O nespokojeném zámku

V jednom malém městě, byl malý dům a ten dům měl dveře.

Docela obyčejné s obyčejnou hliníkovou klikou a obyčejným zámkem. Za těmi dveřmi bydlel pan Lajdák. Ten chodil každé ráno do práce. Umyl se, nasnídal, ustrojil a šel.

Zabouchl za sebou dveře a zasunul klíč do zámku, ten dveře zamkl, jak činil už několik let.

„Také by mě mohl namazat,“ pomyslel si zámek, „už jsem z toho zamykání celý rozvrzaný.“

Ale pan Lajdák ho nenamazal a odešel pracovat. Večer se vrátil,opět vsunul klíč do zámku a ten poslušně odemkl. Pan Lajdák vešel do domu, přichystal si něco k jídlo a sedl si k televizi.

„Zase mě nenamazal. Troška oleje by mi  prospěla,“ postěžoval si zámek klice.

„To máš těžké. Já bych se také chtěla lesknout jako ostatní kliky. Třeba jako ta mosazná od sousedova domu, co na ní musím každý den koukat. Ale copak mě někdo přeleští?“

Oba dva se dali do pláče, ale dál pracovali tak jak se má. Jenže zámek to vydržel už jen tři dny.

„Kliko spíš?“ zeptal se jednou v noci.

„Ne,“ odpověděla klika

„Já už toho mám dost,“ začal zámek, „rozhodl jsem se, že se jako zadřu a přestanu zamykat.“

„To nedokážeš. Dostaneš strach,“ pochybovala klika

„Dokážu!“

„Nedokážeš!“

„Dokážu. Uvidíš, že to dokážu,“ hádal se dál zámek.

„Tak to tě Lajdák vymontuje a vyhodí do šrotu,“ prorokovala mu klika.

„Ne, nevyhodí. Namaže mě a bude všechno v pořádku,“ myslel si zámek.

Bohužel měla pravdu klika.

Když pan Lajdák zjistil, že zámek nefunguje, strašně se rozčílil, došel si pro šroubovák a neposlušný zámek odnesl na hromadu starého železa i se zastrčeným klíčem.

Zámku bylo moc smutno. Litoval té své malé rebelie, která zapříčinila jeho konec.

Tou dobou se, ale hromadou starého šrotu prodíral pan Kutil Spořivý. Ten právě dostavěl ze starých cihel malý domek pro zahradní nářadí. Už tam měl okno i dveře, ale ty nešly zamknout.

„Pojď ke mě ty můj malý odložený kamaráde. Ty se mi budeš hodit,“ zaradoval se pan Kutil.

Neposlušný zámek si vzal a odnesl si ho domů. Doma celý zámek rozebral, vyčistil a zase složil.

Než se zámek přestěhoval do nových dveří, dočkal si i vytouženého promazání.  V Nových dveřích se mu moc líbilo. Pracoval, zamykal a odemykal. Jeho práce si pan Spořivý vážil a pravidelně ho mazal.

Zámku nic nescházelo, jen se mu občas zastesklo po kamarádce klice.

A pan Lajdák? Tomu zloději vykradli dům, protože neměl zamčené dveře. Tak už to holt dopadá, když se někdo nestará o své věci tak jak se patří.