Jak chutná moře

Voda doráží na bosé nohy a smývá stopy, které za sebou v písku nechávám. Chtěla bych tančit, ale nahá chodidla se smýkají a já klopýtám. Na taneční boty v batohu nezbylo místo. Nesnáším moře. Krok. Sun. Krok.

            Jsem spálenou můrou baletící ve světle reflektoru, co zdobí horizont a těla adamitů máčí potem. Jejich zkřivené tváře rozcupovaly můj parket na cáry vln, které posílají na břeh. Nechávají je narážet do kamenů a lodí – tříští je. Baví je, že trpím. Misantropi tleskající mým slzám mi nevinně podávají růže, jejichž trny drásají šaty s volánky. Urvali první lem a s bolestným vzlykem jej pouštějí po větru – na shledanou. Neviditelný léčitel fouká oděrky na jejich pažích, do nichž si ti blázni sypou písek, že prý to nebolí. Jeden chybný krok a patříš k nim. Slyším, jak vlny nesou smuteční marš. Potleskem ze zadních řad je odměněna má grande pirouette kolem vojenského šiku dlouhoprstých palem. Jsem jako Alenka v zemi za zrcadlem.

            Opona padá. Poslední aplaus a víčka klesnou. Naháči si na zpocená těla oblékají pestrobarevné kabáty a vstávají ze svých křesel. Představení skončilo. S příslibem ticha se nebe barví do inkoustova a já si sedám do písku. Mořské řasy nahradily chybějící lem na sukni a nohy obuly do baletních piškotů. Odliv natahuje chapadla a tahá mě za kotníky. Mám ještě tančit. Chtěli by vidět Labutí jezero.