Deprese nikdy nechodí sama

Byl studený podzimní podvečer, asi tak koncem listopadu. Stmívalo se a vypadalo to, že se každou chvíli musejí začít rozsvěcet pouliční lampy. Prostorem mezi chatkami č. 10, 6 a 7 spěchalo několik lidí. Kam? To vědí jen oni. Patrně ke svým spolubydličům, akumulačkám, večeřím. Občas se někdo zastavil u nedávno se objevivší plakátovací plochy. Kdoví, co tam viselo. Byla skorem tma.

Celý tento výjev, možno říci depresivní, sledoval z jedné z chatek skrze veliké okno mladý Řek. Jeho jméno neznáme, říkejme mu třeba Alésios. Seděl tam potmě, protože na jejich chatce opět nešel elektrický proud. Jenom skomírající světlo svíčky podsvěcovalo jeho již tak mátožnou tvář (která za těchto světelných podmínek nabývala téměř mrtvolného vzezření).

Pozoroval, jak se na plácku mezi chatkami č. 10, 6 a 7 honí první chomáčky sněhu. Ztrácely se mu za kouřovou clonou, vycházející z jeho cigarety zn. Marlboro; to mu ale nijak zvlášť nevadilo. Měl jiné starosti.

Cítil, že se propadá do hlubin deprese. Zdálo se mu, že samo nebe ztemnělo právě jeho smutkem. Pootevřenými dveřmi pohlédnul do místnosti. Modrý králíček, ležící na jeho posteli, měl mixomatózu. Zmítal se v křečích, chvílemi chrlil krev a bez hlesu řičel. Alésios vstal a spláchnul ho do záchodu. Povlečení shodil na zem. V některých momentech se zdálo, že se směje. Jen tak, vskrytu. Možná to byly křeče.

Nějaký čas těkal po místnosti; pak se vrátil k oknu v předsíni. Rozhodoval se, co dělat. Aniž by o to stál, vybavily se mu útržkovité sekvence z minulosti - něco na způsob surrealistických fotografií. --- Ne, nebyla to jeho vina! Jak jen mohl tušit - ne, nemohl to vědět, nemohl! To jako fakt ne...

Třesoucí rukou si zapálil další cigaretu. Potáhl kouř a nechal ho působit na sliznici. Přivřel oči a – zase je otevřel, aby znova neupadl do tenat svých vizí. Zde v Čechách se doposud cítil bezpečně. Koneckonců, jako zahraniční student se neměl špatně. Ale teď byl všechen klid pryč. Krevní msta. To bylo to, co se mu honilo v hlavě. Každý den viděl svou smrt. Prožíval ji zas a znova, v různých obměnách a variacích. Bude to nůž? Revolver? Jed? Tu sms měl stále uloženou v mobilu. Netušil, jak ho její příbuzní vypátrali. Ale copak na tom záleží? Hlavní je výsledný efekt.

Lampy, rozeseté mezi chatkami, se rozsvítily. Odlesky jejich světla tvořily na mokrém skle zajímavé efekty. Alésiovu pozornost si opět přivlastnila ta, která osvětluje plácek mezi chatkami č. 10, 6 a 7. Sledoval, jak střídavě zhasíná a opět se rozsvěcuje. Několikrát zkoušel odhalit ten skrytý princip - na nic ale nepřišel. Absolut random.

Aniž by si toho byl vědom, vyšel ven. Ovanul ho typický podzimní vítr, na svou dobu možná až nezvykle studený. Sestoupil ze zápraží a po několika krocích již stál u nové plakátovací plochy. Teprve teď zjistil, že to je jen kontejner. A domnělý plakát byla jen nálepka informující o svozech odpadu a zaplacení známky. „Hm“, utrousil. Napadlo ho, že by se mohl alespoň podívat na „ty kluky popelářský“, jak kontejner nakládají na kuka vůz. Kdy to bude? „Dvanáctýho dvanáctý“, četl nahlas. „Měsíc. To už mě asi nemusí zajímat.“

Nic dalšího, co by ho zaujalo, zde neviděl. Rozhodl se tedy, že se alespoň projde. Lampa zhasla. U chatky č. 8 zahlédl některého z jejích obyvatel, jak močí z okna, ačkoliv na chatkách jsou záchody. Rozhodl se, že půjde tudy.

Když byl přibližně uprostřed plácku, vyjel proti němu bizardní výtvarkář Jen z chatky č. 7 na neosvětleném bicyklu. Ten Alésia zřejmě neviděl. A moc už toho neviděl ani Alésios. Zahlédl jen Jenův vyděšený obličej a zaslechl jeho povyk: „Jézusmajná – “. Pak ještě zahlédl lampu, která se zrovna rozsvítila.

A potom už nebylo nic.