Kapitola 4.

     Angeline pokračovala stále dál úzkou uličkou. Zdálo se jí, že už musela ujít kilometry a nic se neměnilo. Po pravé straně se táhla dlouhá a vysoká kamenná zeď a po levé straně stály další domy. Ani tentokrát však Angeline nepocítila touhu se vzdát. Věděla, že kdyby to udělala, už by to mohlo být jen horší. Otevíraly se jí další rány, po nohou jí v pramíncích stékala sytě rudá krev. Bolest dosáhla rozměrů, jaké mohla mít jen v tomto světě. A pak, jako z jiskry oheň, se v Angeline rozhořela naděje, když před sebou v dálce spatřila obrys brány.

     Poslední část mojí první zkoušky. Obstojíš hravě, pokud v sobě najdeš dostatek odvahy. A pokud ne, tak ti budu muset pomoct, ale to bych nerad. Ale bránou neprojdeš, pokud zde nezanecháš to, co ti patřilo celý život, a pokud nenaplníš mou největší touhu. Musíš se vzdát všeho, co tě poutalo k životu na tvém milovaném povrchu.

     Přes všechnu bolest se rozběhla plnou rychlostí k bráně. Zastavila se až několik metrů před ní. Najednou si všimla, že na bráně je něco napsáno. Písmo bylo sotva čitelné a psané hustou rudou tekutinou, která až nápadně připomínala krev. „Bez bolesti není cesty,“ stálo na ní. Angeline byla přesvědčena, že bolesti již prožívá dostatek a plnou silou se opřela do brány ve snaze ji otevřít. Brána se však nepohnula, ani o milimetry. Zkoušela to tedy znovu a znovu, ale nic se nedělo. Jako by brána jen čekala, než něco udělá. Dokud však její požadavek nesplní, odmítá se pohnout. Angeline si sedla do písku před branou a přemýšlela. V hlavě jí vyvstala slova, která jako by nebyla její. Najednou přesně věděla, co musí udělat.

     Věděl jsem, že nezklameš. Konečně jsi prokázala, že jsi hodna důvěry, kterou jsem v tebe vložil. Už se těším na naše setkání. Ale teď nás čeká něco jiného. Nakrmíš mě svou ztrátou, svou bolestí. Budeš pykat stejně, jako všichni ostatní. Teprve potom se odsud dostaneš. Ale pochybuji, že se ti můj nový svět zalíbí víc než tento. Ale tím lépe pro mě, ne?

     Angeline stála čelem k bráně. Nemohla se odhodlat k tomu, co má přijít. Přemýšlela nad jiným způsobem, jak se za bránu dostat, ale věděla, že si nepomůže. Jiný způsob neexistoval. Její krev pomalu stékala do písku, který jí okamžitě vsákl, jako hladový vlk toužící po kusu masa. Musí to udělat, co nejdřív. Musí obětovat kus sebe, aby mohla duše dál. Není jiné řešení. Angeline se pomalu odhodlávala k prvnímu kroku. Snášet bolest, která přijde, a sama si jí způsobit, to je něco úplně odlišného. Už tolik trpěla a měla si vědomě své trápení zhoršit? Uklidňovala se. Až to bude za ní, nebude už žádná bolest. Ale ani to nevěděla jistě.

     Bolest přišla v nové vlně, chamtivá, nekonečná. Přesto Angeline nemohla skončit. Přiložila ruku k vlastnímu masu a znovu trhla. Výkřik doprovázený ozvěnou byl o to strašnější, že v něm bylo slyšet tolik bolesti, kolik za života není tělo schopno. Aby se Angeline dostala dál, musela zde nechat své tělo. Bylo to až příliš jasné, jen duše smí dál. „Vykoupí se jen další bolestí.“ Kvůli tomu, že se její tělo bylo skoro bez vody, šlo to lehce, ale bolest to nějak nemírnilo. Každý kus masa, který popadl na písek, byl jím okamžitě pohlcen. Na místě kde bylo její tělo se objevila jakási bílá mlhovina, která však jako kdyby k ní patřila. Byla hmotná a zároveň nebyla. Mohla jí dál používat, ale už s ní necítila. Když zbytky jejího těla pohltil písek, stála tam její „duše“. Bolest odešla zároveň s tělem. Už tu byla jen mysl. Neměla ani žízeň ani hlad, Netlouklo jí srdce, Jak by také mohlo, když to byla poslední věc, kterou svou novou stříbrnou rukou vhodila do písku. Její oči teď viděly jinak. Barvy dostaly světlejší a přízračnější podtón. Brána, která před ní stála, najednou nebyla šedá a pochmurná, ale zlatavá a jasná. Kolem brány se vznášela zelená aura. Sotva se jí Angeline dotkla, otevřela se. Z druhé strany vycházelo oslepující světlo. Angeline byla plná radosti, myslela, že konečně přijde posmrtný klid. A když do světla vešla, najednou všechno pohaslo.