Děsivé?... Zdání klame

„Chcete kolu nebo-“ nestihla jsem ani dopovědět větu. Oslnilo mě zářivé světlo. Naprosto jsem netušila, co se děje. Bylo to, jakoby se otevřela obloha a všechny nás chtěla pohltit.

Jako obrovský fotoaparát, který na nás mířil svým objektivem. Začala jsem panikařit a vzápětí se ozvala ohromná rána.

Nejprve jsem si vůbec nemohla uvědomit, že všechen ten rozruch způsobuje bouřka. Myslela jsem, že se spustila třetí světová válka, nebo něco jinak hrozného.

Podívala jsem se na kamarádky, které seděly na matraci a koukaly na mě stejně vyděšeně jako já na ně. Naštěstí pro ně, byly schované za rohem, takže to oslňující světlo neviděly.

Za okny našeho panelového bytu se rozpoutalo doslova peklo. Stromy se klátily na strany, jako by měly každou chvíli spadnout a vítr foukal tak silně, až jsem myslela, že rozbije naše okna. Pršet teprve začínalo, takže to nebylo tak strašné.

S kamarádkami jsme si chtěly udělat holčičí večer tak u mě dnes přespaly. Moji rodiče byly u tety, takže jsme se doma bály úplně sami.

V pudu sebezáchovy jsem vzala misku, chipsy, skleničky, kofolu a zavřela jsem nás v mém malém pojíčku. Zatáhla jsem žaluzie, abychom neviděly blesky.

Sedla jsem si na postel a udýchaně si vydechla. Potom jsme se všechny začaly strašlivě smát. Nevíme proč, nevíme kvůli čemu, v téhle situaci to bylo naprosto nepochopitelné, ale prostě jsme se smály. Asi jsme tím chtěly zahnat strach, kterého jsme měly plnou hlavu.

Všechny jsme se rozhodly upustit od plánu, který jsme měly. Pustit si horor. Teď? Nemožné. Tak jsme radši zvolily komedii.

Chvíli jsme se dívaly a opravdu už jsme se vyděšení zbavily, ale najednou se vypnula televizi, DVD přehrávač i lampička.

„Neříkej mi, že vypnuly proud,“ povzdychla si Katka a obrátila oči v sloup.

„Asi jo… počkej, měla by tu být někde svíčka a zapalovač, pojďte za mnou,“ pobídla jsem je a opatrně otevřela dveře pokojíčku, jako by za nimi čekalo nějaké strašlivé zvíře, nebo vrah s motorovou pilou. Vydaly jsme se pomalu temným bytem a držely se všeho, co alespoň trochu drželo rovnováhu, tedy částečně i sebe.

Když jsme procházely kolem vstupních dveří uslyšely jsme zvláštní zvuk. Něco, jako když se snaží myš prokousat dřevem.

Pokračovaly jsme ještě kousek dál, ale zvuk nás pronásledoval. Začínaly jsme se bát. V tu chvíli v zámku zahrnčel klíč. Rodiče se měly vrátit až kolem jedenácté a bylo teprve devět, to nemůžou být oni, ale v tom případě, kdo…

Dveře se pomalu začaly otevírat… Najednou vykoukla hlava… Byla to… Hlava mojí maminky.

„Holčičky… Tam je hnusně, co? Slyšely jste tu hroznou ránu?“ ptala se nás máma, aniž by nás pozdravila.

„Jéžiš mami, my se lekly, že jde nějakej vrah.“

V tu chvíli jsem s kamarádkami dostaly, další záchvat smíchu, tentokrát už jsme se mohly smát beze strachu. Celý večer jsme se bavily s mými rodiči a hrozně jsme se nasmály.

Kdo mohl čekat, že se s dnešního poměrně nudného dne stane dobrodružství? To asi nikdo…