V obilí

                      V obilí

    Za okny se žení čerti. V chaloupce je teplo. Kočka přede a občas líně uskočí před neobratně vrženým pohrabáčem. Sklenice cinkají. Dědeček jí třešně. Dědeček vypravuje.

    Dědeček spolkl pátou třešeň a zkušeně plivl pecku do malého popelníčku ležícího na krbové římse.

    „Fíha. Tak to už je frajeřina.“ pravil užasle vnouček Pepík

    „Drž klapačku spratku!“ odvětil křepký stařík, vykašlal mohutný chrchel a vypravoval:

    Když jsem byl ještě malý chlapec, chytal jsem v parku kočky a věšel je sestře nad postel. Schovával jsem se pak za skříní a strašlivě se třískal, když ječela. Jednou mi vrazila svou jemnou ručkou záhlavec a já se radoval z prvního intimního kontaktu s ženským tělem. Od těch dob jsem ji přefikával pravidelně.

    Jednou jsme takhle seděli na mezi mezi zakrslými křovinami a sledovali havrany kroužící nad polem. Slunce se utápělo za obzorem v krvavém západu a vrhalo ohnivé pablesky na hladinu chovného rybníku, který jsme ovšem neviděli, neboť byl úplně jinde.

    Po cestě se blížil vysoký vyzáblý cizinec v černém plášti. Jeho stín byl obrovský a zvětšoval se s každým dalším krokem. Jak se k nim přiblížil, pohltil je v obrysech svého těla, stejně jako jim pohltil slunce. No a pak šel dál.

    „Asi jsem si ucvrnkla.“ řekla sestra, když jsme šli domů.

„To se občas stane každému.“ uklidňoval jsem ji, ale jelikož jsem se tlemil, asi mi nevěřila.

    „Jenom kdybys tak nekecal.“ pravil vnouček a přerazil kočce pohrabáčem nohu.

„Drž tu svou hnusnou čuňu.“ řekl dědeček a vzal si šestou třešeň.