HOVNO NA ČEPICI

„Přišla jsem si stěžovat,“ zaklepala Jody na dveře ředitelny.

„Joshuova učitelka dala mému synovi žvýkačku.“

Sabrina si povzdychla.

„Ano. S učitelkou samozřejmě promluvíme. Už se to víckrát nestane.“

„To bych si vyprosila.“

„A Jody...ještě jedna věc. Joshua ZASE přišel do školy s čepicí, na které bylo rozmazané

hovno.“

Třistakilová žena pokrčila rameny.

„No, tak asi mu někde upadla, ne?“

„Ve škole ne. Potřebuješ prášek na praní? Můžeme poslat sociální pracovnici, aby ti

pomohla zorganizovat domácnost a dát nějaké tipy na udržování hygieny?“

„Tsss.“

Otočila se jako na obrtlíku a vypochodovala z místnosti. Teď si chtěla zchladit žáhu na

Lei, Joshuově učitelce.

Jody byla nejméně populární rodič školy. Strašně smrděla (sice by se dalo napsat

„repulsivně zapáchala“, ale ona opravdu strašně smrděla).

„Moč, pot, hovna, kyselý sperma, blééééé....“ vyčíslovala Nicole.

„A to né v tomhle pořadí!“

Je to normální zdravá ženská, mohla by někde pracovat, shodovaly jsme se. Ale to ne,

ona akorát roztáhnout nohy a vyšukat si další děcko, který nám strčí k výchově na účet

daňovejch poplatníků.

„Kdo na ní vleze, musí bejt pěkně ožralej,“ uzavřela debatu Nicole.

„Leo, já nesouhlasím s tím, abys mému chlapci dávala žvýkačky!“

Zvedla oči od počítače. Učitelka trávila většinu času po škole vypracováváním

individuálních učebních plánů pro děti, kterým se říkalo „exceptional.“ Padesát procent

z nich bylo zaostalých environmentálně, což znamenalo, že prostředí, ve kterém žily a

vyrůstaly, je dostatečně nestimulovalo; neměly zážitky a podněty jako ostatní děti a

z toho důvodu byly nejméně o rok mentálně i motoricky opožděné.

„On se ale s tou žvýkačkou lépe soustředí!“ trvala Lea na svém.

„Moje děti nebudou žvýkat!“

„Omlouvám se. Už se to nestane,“ použila Lea naučenou frázi.

Pak obrátila stránku v diáři.

„Jody, jsem ráda, že jsi přišla. Mám pár věcí, které bych s tebou chtěla probrat.“

„Co? To hovno na čepici? Už jsem říkala ředitelce, že mu čepka asi někde upadla.“

„Ale to nebylo poprvé. Kam on s tou čepicí chodí?“

„No já nevím, někde po venku.“

„Sám?“

„Sám asi ne,“ sekundovala hbitě. Čtyřleté dítě přece nemůže ven samo, to věděla i

Jody.

„Joshua chodí do školy bez spodního prádla. My mu každý den jedny trenky dáme a

druhý den už je zase bez.“

„On je nosí nerad.“

„Na zadku má krustu ze stolice. Zvlášť po víkendu.“

„Asi se neutírá, no.“

„Jody, pak se mu dělá bolestivá vyrážka.“

Zavrčela. Vztekle se rozhlédla po třídě. Přišla si stěžovat kvůli žvýkačkám a teď tohle.

Lea se jí vůbec nelíbila. Co je jí vlastně do toho, jak žijou?

Druhý den si Nicole diskrétně odvedla Leu stranou.

„Ty jseš tu nová. Nevíš, jak bydlej. Já jsem u nich byla před rokem na kontrole.“

Lea se rozhlédla. Aby je nikdo neslyšel.V pořádku.Na západní frontě klid.

„Serou a chčijou po zemi. Všude švábi, bordel jak v tanku. Jody je líná jak prase. Pořád

jen chrápe nebo honí chlapy. Nemá to v hlavě v pořádku, chápeš?“

Rozhovor byl přerušen hlasitým nářkem zpoza tabule.

„Nyrak mě štípla!“ plakal Joshua usedavě.

„Neštípla!“

„Štípla!“

„A pak ať se nikdo nediví, že piju,“ prohlásila Nicole.

Lea odvedla Joshuu do umývárny a hadříkem mu otřela obličej. Hledala stopy po

štípanci, ale místo nich objevila modřinu na zádech.

„Co se ti stalo?“

„Maminka buch bác.“

„Proč?“

„Že posraná čepička.“

„Ale to není tvoje vina.“

Joshua se usmál a ušmudlanými prstíky se dotkl Leiných náušnic.

„Hezký. Jako maminka. Maminka krásná, jako princezna.“

„Aha,“ usmála se Lea.

Joshua se představou skvělé maminky celý rozzářil. S čelistí roztaženou do

kouzelného úsměvu pak dodal:

„Maminka říkala, že Lea piča.“