Láska a nenávist, tolik odlišné a přeci tak blízké

Láska je jen krůček od nenávisti. A čím je silnější, tím k ní má blíž. Člověk miluje celým srdcem, celou svou duší. Pak ale stačí tak málo a propadne se do hlubin temnoty. Nevěříš? Věř.

Láska s vášní dokáží každou lidskou bytost naplnit štěstím, touhou, blahem. Dokáží mu dát smysl života, někdy úplně nový. Ponoří se do svého citu, dá mu všechno. Často mu i mnohé obětuje. Konečně se cítí celý, do té doby mu něco chybělo. A někdy to tak má zůstat navždy, někdy ale ne. To pak přijde rána, co člověka srazí na kolena. Facka rozevřenou dlaní do tváře nastavené k polibku.

Nečekaná. Zrada. Bolest.

Jak může člověk druhému tak ublížit? Pak už neexistuje nic než prázdnota. Bolí i dýchat, bolí se ráno probouzet, bolí jít večer spát. Celý den se stává utrpením. Láska zaplavuje zlomenou duši a ta ví, že už nikdy nebude moci splynout s duší milované osoby.

Pak ale přijde nová rána pod pás. Ten, jemuž dala vše, ji zradil znovu. Zbytečné a sprosté lži, ponížení. A náhle pocítí, jak se všechna ta hluboká láska v ní mění v nenávist. Prudkou a stejně silnou, možná i silnější. Trhá ji v nitru na kousky, zaplavuje mozek stejně intenzivně, jako ještě před pár dny cit opačný. Stále jí po tvářích kanou po nocích slzy plné bolesti, teď už jsou ale plné i nenávisti. Do slz roněných z nešťastné lásky mají daleko.

Když už ale přestává existovat vnější svět a člověk vnímá jen tu hlubokou nenávist, musí si říct dost, jinak ho zevnitř pohltí a sežere. Byla by totiž schopná v něm zabít veškeré ostatní city.

Musí se s ní utkat a překonat ji i za cenu další bolesti. Ta se totiž znovu vrátí, jen co mu černá nenávist opustí žíly a odhrne tak závoj vzpomínek – uvidí opět tvář milovaného, prožije znovu společné chvíle. Vrátí se bolest zrazené lásky, už ale oslabená. A ačkoli tomu zlomená duše nedokáže uvěřit, časem se i hluboké rány zahojí, záda narovnají a skloněná brada vystrčí vstříc světu. Možná za měsíc, možná za rok, možná za deset let. Čas je jediný lék.

Nevěříš? Věř. Milovala jsem tě, dala ti vše a nenáviděla do morku kostí. Možná jsi za tolik trápení nestál, možná ano. Posunulo mě to ale dál a já ti odpouštím.