Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDepeše pro Ludvika
14. 08. 2011
1
7
524
Autor
Malwel
Nad Lentrií visí srpek měsíce a já sedím mlčky u jednoho z mnoha ohňů. Tělem
mi prostupuje strach. Vlna za vlnou mě zaplavuje a ochromuje mysl. „Kde jsou ti zatracení
zvědové, proč tu ještě nejsou!“ V duchu zavrčím a svou pozornost upřu do plamenů s nadějí,
že mě uklidní. Zima se do mě začíná zakusovat. Natahuju se pro další polena, když mě upoutá
dusot kopit. S mrazivým očekáváním pátrám ve tmě. Jezdec na zdatném hnědákovi
míří přímo k hradní věži. Zastavuje před jedním z hradní stráže a s lehkostí pírka seskakuje.
„Konečně! Je tu královský zvěd.“ Oddechnu si v očekávání. „Postarejte se mi o koně,
ještě ho budu potřebovat!“ Křikne na stráže u vchodu. Nečeká ani na odpověď a nakráčí
si to přímo do věže. S ohlušujícím tlukotem srdce čekám, co se bude dít. Za pár chvil vybíhá
ven a rychlými kroky přichází ke mně. Krátce zasalutujeme a dál bez jakýchkoli dalších
formalit mi předává depeši. „Ihned nasedni na koně a jeď za Lordem Ludvikem. Táboří
se svou armádou necelý den cesty v údolí Karkatu.“Říká silným hlasem. „Ano pane.“ Spěšně
vyhrknu a již na nic nečekám. Popadám otěže a vyšplhávám se na koňský hřbet.
mi prostupuje strach. Vlna za vlnou mě zaplavuje a ochromuje mysl. „Kde jsou ti zatracení
zvědové, proč tu ještě nejsou!“ V duchu zavrčím a svou pozornost upřu do plamenů s nadějí,
že mě uklidní. Zima se do mě začíná zakusovat. Natahuju se pro další polena, když mě upoutá
dusot kopit. S mrazivým očekáváním pátrám ve tmě. Jezdec na zdatném hnědákovi
míří přímo k hradní věži. Zastavuje před jedním z hradní stráže a s lehkostí pírka seskakuje.
„Konečně! Je tu královský zvěd.“ Oddechnu si v očekávání. „Postarejte se mi o koně,
ještě ho budu potřebovat!“ Křikne na stráže u vchodu. Nečeká ani na odpověď a nakráčí
si to přímo do věže. S ohlušujícím tlukotem srdce čekám, co se bude dít. Za pár chvil vybíhá
ven a rychlými kroky přichází ke mně. Krátce zasalutujeme a dál bez jakýchkoli dalších
formalit mi předává depeši. „Ihned nasedni na koně a jeď za Lordem Ludvikem. Táboří
se svou armádou necelý den cesty v údolí Karkatu.“Říká silným hlasem. „Ano pane.“ Spěšně
vyhrknu a již na nic nečekám. Popadám otěže a vyšplhávám se na koňský hřbet.
Uháním krajinou dobré tři hodiny, když si všimnu, že mě sleduje osamělý jezdec
na protějším kopci. Dělí nás hluboké údolí. Za několik mil se však naše cesty zkříží,
ať chci nebo ne. Musím projet průsmykem starců. „Třeba se mi povede být tam dřív.“
Prásknu otěžemi a hřebec uhání ještě víc. Silueta jezdce však také zrychluje. Začíná pršet.
Přivinu si pláštěnku blíž k tělu a vjíždím do posledního lesíku před průsmykem. Stromy
se již rozevírají a já vidím průsmyk, kam se vejde nanejvíc jeden povoz. Náhle mi skočí
do cesty postava celá zahalená v plášti. Splaší koně a já padám do bláta hlavou napřed.
Ještě než si uvědomím, co se stalo, mám svázané ruce za zády.
na protějším kopci. Dělí nás hluboké údolí. Za několik mil se však naše cesty zkříží,
ať chci nebo ne. Musím projet průsmykem starců. „Třeba se mi povede být tam dřív.“
Prásknu otěžemi a hřebec uhání ještě víc. Silueta jezdce však také zrychluje. Začíná pršet.
Přivinu si pláštěnku blíž k tělu a vjíždím do posledního lesíku před průsmykem. Stromy
se již rozevírají a já vidím průsmyk, kam se vejde nanejvíc jeden povoz. Náhle mi skočí
do cesty postava celá zahalená v plášti. Splaší koně a já padám do bláta hlavou napřed.
Ještě než si uvědomím, co se stalo, mám svázané ruce za zády.
„Podívejme se, co jsme to tu ulovili. Není to snad náš malý poslíček. Tak kamaráde,
teď začneš pěkně zpívat“ S těmito slovy mi začal prohledávat věci. Našel malý uzlíček
zabalený do kůže s vypálenými ornamenty. „Hmm tady to máme, zprávička od prasečího
krále. Snad se nebojí o svůj zadek. Pro kohopak je ty malej bastarde? “ „To ty se nikdy
nedozvíš.“ Surově mě uhodil do obličeje a s klidným hlasem řekl. „Když myslíš.“ Pobaveně
se usmál a poodešel rozdělat oheň. „To myslíš, že když mě zahřeješ, tak se dozvíš
jeho jméno?“ Řekl jsem s potlačenou nervozitou. „Nech se podat na co je ten ohýnek.
Až s tebou skončím, budeš zpívat jako skřivánek. To mi věř.“ Když udělal oheň dost žhavých
uhlíků, tak do nich vložil svůj lovecký nůž. Při tom pohledu mi vyschlo v krku. Snažil
jsem se navenek nic neukázat. Strach byl silnější než já. Začal jsem se neovladatelně třást.
„Doufám, že něco vydržíš, nerad bych aby si mi omdlel hned na začátku.“ Zeširoka se usmál
a dal na odiv své křivé a zkažené zuby. „Vše už je připraveno tak můžeme začít se zábavou.
Máš poslední šanci mi bezbolestně říct, to co chci.“ „Nikdy ti to nepovím, ty zrádce.“
„Nu dobrá.“ Natahuje se pro svou dýku. Nikdy jsem necítil takový strach a takové odhodlání,
jaké jsem měl teď. „Tak se na tebe podíváme. Chceš nejdřív oslepit, či se chceš dívat na to,
jak ti postupně uřezávám prsty a na bolestivých místech stahuju kůži za živa? No já myslím,
že začnu u prstů.“
teď začneš pěkně zpívat“ S těmito slovy mi začal prohledávat věci. Našel malý uzlíček
zabalený do kůže s vypálenými ornamenty. „Hmm tady to máme, zprávička od prasečího
krále. Snad se nebojí o svůj zadek. Pro kohopak je ty malej bastarde? “ „To ty se nikdy
nedozvíš.“ Surově mě uhodil do obličeje a s klidným hlasem řekl. „Když myslíš.“ Pobaveně
se usmál a poodešel rozdělat oheň. „To myslíš, že když mě zahřeješ, tak se dozvíš
jeho jméno?“ Řekl jsem s potlačenou nervozitou. „Nech se podat na co je ten ohýnek.
Až s tebou skončím, budeš zpívat jako skřivánek. To mi věř.“ Když udělal oheň dost žhavých
uhlíků, tak do nich vložil svůj lovecký nůž. Při tom pohledu mi vyschlo v krku. Snažil
jsem se navenek nic neukázat. Strach byl silnější než já. Začal jsem se neovladatelně třást.
„Doufám, že něco vydržíš, nerad bych aby si mi omdlel hned na začátku.“ Zeširoka se usmál
a dal na odiv své křivé a zkažené zuby. „Vše už je připraveno tak můžeme začít se zábavou.
Máš poslední šanci mi bezbolestně říct, to co chci.“ „Nikdy ti to nepovím, ty zrádce.“
„Nu dobrá.“ Natahuje se pro svou dýku. Nikdy jsem necítil takový strach a takové odhodlání,
jaké jsem měl teď. „Tak se na tebe podíváme. Chceš nejdřív oslepit, či se chceš dívat na to,
jak ti postupně uřezávám prsty a na bolestivých místech stahuju kůži za živa? No já myslím,
že začnu u prstů.“
„Stůj! Zařval hlas z okolní temnoty.“ Mohutný věznitel se zastavil. Byl překvapený,
však s chladnou hlavou dobře určil směr, odkud se hlas ozval. „Mám stát nebo co?
Co mi uděláš? Nemáš ani dost odvahy, aby si vyšel ze stínu.“ Hlas mu byl povědomý,
však těžko zařaditelný. Z pozastromu se vynořil šlachovitý zvěd, jenž mi předával zprávu.
„Nebo to s tebou nedopadne dobře Maragane.“ „Ale ale. Starý přítel Lorick. Snad si nemyslíš,
že mě zastavíš. Už jednou jsem tě porazil. Tenkrát na akademii. Teď to bude stejné. Dostaneš
výprask jak malá holka.“ „Od té doby se lecos změnilo.“ Odvětil s ledovým klidem Lorick.
„Neměl si sběhnout k nepříteli.“ Oba muži tasili své meče a začali se obcházet. Vypadá to
jako tanec dvou vlků bojujících o kořist. Ani jeden nechce zaútočit první, protože dobře vědí,
jak vyrovnané jsou jejich síly. Napětí zhoustlo, že by se dalo krájet. Nastřídačku prováděli
klamné útoky, aby zjistili jak je protivník ve střehu. Maragan se konečně odhodlal. Spodním
obloukem zaútočil na Lorikovu hlavu s takovou rychlostí, že jsem ani nepostřehl, jak to mohl
Lorik vykrýt a ještě přejít do protiútoku. Pro mě to bylo tak neuvěřitelně rychlé a ohromující.
Řinčení oceli se rozléhalo do okolí. Maragan vedl mohutný sek shora. Čepel jeho meče
se však v polovině úderu změnil na boční a do Lorikova meče se opřela plná síla. Nečekaný
úder ho vyvedl z rovnováhy natolik, že škobrtl a svalil se na zem. Naštěstí se mu povedlo
rychle švihnout nohou a srazit svého protivníka hned vedle sebe. Máchli po sobě zbraněmi
a odkutáleli z dosahu. „Lorik dobře věděl, že moc podobných úderů nevydrží. Maragan
spokojen vývojem boje si začal věřit. Bojové figury se střídali jedna přes druhou.
Když se však Maragan pokusil zopakovat svůj působivý úder, Lorik byl rychlejší. Vytušil
k, čemu se chystá. Sehnul hlavu a sekl Maraganta po nohách. Silným úderem mu zlomil holeň
a kopancem ho už jen svalil na zem. Maragan ochromen bolestí se již nezmohl na další odpor.
„Uuufff.“ Oddechl si Lorik a sebral nepřátelskému zvědovi meč Svázal ho ke stromu a poté
šel rozvázat mě. Důrazně mi řekl, ať si pospíším a jedu dál. On že se postará o vězně.
však s chladnou hlavou dobře určil směr, odkud se hlas ozval. „Mám stát nebo co?
Co mi uděláš? Nemáš ani dost odvahy, aby si vyšel ze stínu.“ Hlas mu byl povědomý,
však těžko zařaditelný. Z pozastromu se vynořil šlachovitý zvěd, jenž mi předával zprávu.
„Nebo to s tebou nedopadne dobře Maragane.“ „Ale ale. Starý přítel Lorick. Snad si nemyslíš,
že mě zastavíš. Už jednou jsem tě porazil. Tenkrát na akademii. Teď to bude stejné. Dostaneš
výprask jak malá holka.“ „Od té doby se lecos změnilo.“ Odvětil s ledovým klidem Lorick.
„Neměl si sběhnout k nepříteli.“ Oba muži tasili své meče a začali se obcházet. Vypadá to
jako tanec dvou vlků bojujících o kořist. Ani jeden nechce zaútočit první, protože dobře vědí,
jak vyrovnané jsou jejich síly. Napětí zhoustlo, že by se dalo krájet. Nastřídačku prováděli
klamné útoky, aby zjistili jak je protivník ve střehu. Maragan se konečně odhodlal. Spodním
obloukem zaútočil na Lorikovu hlavu s takovou rychlostí, že jsem ani nepostřehl, jak to mohl
Lorik vykrýt a ještě přejít do protiútoku. Pro mě to bylo tak neuvěřitelně rychlé a ohromující.
Řinčení oceli se rozléhalo do okolí. Maragan vedl mohutný sek shora. Čepel jeho meče
se však v polovině úderu změnil na boční a do Lorikova meče se opřela plná síla. Nečekaný
úder ho vyvedl z rovnováhy natolik, že škobrtl a svalil se na zem. Naštěstí se mu povedlo
rychle švihnout nohou a srazit svého protivníka hned vedle sebe. Máchli po sobě zbraněmi
a odkutáleli z dosahu. „Lorik dobře věděl, že moc podobných úderů nevydrží. Maragan
spokojen vývojem boje si začal věřit. Bojové figury se střídali jedna přes druhou.
Když se však Maragan pokusil zopakovat svůj působivý úder, Lorik byl rychlejší. Vytušil
k, čemu se chystá. Sehnul hlavu a sekl Maraganta po nohách. Silným úderem mu zlomil holeň
a kopancem ho už jen svalil na zem. Maragan ochromen bolestí se již nezmohl na další odpor.
„Uuufff.“ Oddechl si Lorik a sebral nepřátelskému zvědovi meč Svázal ho ke stromu a poté
šel rozvázat mě. Důrazně mi řekl, ať si pospíším a jedu dál. On že se postará o vězně.
Já ohromen událostí pomalu zapomněl i dýchat. Musel jsem však doručit zprávu
co nejdřív k vojsku. Nasedl jsem na svého koně a již bez úhony zprávu s rozkazy doručil,
až do rukou Lorda Ludvika, který zahájil poslední manévry vedoucí k porážce nepřátel.
Maragan byl odsouzen a popraven již druhého dne.
co nejdřív k vojsku. Nasedl jsem na svého koně a již bez úhony zprávu s rozkazy doručil,
až do rukou Lorda Ludvika, který zahájil poslední manévry vedoucí k porážce nepřátel.
Maragan byl odsouzen a popraven již druhého dne.
7 názorů
Tobšo děkuji, že sis to ještě jednou přečetl. Moc si cením, toho výčtu chyb, které si uvedl. Dám si na ně příště pozor.
Lorak ho sledoval, protože mladý zvěd byl jen volavka, takže nemohl jet s ním. Také sem to bral, že je to jeho první úkol. Proto se pořádně nepřipravil na nic.
Tak jsem to znovu přečetl.
Není to špatné, je na tom trochu vidět neosobní přístup. Hlavní hrdina je jen pozorovatel, nikoli hrdina, to je trošku škoda.
Někde jsem četl, že každá postava v příběhu musí jednat, jako kdyby byla hlavní a musí mít svůj záměr. A já se ptám, proč ho jako ten druhej zvěd sledoval? Proč s ním nejel rovnou? Proč se hlavní hrdina nepřipravil na souboj. Ono pak by to vypadalo jinak. Ale jak jsem napsal: není to špatné. ;)
Chybky:
v údolí Karkatu.“Říká silným hlasem -> v údolí Karkatu,“ říká silným hlasem
zpívat“ -> zpívat.“ (tečka)
Nech se podat na co je ten ohýnek. -> Nech se poddat, na co je ten ohýnek. (dvě d a a čárka)
nerad bych aby si mi omdlel hned na začátku.“ -> nerad bych, aby si mi omdlel hned na začátku.“
lecos -> leccos
aby zjistili jak je protivník ve střehu -> aby zjistili, jak je protivník ve střehu
Lorik vs. Lorick ? (co je správně?)
„Uuufff.“ Oddechl -> „Uuufff,“ oddechl
zvědovi meč (chybí tečka, i když lepší by bylo imho ty věty spojit a useknout jinou část, ale to je jen můj postoj)
A myslím, že si to zaslouží *Tip.
Pokračuj v psaní. :)
V sedmnácti jsem to začal psát. Teď jsem to pouze vytáhl ze šuplíku trochu poupravil a dal sem. Je pravda, že se člověk může ztrácet v tom, zda je vidět či nikoli. Pro tuto povídku mi to však nepřišlo až tak podstatné. Proto jsem tam uvedl, že je to necelý den cesty a na začátku svítil měsíc, tudíž byla noc. Navíc jezdce si postava všímá až zhruba po třech hodinách jízdy. To už mohlo být vidět.
Trochu patetické.
Nejvíc jsem se ztrácel v tom, jestli je den nebo noc. V noci by těžko mohl jeden jezdec pozorovat druhého přes nějaké údolí. Jinak to není až tak špatné, pokud by ti bylo šestnáct, sedmnáct.
To, že to nebylo naformátované nebyl záměr. Už by to mělo být v pořádku.
Souhlasím s Davym. Nejdřív text pořádně naformátuj a pak mě klidně avízni. Jina z toho, co jsem přečetl, jsem si názor udělal, ale rád bych to dočetl do konce (ale nemám tu sílu). Zatím.