Na maminky zapomeňte!

 

Kufry byly sbaleny.

Letěl jsem zpátky do Los Angeles. Já a moje matka, která právě srkala v jídelně rozpustné kafe. Připravil jsem jí ho tak, jak ho má nejraději.

Joanna snášela náš rozvod těžce. Snad ještě hůř, než já nebo Mikey. Katherine tu situaci snášela velice dobře. Ještě aby ne – byl to totiž její nápad. Pochopil jsem důvod, když jsem dostal dva týdny po rozvodu telefonát od jedné důchodkyně bydlící nedaleko mého losangeleského domu s tím, že je jí to velmi trapné a také je jí to velmi líto, ale zahlédla za oknem ložnice Katherine, jak se líbá s jiným mužem. Ta stará babička sice byla krapet senilní a překvapilo by mě, kdyby si vzpomněla, co měla ráno na snídani, natož aby si vzpomněla, že jsem jí říkal o našem rozvodu, ovšem fakt, že mě Katherine s největší pravděpodobností podváděla i během našeho manželství, mě zasáhl ještě více a hlouběji, než jsem očekával.

Nechtěl jsem matce o Katherinině nevěře nic říkat, ale jejím uším se to stejně nějak doneslo. Velmi ji překvapilo a rozeštkalo už to, že jsme se rozvedli. Měla dva syny a dvě dcery a můj vztah jí přišel vždy nejstabilnější a nejrozkošnější a to ji samozřejmě přivedlo ke špatným myšlenkám na to, že těch rozvodů může být zanedlouho víc.

Joanna nejprve nechtěla letět za Katherine, když se v jejím žebříčku nejvíce nenáviděných osob přesunula na to nejprvnější místo, ale myšlenka, že by propásla první kulaté narozeniny svého vnuka se jí, jakožto právoplatné babičce, vůbec nezamlouvala.

„Očekávej, Michaele, že jediná osoba v tom domě, na kterou se budu koncentrovat, je malý Mikey. Neprohodím ani slovo s tou… štětkou,“ sykla matka, když pracně strkala fialovou blůzu do kufru.

„Na to už jsme zvyklí, mami,“ prohodil jsem a vzpomněl si na Mikeyho poslední narozeniny, kdy Joanna vylila na Katherine brusinkový džus… udělala to však “omylem“. To slovo samozřejmě doprovázel potřebný šibalský úsměv. Katherine tehdy probrečela zbytek oslavy na záchodcích a kdykoli někdo vpadl dovnitř, hájila se slovy, že “oplakává oblíbenou blůzu“. Ke stolu se vrátila až na krájení dortu a předávání dárků.

Není pravda, že bych naivně předpokládal, že letošek bude jiný, ale pořád jsem v sobě uchovával naději, že dřív nebo později si na sebe ty dvě ženský zvyknou. A bude to zase v pohodě – alespoň v rámci možností.

„Co tím chceš jako říct?“ sykla Joanna a káravě se na mě zahleděla.

„Chci tím říct jen to, že ten kluk cejtí to napětí mezi tebou a Katherine a desetiletý dítě takový situace bere těžce. Měli by jste se alespoň pokusit spolu vycházet… alespoň před Mikeym. Způsob, jakým se k sobě navzájem chováte, mu ničí nejkrásnější léta života.“

Joanna se trochu zastyděla a uhýbla pohledem na kávovou sedlinu, která se houpala v jejím šálku ze strany na stranu.

„Tak dobrá,“ pípla přidušeně a raději se vytratila z místnosti.

Asi jsem jí to podal až moc na přímo, ale štval mě fakt, že by mohly být pro Mikeyho jeho kulaté narozeniny fiaskem jenom kvůli chování jeho matky a babičky. Nezasloužil by si to. Na dnešek jsem byl natěšený, protože ho znovu uvidím. A chci ho vidět šťastného.

„Umyješ nádobí, zlato?“ ozvala se matka z vedlejšího pokoje.

 

Letuška byla velmi nepříjemná, ale ta nebyla důvod, proč pro mě cesta byla utrpením.

V Joanně se najednou cosi vzbouřilo a začala se chovat, jako by měla záchvat deprese. Za hodinovou cestu letadlem jsem si musel nechat líbit nesčetné množství vyčítavých poznámek týkajících se toho, že rozvod Katherine a mé osoby pro ni nebyl vůbec překvapující, jelikož způsob řízení mého “krachlého“ vztahu byl určitě právě důvodem Katherininy nevěry a jí následujících událostí.

Jako zásahem Boha Ironie, kterému se v mém malém vesmírku říká Háron, přestala matčina deprese zrovna ve chvíli, kdy se ozval letadlem hlas letušky: „Právě přistáváme na území Los Angeles. Děkujeme, že jste si vybrali Airlines Flywing.“

Když jsme začali klesat, začala si matka stěžovat na nepříjemné zalehnutí uší. Neochotně jsem jí předal plný balíček žvýkaček, co jsem koupil před odletem na terminálu v jednom předraženém obchůdku. Ano, teprve až po odchodu jsem si všiml, že ve většině z těch dalších obchodů koupíte i šampaňské laciněji.

Samozřejmě, že se mi z těch žvýkaček vrátil jen obal. Jsem přesvědčený, že kdybych je koupil v tom jiném obchodu, tak by po mně matka nepožadovala žvýkačku ani jednu. Tím to však nekončilo. Maminka si pro mě připravovala ještě třešničku na ten dort svatební velikosti v podobě poznámky: „Jej, zlato, zapomněla jsem, že v kabelce mám ještě žvýkačky z domu.“

Ano, šlo jen o hloupé žvýkačky, ale ten matčin ironický tón mě přesvědčoval, že si holt holka našla nový druh společenské zábavy a já jsem byl nejbližší pokusný králíček. Mým úkolem mělo pravděpodobně být prokazování trpělivosti měřené pomocí “trpělivostního quocientu“, známého pod zkratkou TQ, naměřeného u průměrného občana Spojených států amerických.

Když kola zaskřípala o pevnou zem ranveje, ulevilo se mi, zatímco mi matka zarývala nehty pod kůži. Ale ano, celkem to bolelo. Ale úleva z konce této hrozné cesty mi bolest vytlačovala z těla. Té úlevy potom ještě pár loků zůstalo, tak jsem rozhodl, že si je nechám na později. Teď už ji nepotřebuju, protože dveře se otevřely a “Připoutejte se, prosím“ zhaslo.

S ženou jako je Joanna Hallová to je ale složitější. A opravdu složité to začíná být ve chvíli, kdy si žena jako Joanna Hallová všimne velkého nákupního centra, v čemž se jí záměrně muži jako já, Michael Hall, snaží zabránit. Muži jako já totiž ví, proč. Znají nákupní centra a rozhodně nestojí o jejich návštěvu. Jejich návštěva je totiž spojena i s návštěvou obchodů v něm. A obchody v něm jsou řazeny do dvou skupin – Oblečení a Ostatní. Zatímco obchody v sekci Oblečení se počítají na patra, sekce Ostatní se dělí na ty dva malé obchůdky úplně na druhé straně obchodního centra. A muži jako já, Michael Hall, na rozdíl od žen jako Joanna Hallová, tedy nestojí o návštěvu obchodního centra a o přinejlepším dvě hodiny (pokud najdete ženu, která v obchodním centru stráví dobu kratší dvou hodin, tak dál nehledejte a jděte do toho) strávené v něm, pronásledováni otázkami typu: „Tyto se ti líbí?“, „Vypadám v nich tlustá?“ apod.

Tentokrát se mi oddělení matky od obchodního centra nepodařilo a moje matka má velkou výdrž, takže jsme společně strávili čtyři a půl hodiny v tomto centru. Na čtyři a půl hodiny stráveny v tomto centru jsme měli oba velmi odlišné názory. Myslím, že naše rozdílné názory tady nemusím popisovat po tom, co jsem sáhodlouze, avšak výstižně popsal MŮJ vztah k obchodním centrům.

Bylo půl šesté, když jsem se matku pokoušel z centra tahat jako malé dítě. Po deseti marných pokusech (bylo by se mi to podařilo dřív, kdyby matka neměla patnáct kilo nadváhu) jsem Joannu vytlačil dveřmi a dotáhnul až k nejbližší autobusové zastávce, příhodně umístěné necelý kilometr od centra. Nedělám si srandu… opravdu jsem tu kouli sádla (tímto se matce omlouvám, pokud si to někdy přečte – tohoto výrazu jsem použil jen pro správné vyjádření ironického akcentu) musel dotlačit až na tu autobusovou zastávku, zatímco ona škemrala o alespoň další půlhodinku nakupování. Divím se, že jí to nebylo ani trochu trapné. Jde sice o obchodní centrum, ale tohle?

Byla to snad jediná autobusová zastávka v celém Los Angeles, která neměla stříšku. A byla to snad jediná deštivá chvíle celého losangeleského léta. A samozřejmě, že jakmile jsem položil prst na jízdenku, kterou mi po zaplacení nepřiměřeně vysoké částky stařičký řidič autobusu podával, pršet znenadání přestalo.

Autobus byl přeplněný, avšak mé matce nečinilo problémy najít si místo. Stačilo nahodit vyděračský pohled ála „Jestli mě nepustíš, chlapče, tak budeš pro všechny ten zlý“.

Mé vrásky však ještě stále nenabyly stařeckého vzhledu, takže jsem se v průběhu jízdy musel chytat držátka ulepeného od čokolády (alespoň doufám, že té) a později se od něj znovu odlepit. K mému vlastnímu překvapení se mé ruce této akce nechtělo, v čemž si nerozuměla s ostatními částmi mého těla. Matinka se na mne v průběhu jízdy šibalsky usmívala.

Zastávka, na které jsme vystupovali, byla sic nedaleko Katherinina domu, ale situaci mi rapidně ztěžovala skutečnost, že matka si vzpomněla na opuštěné obchodní centrum.

Zkrátka, shrneme to tak, že ta cesta, která mi kvůli přítomnosti druhého pasažéra zabrala místo tří hodin celý den a řada situací ironiích přímo čišících, které se během této cesty udály, by mi dle mého názoru mohly v budoucnosti přivodit nepravidelné, ale nekončící psychické problémy, které by mou osobu mohly zavést do ústavy pro choromyslné, přesně tato cesta končila tak, že když jsem se bez úspěchu pokoušel otevřít dveře Katherinina domu, zjistil jsem, že Bůh Ironie Háron existuje nejen v tom mém malém vesmírku. Můžeme ho najít všude.

 

Čau Michaele,

Omlouvám se, ale oslava se musela přeložit na příští čtvrtek.

Dostala jsem dneska skvělou pracovní nabídku a musela jsem jít na pohovor.

Nemohla jsem se ti dovolat.

 

Doufám, že se tobě a máti taky daří.

Katherine a Mikey :*

 

Tak tento nápis byl přilepen na domovních dveřích Katherinina domu.

Matka si potřebovala odskočit, tak zašla za blízký keřík.

Zatímco jsem naslouchal těžkému proudu matčiny moči dopadající na listy keře, využil jsem příležitosti k odepsání. Strhl jsem z bločku, co nosím v případě nouze při sobě, papír a sepsal jsem dopis pro Katherine obsahující ta nejsprostší slova, jaká jsem si mohl v takovéto situaci vymyslet – list nebyl zrovna chabý (a to jsem si pár výrazů pro jistotu odpustil) – a připlácnul jsem ho na dopis od Katherine.

Hárone, ty hajzle.

---