HEEROWS I.

I.

Danielle

Nepokojný večer, za oknem vítr a přeháňky. Danielle, neboli Danielle Nicole Panabrůková, si to kráčela viktoriánskými chodbami univerzitní knihovny a nebyla moc šťastná. Paní Swintanová totiž nebude moc šťastná, a Danielle to věděla, protože Danielle, která právě oslavila 23 narozeniny, opět nevrátila ty knížky včas! Půjčila si Ptáky v trní a Rekonstrukci černošského jedince a v neposlední řadě také Proroka, ano, toho od Kahlila Gibrana. Byla si jista, že pí. Swintanová, bude mít alespoň jednu připomínku z těch nesčetných z Ptáků v trní, že bude stejně břitce pravdivá, tak jako v Rekonstrukci černošského jedince a v neposlední řadě také poručí Danielle, aby seřadila vrácené knihy, ano ty od všech těch pozdních vracečů, co museli řadit nespočet knih od pozdních vracečů, co museli řadit nespočet knih od pozdních vracečů, co museli řadit nespočet knih od pozdních vracečů...
 

Danielle měřila 168 cm, měla dlouhé kadeřavé vlasy hnědé barvy s mírným náznakem zrzi a jižanský typ obličeje. Bohužel svou super postavu a modelkovské nohy zakrývala šedým svetrem s dlouhým rukávem a modrými denimy. Tuto realitu kompenzovaly růžové conversky a tuhé oční stíny, v její nátuře ale byly permanentně zakódovány konzervativní postoje jejích staroamerických rodičů.
 

Když přešla přes oddělení Naučné literatury B, C a D, ocitla se u katedry zpola zavalené zaprášenými knihami. Nejdřív přelétla stoh knih, po hraně katedry nahoru, k černým uzavřeným koktejlkám s koženým páskem u kotníků, po křivkách překřížených vznešených nohou navlečených v černých punčochách, ke kolenům, kde začínaly lemy červené bavlněné sukně s viditelným výstřihem vzadu, a poté k lehkému bílému svetru, když najednou kniha.. Její oči nervózně přeskočily na tvář knihovnice. Byla ponořena v souvětích. Danielle si nejspíš říkala proč taková viditelně urozená tvář s ostrými rysy, nelepě nanesenou rudou rtěnkou, elfíma ušima a rudými vlasy musí pracovat jako knihovnice. Asi právě proto. Přišla blíž a nesourodě si odkašlala (?).
 

Oči knihovnice se ani nezvedly.

„Ale. Podívejme, koho to tu máme?“

„...“

„Paní Panabréková že?“ Panabrůková. „Vy neumíte vracet věci včas!“ Jakoby pracovala vracečkou věcí. „Kdy už se naučíte pravidla knihovny?!“

Až nyní pozvedla zrak. Oválné brýle s řetízky se snesly níž po orlím nose a odhalily zelené oči. Knížka klesla na katedru a černá elastická podprsenka vykoukla zpoza hlubokého výstřihu svetru. Danielle pokrčila ojedinelým nosíkem.

„To Vás bude něco stát,“ oznámila jí Tilda s úsměvem a téměř sezkočila z pojízdného křesla. “Samozdřejmě plný poplatek za tři měsíce..“

„Ale paní Swintanová..“

„..a také tady tohle,“ dokončovala Tilda s rukou na stohu knih.

„Já jsem ale doufala, že..“

„A bez výmluv!“

Nezbylo nic než poslechnout. Danielle zkončila s vozíkem a špatnou náladou mezi policemi mrakodrapových knihoven. I když, zas tak moc jí to nevadilo, Někde uvnitř se jí to začínalo líbit. Jednu věc jsme si totiž o Danielle neřekli – Danielle, byla, intelektuálkou. Proto to věčné schovávání se za obyčejný image, a žádný lifestyle. Kdyby měla kamarádky asi by kroutily hlavou kdykoli by se objevila v jejich zorném poli. Jenže ona neměla kamarádky, a to především proto, že většina dívek v jejím okolí závidělo její potenciál a její skromnost. Pak tu bylo její vzdělání, které jí však ani jedna z nich nazávidela, většinou protože nevěděly co to je. No a nyní seděla v nějaké zaprášené knihovně, tyto myšlenky se jí honily hlavou a náramně si to užívala. Nic z toho si nemohla připustit, ale to nevadilo, její nevědomí přijímalo dostatečné podněty. Jak může dívka ze sofistikované rodiny, ve které se neslušelo nosit nic než zahalující svetry, počítat s tím, že někdy bude začleněna do společnosti, když společnost je pouhá náhražka reality, jež si nikdo nedokáže připustit.

„Paradox, že?“

Danielle sebou škubla a překvapením celá nesvá seznámila svůj zátylek s ocelovým vozíkem. Po pseudonadávce a promnutí boule se snažila zaostřit na osobu, co pronesla tu trefnou poznámku, ale nikdo tam nebyl.

„Asi už začínám magořit,“ šeptala si pod nos a sbírala při tom rozházené knihy. Ona ji ale pozorovala. A pak se jí zjevila, jen na moment, štěrbinkou mezi knihami, v paralelní uličce, když se Danielle zvedala, zehlédla krátké červené šaty a klapot podpadků. Rozběhla se jí naproti, ale proč? To se jí honilo hlavou po cestě k potenciální konverzaci, jedné ze sta za rok. Když však vyběhla do chodby, nezachytila už ani náznak něčí přítomnosti. V paralelní chodbě také ani živáčka. Jen zaklaply dveře s nápisem Archiv. Danielle se rozsvítilo. Nikam nespěchala, věděla, že z archivu vede pouze jedna cesta ven a k té zrovna směřovala. Proč by ale před ní někdo utíkal? A proč by vůbec někdo utíkal? V knihovně, kde je slyšet každý nádech, každý pohyb uvádějící do pohybu neživé oblečení, každý..

Dveře. Danielle chytla kliku a otevřela. Vánek jí pročechral vlasy, zápach archaických listů se vloudil do nosu. Na stolech po pravé straně od bohatě zdobených knihoven svítily zelené lampy. Archiv, stejně jako zbytek knihovny byl dnes naprosto opuštěný. Za to mohl výpadek proudu – a za něj tornádo, které skotačilo opodál, ale nemělo zasáhnout nic než elektrické obvody. Univerzitní knihovna však vlastnila záložní generátor, což nedávalo smysl, protože pak by se právě zde mělo shromáždit něco lidí. Ovšem, v tomhle městě nikdo nečetl. Prošla chodbou a nahlédla do trucovny zástupce děkana. A v tu chvíli zaslechla ony podpadky. Běžela zpět ke dveřím a na poslední chvíli je zachytila, při pokusu pronásledovat onu osobu však zakopla o knihu a byť by se byla rozplácla o kostkovanou podlahu, nebýt rychlého reflexu - to asi z kurzu šití.

„Hey! Ztratila jsi..,“ začala,“ knihu?“

Sotva zvedla onu prastarou kompozici, která by se tak dala nazvat. Nejenže měla kniha zvláštní tvar, byla setsakramentsky těžká, takže se Danielle opět do hlavy vloudila myšlenka, jak mohla dotyčná osoba běžět? Kniha nesla zvláštní název „Vliv kondenzačních trychtýřů při působení kupovitých oblaků“ a zprva se zdálo, že se jedná o jakési geo teritoriální pojednání z počátku 19. století, když ale Danielle usedla v archivu a začala číst, nedalo se tak nadále tvrdit. Dělala tak z popudu, jenž nedokázala přesně definovat. Zdálo se jí, že aura a světla kolem ní potemněla, nemohla se ale přesvědčit, protože nemohla odtrhnout zrak od knihy před sebou.

„Gene Expression Omnibus, neboli Genetický projev analogie,“ četla, „je depozitářem funkčních dat genomů podporující možné využití celků MIAME. Tento manuskript dovoluje svým čtenářům provádět experimenty nad projevy genetických profilů.“

Jak četla dál, zavrtávala se do textu víc a víc a po chvíli byla tak daleko od reality, že nevnímala prostor ani čas. To téma se jí zdálo nové a vzrušující, tak neotřelé a tak nepodobné čemukoli, co kdy poznala. Měla pocit, jakoby slova pronášená v její hlavě někdo opravdu vyslovoval a za jejími zády ji pomalu unášel po proudu neznáma. Když se dostala k popisu možných pokusů, již četla nahlas, když tu si náhle uvědomila, že to není její hlas, že její ústa jsou semknuta k sobě a že jediné, co doopravdy vnímá, je nasládlá chuť trpké voňavky a klapot podpadků kdesi v dáli. Přitom ji nejvíce zaujala možnost hybridizace subjektů, tudíž četla dál a čím více slov interpretoval neznámý hlas, tím více červenalo prostředí kolem ní. Danielle pociťovala zvláštní vibrace v podbříšku a hluboce oddechovala. Možnosti zkřížení živé tkáně s uměle vytvořenými subjekty tradiční manufaktury 19. století nabývaly reálných měřítek, zatímco v její hlavě se stále vedl spor o to, zda měla pokračovat v pronásledování neznámé ženy z knihovny.

Před Danielle se rýsoval nejasný obraz krátkých rudých šatů z krokodýlí kůže, které byly záměrně o číslo menší, než jejich nositelka s prsy velikosti C a atletickými chodidly. Hrála si před ní se svým vlastním tělem, meniv pozice v rádoby stísněném posedu na lavici a Danielle četla dál. A celý proces křížení dvou nesourodých celků byl tak jednoduchý, tak jako cesta ruky pod šedivý svetr k bradavkám Danielle. Nevinný výraz na tváři neznámé, velké oči a jazyk olizující plné rty nutily Danielle nevšímat si vlastní ruky. Jediné, co v tu chvíli mělo význam byl její roztoužený rozkrok a boty na jehlách. Mačkala si bradavky jak to jen šlo, zatímco druhou rukou hladila vězně pod poklopcem. Přecházela po švu džín, od stehna k stehnu, zasahujíc spoušť vedoucí k uspokojení a nezapomínala na zadek a druhou možnost v těch místech. Pohledy ženy v červeném, piha v koutku úst, krokodýlí kůže na perfektním těle. Překřížené nohy a odhalený lem kalhotek. Ruce hnětající nakynutá prsa v rudé kůži. Už nevnímala text, ten přešel v realitu, nešikovně rozepnula pásek, hodila roztažené nohy na stůl a zajela pod kalhoty. Pomyslela na to, že by se jí moc líbilo, kdyby se červené šaty nechtěně vyhrnovaly vzhůru, to jak by se svůdkyně před ní opřela o stůl a vystrčila zadeček a ihned se tak stalo. Danielle přenesla svou ruku k ústům a celá rozechvělá ochutnala sladký mok. Přitom si druhou rukou hrála s pod svetru odhalenými prsy, načež se vrátila ke klitorisu a dráždila ho nezkušenými prsty. Její představa stále s odhaleným pozadím pozorovala přílivy a odlivy rozkoše, vzrušené vzdechy, olizujíc si prstík, odkryla zadeček o trochu víc a poskytla tak Danielle pohled na vypracované křivky svého těla. Tu a tam měnila postoj, aby svaly jejích partií úspěšně sehrály svoji úlohu. Danielle už byla pěkně hlučná, když opustila jedinečné křivky nohou své společnice a soustředila se na zebrované kalhotky skrývající mokrou škvírku. Její ruka se dostala do poslední fáze kulminace spalucícího žáru jednoho z energetických center jejího těla.

V ten moment se před Danielle vše točilo ve víru slasti. Stránky knihy poletovaly nad jejími rozevlálými vlasy a dáma v červeném, unášena poryvy větru, se na ní stále tak sladce usmívala. Ještě jeden, dva pohyby a už to bude. Knihy padající s poliček, zpocené oblečení lepící se na její tělo. Svou ručkou v rychlosti mučila klitoris a rozpalovala ho k nepříčetnosti. Vypracované nohy, sladký zadeček; tak už, ne ještě ne, ještě jedno olíznutí zlobivých prstíků a návrat k mokrému rozkroku. Notak, teď už to musí skončit. Ano! Danielle se prohnula v eufórii; výbuch. Z knihy před ní vyrazilo zelené světlo a ve víru emočního vypětí rozdmýchalo nebývalé napětí ve všech jejích končetinách; jeden všeobjímající vzlyk; padající knihovny; dovršení. Pak světla zhasla.