Příběh

Seděla jsem pod studenou sprchou, oblečení pomalu nasávalo vodu a já se začínala třást. Přemýšlela jsem o tom proč to je tak jak je. Odkud se berou všechny ty ošklivé noční můry?

Už dávno jsem pochopila, že všechno nejde schovat pod postel jako by to neexistovalo. Je to ovšem škoda. Nelze schovat, že vám padají vlasy, omdléváte a čísla na váze zázračně mizí. Je to dobře nebo špatně? Sami ani nevíte.

Ztrácím se, všichni jsou tak daleko. Slyšela jsem hlasy z kuchyně, byli blízko, ale mě tak vzdálení. Začínali mi téct slzy a čím hlouběji jsem se nořila do svých myšlenek, tím více se vzdaloval skutečný svět.

Křik není natolik hlasitý, aby mne dokázal vrátit zpět, ale rány do dveří to zvládnou. Jedna, dva, tři, čtyři. Proud vody ustal. "Zvedni se, vstávej! Dělej!" Křičela mi přímo do uší. Kdo to byl? Nevím, nejspíš jen další výplod mé schizofrenní mysli. Otevřela jsem pomalu dveře, ale nikdo za nimi nebyl. Prošla jsem studenou temnou chodbou a rychle šla nahoru.

Část  2.

Vytáhla jsem z šuplíku poslední poloprázdnou krabičku cigaret. Jako obvykle jsem otevřela okno, sedla si na parapet a potáhla. Dívala jsem se na hvězdnou oblohu, kterou pomalu zahalovaly mraky. Bylo to nádherné, vždycky to bylo stejné, krásné. Pomalu jsem docházela k závěru, že jsem tam, kde jsem byla. Zase trochu naivní, mírně dětinská a dost mimo, ve svém světě. Pohrávala jsem si s šátkem ve větru, smála se a svět byl fajn. Na malou chvíli bylo vše opět v pořádku...

Část 3.

Mám svou váhu, takže si mohu dovolit do toho spadnout znovu, už mě nikdo hlídat nebude. Ano, byla to vážně hezká a velmi lákavá myšlenka.

Bagetu, kterou jsem si dala k obědu místo těstovin skončila v záchodě stejně, tak jako jogurt, který měl být svačinou. Dny mi začínalo zaplňovat přemýšlení o tom, jak co vyhodit, schovat, vyhnout se jídlu... Váha ubývala a já zase začínala být plná radosti. Nikdo o tom nesměl vědět a také nevěděl, při oficiálním vážení byla váha vždy s rozdílem pár dekagramů stejná.

Bylo mi jasné, že jsem opět v tom samém kolotoči, ale mně to překvapivě vyhovovalo. To samé den co den, stereotyp, ve kterém jsem cítila bezpečně. Jsem srab, bojím se skutečného světa. Plánovala jsem si den za dnem. Vymýšlela stále nové výmluvy, často jsem se divila jak mi to mohlo okolí brát, někdy byly opravdu hodně průhledné a hloupé.

Často jsem nedokázalo rozlišit, kde končí realita a začíná fantazie. Stále jsem měla ten samý pocit, jako by za mnou někdo stál. Slýchávala jsem zvláštní zvuky, kroky v prázdné místnosti. Dělala jsem podivné věci a sama přitom nevěděla proč.

Detaily byly najednou podstatnější než souvislosti. Několik desítek minut jsem si se zájmem prohlížela naprosto banální věci, jako je hrnek, ale najednou to nebyl obyčejný hrníček, byl zajímavý. Skvrny od čaje, ze kterých se nořily fantastické obrazce...

Nyní jsem měla pocit, že to přeci jen není tolik stejné jako dřív. Teď bylo vše podivuhodné a hodné zamyšlení.

Jednou mi matka řekla „Až ti bude osmnáct, tak si hubni, jak chceš.“ Překvapilo mě to, vážně můžu? Můžu se zničit a ona neřekne ani ň? Byla jsem ráda, ale na druhou stranu mi to přišlo líto.

Měla jsem jet na týden k tátovi, ani nevíte jak jsem se těšila. Týden u člověka, který popírá existenci "jakési anorexie", která je dle něho u mne naprostým nesmysl. Co mu vadilo byly mé jizvy, vadilo mu i více věcí, ale tohle vlastně vadilo skoro každému. Kolikrát mi už bylo navrhnuto ať si je nechám odstranit. Nikdy jsem nechtěla a myslím, že tomu již nebude jinak. Pro mne jsou jako památka, vzpomínky vyryté na kůži, které doufám nikdy nezmizí...