22. SUPERKOULE - fantasmagorie - dílo č. 4

Na stole ležela kniha.
Já povídám, "kniho, copak se v tobě píše?"
"Nestojí to za řeč," odpověděla kniha a stránky jí o sebe legračně pleskaly, jak přehnaně artikulovala.
"No tak, řekni mi to!" Naléhal jsem dál. "Přece nechceš, abych tě rozečetl a nedočetl?!"
"A just ti to neřeknu. Hádej!" Poťouchle se zašklebila kniha, až se jí zkrabatilo pár stránek na levé straně.
"Když hádat, tak hádat, ale věz, že jsem ten nejlepší hadač široko daleko!" Přijal jsem výzvu s vervou hodnou muže a jal se přemýšlet o čem by tak kniha mohla být.
Stará zpuchřelá kůže ve které byla oděna vypovídala o jejím stáří a dřív se psalo jen vážně, takže to tedy bude něco o lásce. Další insignii jsem našel ve velikosti prstů a dlaní v deskách vytlačených, byly malé, čili kniha byla čtena převážně tou krásnější částí lidstva.
"Jsi jedna z bájných Harlequinek!" Zvolal jsem zděšeně. Jedna z knih, které způsobili apokalypsu, ležela přímo přede mnou. Pomalu, tak aby si toho nevšimla, jsem začal tahat z kapsy plamenomet.
"Ano, to jsem, gratuluji ti, mladý muži. Za tvůj postřeh ti splním jedno přání." Usmála se na mě kniha, až mi ztuhla krev v žilách a jazyk zamrzl v ústech. Teď mě zaskočila, věděl jsem, že má moc splnit mi všechny mé sny, ale zároveň jsem znal pověstnou škodolibost knih jejího druhu.
Nakonec jsem se rozhodl a namáhavě vysoukal ze svého nitra odpověď.
"Strč si své přání do slova závěrem, kniho." S těmi slovy jsem ji pokropil napalmem a Harlequinka během vteřiny zmizela i se svou mocí. Bezpochyby do Pekla.
Když jsem odcházel z onoho místa a za mnou se vznášel v mírném vánku popel z mrtvého těla, ve tváři jsem měl zachmuřený výraz. Nevěděl jsem, zda s knihou nezmizela i jediná možnost získat zpět Amélii, ale bylo jisté, že jsem pomstil nespočet nevinných duší.
Plášť mi vlál a od slunečních brýlí se odrážela zář zapadajícího slunce...