Scény ticha II.

Běžím a krajina se rozpouští v kouřovém oparu začínající noci. V dálce líně bliká červené slětlo, snad signál pro letadla na vodojemu(?), kéž by ale udavač tempa tlukotů mého srdce, které nestíhá. Ta ohromující sounáležitost s prázdnými poli mi rozproudila krev víc, než bezmála kilometr cesty po křivém kameny posetém terénu. V těchto chvílích vždy tajně utírám slzy, z pravidla taky trochu kvůli nešťastému šlápnutí prošnajdanou teniskou na osrtou hranu šutru, hlavně ale ohromením. Jakoby samota zapletla své pařáty do mých vlasů a škubavě v nich výskala, něžně je vytrhávala a já v afektu vrním jako starý fén. Jdu krokem a stírám slaný déšť z obličeje, abych si nepřipadala jako zoufalec, slzy skapou po rukách na prašnou cestu a ta je dychtivě vsakuje, stejně jako já vsakuju ji.

Vše mizí v dáli, od všeho utíkám a břemenem už není ani známý pocit beznaděje a prázdnoty. Cítím se smířená. Tehdy se ocitám na půli cesty a nezbývá nic jiného, než otočit rozpálené tělo a nechat ho klesat dolů z kopce do míst temných, kde s sebou jednou za čas z posledních sil škubne, aby mozek přesvědčilo, že není mrtvé, že se jen nachází ve stavu bdělého spánku a nekonečnéh o čumění do blba..

Slunce zapadlo za nedaleký lom, v těch místech stále vášnivě plane růžozáře a já si přeji z celého srdce smrtelnou srážku s divočákem.