas rozdělí, tak jako se rozletěli a zase slétli orli nad našimi skalami ... ... ani Tvůj manžel, ani mé milenky nás nikdy nerozdělí natrvalo ....

Moje žena Alexandra, 

                       jak Venuše na Lefkadě

z mořských vln teď vystupuje 

                       přenádherný přelud plavcův ...

tělo štíhlé jak prut z bronzu,

                       vznosná, hrdá přirozeně,

kůže, hebký mramor chrámu ...

drobná ňadra k polibkům zvou,

                       vonné lůno k milování,

hlas má tóny malých zvonků.

Krásné hrdlo,

                       ústa kněžky,

zuby, řady vzácných perel ...

Přichází sem od pobřeží,

                       dlaně září jemným světlem,

oči moudré, sněžné sovy,

                       s hlavou lehce nachýlenou

paže vztahuje teď ke mně...

Odkládám štít posekaný,

                         na něj meč svůj také kladu,

roucho z bitvy potrhané,

                         sponou zapínám teď v pase ...

Dávám jí šperk z Kyrenejky,

                         rozpustila svoje vlasy,

její oči září štěstím, 

                         kůže sálá žárem lásky ...

Poklekáme v horkém písku, 

                          vztahujeme dlaně k sobě, 

přes tu dálku mezi námi,

                          ucítíme lehký dotek....

Ten sen, který snil jsem k ránu,

                          přišel za mnou z velkých dálav,

moje krásná mladá žena

                           nakupuje na tržišti...

Už se ke mně brzy vrátí,

                          moje žena Alexandra.

do konce všech pozemských dnů, 

                          nechť se navždy potkáváme...

Ať se  spolu z překrásných snů

                          milováním probouzíme ...

                                      ... miluji  tu Alexandru ....

 

 

 

                     

           

---