Laciná

Vika nebyla zvyklá na potíže. Podle ní neexistovaly. Už zase seděla v kabinetě, namotávala si párající se nitě z trička na prst a významně civěla do zdi.

„Jenomže já si ty omluvenky nevycucám z prstu, Viko,“ svraštil obočí třídní učitel.

„Uups,“ konstatovala, když jí nitě povolily a výstřih do véčka ještě více zvéčkovatěl. Neunikl jí jeho pohled.

„Takhle už to dál nejde,“ zvýšil hlas a trhem se zvedl ze židle. Přešel k oknu a promnul si tmavě hnědé unavené oči.

Otočil se. Seděla na stole, měla nohu přes nohu a kousala si ret.

„Pane profesore, jsem si jistá, že se nějak dohodneme.“

Tak laciná. Kdybys jen věděla, jak jsi prostoduchá. Kam ale zmizel můj dobrý úsudek? Možná tobě do kapes.

Vika se natáhla po celé délce stolu pro fotografii v rámečku. S povýšeným úsměvem si jí odměřeně prohlédla. Sledoval, jak přitom mírně nakrčila nos, a zaznamenal nepatrný tik pod pravým okem.

Byl to snad nějaký záchvěv žárlivosti?

„Pane bože,“ vydechla úsměvně.

Už neměl sílu hrát její hry, hrát si s metaforami, prostě se jednoduše zmučeně zeptal. To, po čem jediném tak prahnul, byly její odpovědi.

„Co?“

„Ále,“ protáhla, „nechápu svatby. Někoho doživotně táhnout za sebou jako železnou kouli.“

Odhodila fotku zpátky na místo.

„Když…když někoho opravdu milujeme, jsme s ním rádi na doživotí. A kdyby ne, fungují rozvody,“ řekl a vynaložil veškeré úsilí, aby to vyznělo kantorsky.

„Tak to vidíte. Když se pak rozvádíte, na co se teda páráte se svatbou,“ rozhodila rukama a seskočila ze stolu.

„Když se lidé berou, to poslední, na co myslí, je rozvod,“ poznamenal.

„A co když pak prostě potkáte někoho,“ vytáhla mu propisku z jeho náprsní kapsy, „do koho jste zase stejně hotoví, jako jste kdysi byl do ní?“ Vzala konec tužky do pusy a zacvakala.

Cvak, cvak, cvak, cvak …. ten malý fracek! Ta jeho posedlost. Dětský pohár plný paradoxů, náctiletý věznitel s klíči v zubech.

„Au, to mohlo bolet…“ řekla.

„Cože?“ nechápal.

Sáhla mu na krk.

„Táta taky ještě pořád používá tyhle oldschoolový žiletky. Vždycky je celej pořezanej. Kolikrát i na místech, kde bys to …“

Ústa jí předběhla, nestihla, nechtěla doříct, políbila ho na poraněné místo. I pár vteřin jí stačilo k tomu, aby zaznamenala, jak se jeho tep dere ven jako o závod. Prstem mu přejela po šíji. Cítila, jak se dlouze a těžce nadechl.

„Mám toho dost! Takhle to už prostě nemůžu dělat! Nebudu tohle tolerovat! Jsem přece - ! Ty neomluvený hodiny si vyřešíš s ředitelem! Padej, můžeš jít rovnou za ním!“ zběsile přecházel místnost tam a sem a zakopnul o stojan s matematickými mapami.

Prohlédla si nehty na levé ruce.

„Ten má touhle dobou squash,“ řekla a koutek se jí vyšplhal nahoru.

Stála před ním, díval se do její opálené tváře. Připadal si, jako když do rukou dítěte dali odpalovací nálož. Studoval její snědou šíji, uhlové vlasy rovné jako hřebíky. Vepředu jí sahaly po ramenu a postupně nabíraly na délce. Po zádech jí honosně splývaly a tvářily se docela jako ona. Všimnul si její modřiny na krku. Další na ruce.

„Viko! Jak už to trvá dlouho? Musíš to někomu říct,“ řekl prosebně.

„O nás?“ zdvihla obočí, ale jinak nehnula ani brvou.

Polilo ho horko.

O nás? To zájmeno se v jejích ústech tak drze převaluje.

„Kdo jsme my, Viko?“ ptal se spíš podlahy a pomalu kroutil hlavou. Sedl si a hlavu složil do dlaní.

Vytáhla lesk a se znuděným povzdechem si přejela rty. Pak je na okamžik stiskla a zadívala se na něj jako na hromadu starého oblečení, které se jí nechce vyhazovat, přesto už jej nebude nosit.

Sedla si vedle něho a chytila ho za ramena.

„No tak…co hodláte udělat s tou mojí bajlí na výzo?“

„Dám ti čtyřku. Ale jen aby tě táta…“ ozvalo se zpod dlaní.

„A ty neomluvený hodiny?“

Zvedl hlavu a odvážil se jí podívat do smaragdových očí. Takové, které nemá nikdo. Jen peklo.

„Postarám se o to.“

„No vidíte, že to jde. Každej máme něco…,“ vstala, „za co se ochotně prodáme.“

Promnul si obličej a vzhlédl. Rozvazovala si sukni.

Touha v něm už stejně dávno umřela. Jako všechno. Sám se divil, s jakou lehkostí zašeptal „ne“ a znovu jí zašněroval.

Potopila se mu hluboko do levého oka.
"Tím se to usnadňuje," povzdechla si.
Cítil, že je to naposled. Tak nechtěl přijmout ten pocit, který měl každou chvíli přijít. Díval se na ní jako na motýla, kterého si nestihne dokonale prohlédnout, neboť každou chvíli uletí. Byla jeho motýl, jeho denní můra.

„No, tak se asi vidíme naposled,“ řekla nahodile.

„Jak ti to dopadlo s tím místem v tom muzikále?“ zeptal se.

„Tss, prej hezká tvářička nestačí. Nemám prej dost velkej rozsah…. idiot impotentní,“ mínila Vika.

„Takže, co budeš dělat?“ chtěl vědět.

„Budu makat. U fotra v podniku.“

„Neměla bys zůstávat s tátou. Podívej, co s tebou dělá,“ řekl a díval se na jí jako na poslední sedmikrásku.

Zarazila se.

„Co mi dělá?!“ zdvihla obočí a nechápavě natočila hlavu.

„Proboha! Zneužívá tě! Myslíš si, že jsem si toho nevšimnul? Ty modřiny…“ soptil zoufale.

„Moment, to si špatně vykládáš. Táta nedělá nic, co bych nechtěla.“

Ztuhla mu krev.

„Jak to myslíš? Ty to snad…chceš?“

„Přesně tak. Když něco chci, je to nejjednodušší a nejrychlejší cesta…co se tváříš tak vyděšeně? U tebe jsem se v tom utvrdila.“

Vzedmula se v něm vlna čehosi, co mu dalo energii na mach paží. Prudce jí odstrčil a Viku zastavila rána do zad, když se sesula po dveřích na zem.

Pomalu se zvedla a zahleděla se mu až do podvěsku mozkového. Koutky jí kmitaly a snad i slza v očích se jí zaleskla. Nakonec se ale vítězoslavně usmála a vypadla z místnosti. Zůstal stát uprostřed toho všeho, sám s jejím parfémem.

Píchalo ho u srdce stejně jako čtyři toky poté, co si četl její parte.
Hedvika Lorencová zemřela po delší nemoci ve starostlivé péči svého milujícího otce.