Mnich

Nikdy mu nebylo příjemné, když se ho jiný dotýkal. Nikdy neměl rád, když ho jiný sledoval. Byl sám sebou, v tom zpustlém světě plném nápadů bez života. Bránil se, když už musel. A bránil se často. Uhýbal, ale jen trochu.

Věděl, že lidé páchají činy, které on sám nemá rád. Musel naslouchat a nikdy nemohl mluvit. Věděl, že lidé jsou sobečtí, tedy dlouho sám sebe přesvědčoval, že to tak není, ale pletl se. Byl naivní, ale byl naivním rád. Myslel si, že se dá za naivitu schovat mnoho, ale mýlil se.

Nikdy nedokázal odejít z ponurého prostředí, které mu tvořilo domov. Vlhkost, která byla všude kolem něj, měnila zdi na pláčem orosené krápníky. Jedna postel, jedna deka. Nic jiného neměl. Vzpomínku na matku proplétal celý den mezi prsty. Růženec.

Snažil se být laskavý, ale prázdnota, která ho pohlcovala, z něj dělala obyčejného člověka. Muže, kterým on být nechtěl. S myšlenkami, které se mu hnusily a s pocity, které ho vzrušovaly. Nenáviděl se. Za to, že nedokáže být silnější. Vracel se stále na to samé místo. K velkým dveřím z plesnivých trámů. Tak rád se jich dotýkal. Byly kluzké a konečky prstů mu samy po nich sjížděly.  Zavíral oči, tisknul růženec a do modlitební místnosti vpouštěl přivřenými ústy horký dech. Vzpomínal na ni.

Bál se k ní zvednout oči, ale ten hlas. Prozradil vše. Na oba.

Vytrácel se tak často, jak jen mohl. Na mších, na bohoslužbách, ve snech.

Když se přestal bát oči zvednout, zamiloval se. Už neuhýbal, už se nebránil.

Úzkosti střídaly radost a smích střídal pláč. Byla bílá jako sníh. Oči černé a rty rudé. Někdy voněla pelyňkem a jindy zas šalvějí. Pokaždé ho chtěla, oddaná.

Tu vlhkost, kterou znal jen z plesnivých trámů, poprvé okusil i jinak. Touha zradila svědomí a svědomí zradilo jeho. Vlastě oba.

Oddanost uctíval a sobeckým se stát nikdy nechtěl.

Kutna s kapucí, kterou nosíval, skrývala před světem všechno. Dvě skrčené postavy na kolenou však neskryla. Držel ji a ona ještě chvíli jeho. Zem se stala otevřeným mořem plným rudých vln. Jedna z nich je zasáhla oba. Naivita z jeho těla odešla a navždy se vsákla do vlhkých zdí.

Růženec padá k zemi a zdi pláčou dál.