Na půdě

 Prošla jsem chodbou a zamířila k poklopu ve stropě. Vytáhla jsem malý zlatý klíček a vsunula ho do zámku nedbale se houpajícího na rámu poklopu. S cvaknutím se otevřel a já rozložila žebřík na půdu. Opatrně jsem šplhala po tenounkých špruslých, chytala jsem se pevně a jistě, jako bych lezla na samou K2. Radostně jsem vystoupila na naší starou půdu.

Rozhlížela jsem se okolo, abych zjistila, jak moc se to tu změnilo, od doby, kdy jsem tu byla naposledy. Všechno vypadalo stejně: stará dřevěná bedna stála zaprášená v rohu, papírové krabice, občas prokousané myšmi se kupily naproti a všudypřítomný zápach zatuchliny byl cítit rok co rok znatelněji. Ach, ta naše půda, plná vzpomínek, připomněla jsem si, proč jsem zde.

Stála jsem nad starou bednou, kdys možná i hezkou. Už jsem se nahybala k víku, když jsem zahlédla pavučina. Ucukla jsem. Pak mi došlo, že jsem se polekala zbytečně. Ale proč jsem se polekala? Měla bych se snad bát ocelově silné krajky, poseté kokony barokních perel, lesklých jako sám vnitřek lastury, navíc korunovanou černou korunkou sametového pavouka černého jako sama tajemná zimní noc? Vladaři by ji mohli pavoukovi závidět, všichni lidé, protože žádný z nás toto utkat nedokáže, ani kdyby chtěl.

Opatrně jsem nadzvedla víko, abych neroztrhla pavučinu a uviděla jsem uvnitř dvě kartonové krabice. Ta levá, blesklo mi hlavou a už jsem ji měla v rukou. Otevřela jsem ji a v ní byla dvě alba. Jako ruské matriošky, napadlo mě, v bedně krabice, v krabici alba, v albu vzpomínky, ve vzpomínkách život sám. Vzala jsem do rukou červené a modré jsem nechala v krabici.

Seděla jsem v tureckém sedu na podlaze a prohlížela si rodinné fotky. Bratr letící na kole přes ulici (pamatuji si, jak se pak vyboural); babička nesoucí tátovi a mně narozeninový dort, jelikož máme narozeniny ve stejný den, směje me se, babička je výborná kuchařka; já sedící pod vánočním stromkem a objímám novou plyšovou žábu, kterou jsem právě vybalila z lesklého růžového papíru. Milovala jsem žáby a do dneška v těchto obojživelnících nacházím zalíbení. Jako malá jsem snila, že přijde princ políbí mě a já se stanu krásnou dívkou, kterou jsem vždycky chtěla být. Pak jsem přišla na to, že takhle život nefunguje. Ale též mi došlo, že to není úplně nereálné. Nikdo není dokonalý, dokud není milovaný. Ať to řekl kdo chtěl, měl pravdu. A tudíž se znovu ptám, neudělá upřímný vášnivý polibek z kterékoliv dívky princeznu?