Paní Nespavost

Je tu zase noc,
kdy ležím tiše v posteli
a čekám, kdy dorazí.
Doufám, že se nezdrží moc.

Asi toho nemá dost
ale já tak akorát..
Zaklepe nadvakrát - a je tu.
Paní Nespavost.

Tiše si sedne na kraj postele.
Pozoruje, jak ji pozoruji..
Jedna hodina zrovna odbíjí
tam v dálce na kostele.

Přiblíží se k mé tváři -
svou tvář však neodhalí.
Ona se totiž neosvětlí
ani díky měsíční záři.

Jak mám potom usnout,
když oči mé neustále mámí
když na mojí posteli svůj čas tráví
když nedovolí mi ani zhasnout?

Znervózňuje mě tak moc..
Nedovolí mi do říše snů
kouknout se do příštích dnů.
Kolikrát neusnu celou noc..

Nezbavím se jí, i kdybych chtěla.
Když totiž na ni rukou sáhnu
ruka mi skončí v děsivém prázdnu,
nezbyde nic z jejího těla.

Ale ona tam pořád je.