Tajemná

Zasněženými ulicemi pokrytých tmou, šla dívka v černé, dlouhé, roztrhané sukni
a kabátem ke kolenům. Její vlasy, černé jak havraní křídla jí vítr vál do obličeje.
Byla bosá. Nechtělo se jí nosit boty ani do sněhu. Všichni si o ní mysleli, že je blázen,
že patří do ústavu. Bylo jí 19 let a tak se mohla rozhodovat sama za sebe.
Nikdo jí nemohl nikam poslat, když nechtěla. A ona nikam nechtěla.
Chtěla pouze být sama sebou. Milovala muziku, byl to její život. Nikdo jiný ji nezajímal. Chodila po lese v černém oblečení, potrhaná sukně za ní vlála. Dalo by se říci, že se jí lidé báli. Lidé se bojí tajemného a nepoznaného, tak to bylo vždy. Jen aby si o ní mohli něco v okolí říkat, nařknuli ji z toho, že je upírka. Bydlela v naší části ulice.
Jednoho dne jsem šla venčit našeho dobrmana do lesa.
Ernie, náš pes, tam rád chodil, rád běhal mezi stromy. Najednou se mi někam rozběhl
a vrtěl ocasem. U jednoho rozložitého dubu stála ta záhadná a tajemná dívka.
Kdyby kdokoli jiný byl na mém místě, nejspíše by raději odešel. Nikdy před tím, jsem ji nespatřila. Vyhýbala se lidem a žila v samotě, naopak lidé se vyhýbali místům, kam ona chodila. Přišla jsem k ní blíže, byla jsem opravdu zvědavá , jak vypadá, ale naneštěstí jsem jí neviděla do obličeje, protože ke mně stála zády. Ačkoli jsem nikdy neslyšela ani její jméno, v tu chvíli mě napadlo a tak jsem se zeptala:  „Angelo..?“.
Otočila se s vyděšeným výrazem ve tváři. Připadala mi povědomá, ale přitom jsem ji viděla poprvé.  Když se na mě usmála, viděla jsem jak je krásná. Sedly jsme si na lavičku pod dub,u kterého jsem ji potkala. Hodiny jsme si povídaly o našich životech.
Když se zmínila, že celá její rodina zemřela při srážce s protijedoucím autem, zastavil se mi dech. Řekla mi, že měla o dva roky mladší sestru, ale že autonehodu také nepřežila. Zarazilo mě, když řekla, že zemřela i její sestra. Řekla, že jsem zemřela i já.
Do té doby se o mě starala teta, netušila jsem, že mám ve svém okolí kus své rodiny, kterou tak postrádám.  Teď seděla vedle mě a vyprávěla mi o tom, jak jí její rodina chybí. Z ničeho nic se na mě podívala zvláštním, zkoumavým pohledem a zeptala se mě, jak se vlastně jmenuji. Sklopila jsem pohled a se slzami v očích odpověděla:  „Alice“. Chytla mě za ruku a otočila mi ji dlaní nahoru. Vypadalo to, jako by něco hledala. Po chvíli se usmála a prsty mi přejela po jizvě na mém předloktí. Když mi byli asi 3 roky, kousl mě tam náš dobrman Ernie, když byl po operaci. Najednou Angela zahvízdala způsobem,
na který Ernie slyší a ten přiběhl z lesa. Našla jsem svou sestru, která už rok bydlí ve stejné ulici jako já. Ani jedna jsme netušily, že ta druhá existuje.
Angela nezměnila způsob svého chování, ani oblékání, ale já jsem ji měla ráda takovou, jaká je. Od té doby byla alespoň šťastná. Šťastná, že někoho má.