Šťastná budoucnost 2

Šťastná budoucnost

2.

„Ale to snad nemyslíte vážně.“ pomyslím si a zaroveň řeknu nahlas

„Co nemyslíme vážně?“ odpoví šef

„No, že by snad byla válka...“ odvětím

„Ale jak jsi na to přišel? Přece i kdyby byla tak Evropská koalice je neotřesitelná!“ zvolá šef.

„Lidi máte přestávku na oběd nebo co? Všichni zpátky do práce! Za chvíli začne projev koaličního prezidenta z Londýna a někdo k tomu musí udělat vstup. Zavolejte někdo Šťastného, změníme program, až Šťastný dorazí hodíme k tomu diskuzní pořád, kde se rozeberou věci které Smith řek. Nebo bys to chtěl snad rozebrat ty Tristane?“ zeptá se mě tázavě šef.

„Já? Proč já? Dyť já jsem mluvící hlava. Už tak jsem na obrazovce furt....“

No to zrovna, ještě abych tu byl dýl, už tak tu někdy spím.

„Tak dobře, vezme to Lenka.“ řekne směrem k naší redakční krásce, dlouhonohé, modrooké blondýnce Lence.

„Pojď semnou.“ řekne šef a vyrazí rychlým krokem ke svojí kanceláři. Nasleduju ho a sleduju cestou typický ruch ve studii. I když díky přímemu přenosu, který za pár desítek minut začne je to ještě zmatenější než obvykle.

Vejdeme do kanceláře, které dominuje trofej daňka. Šef si lovem asi vynahrazuje stereotyp kancelářských krys. Obejde stůl a sedne si do kancelářské židle, svoje podřízené nechává vždycky stát. Připadám si díky tomu jak prvňák před tabulí.

„Ty vůbec nic nevíš?“ vyhrkne najednou naléhavě

„Co bych měl vědět?“ odpovím jak úplný blbeček

„Ty nevíš, co se děje? Podívej se kolem sebe, dyť jsi přece novinář!“ řekne skoro vyčítavě.

„No vím, globální oteplování nebo ochlazení a další vědecký kecy. Váleční uprchlící, terorismus a dochází ropa. Nic nového pod sluncem.“ odpovím znuděně

„Přesně! A teď si uvědom, co z toho se týká nás. Nás Evropské koalice.“ řekne rázně

„Přece všechno z toho.“ odpovím stručně a modlím se, abych už vypad, jestli o něco nestojím, tak nestojím o přednášku. Navíc začínám mít pocit, že šef není jen eurofil, ale taky trochu magor.

„Mýlíš se! Když nebereš v úvahu terorismus, za který můžou vesměs nudící se utečenci. Tak území Evropské koalice se skoro nic z toho netýká. Samozřejmě Španělska nebo Nizozemí se třeba gobální oteplování týká, ale podívej se co stalo třeba v Asii nebo severní Africe!

Rozhlížím se po kanceláři a porovnávám výraz daňka a svého nadřízeného. Střídavě sleduju šefovu rozohněnou řeč a nehybný obličej už dávno mrtvého zvířete.

Jo už to mám! Ty oči, úplně stejný...

„Kdyby se naše nezničnitelná Evropská koalice třeba jen rozpadla. Nejen, že by to byla služba pro Rusko nebo Čínu, ale jednotlivé země by nebyli tak efektivně čelit migrujícím hordám. Jestli začne válka nebude jen o nás, jako o skvělé Evropské koalici, ale bude i o naše území, naše města, náš životní prostor!“ během tohodle proslovu se šef zvednul od stolu a asi aby mi situaci ještě líp vysvětlil, gestikuloval prudce rukama. Jako diktator, kterému ke štěstí chybí už jen dav zfanatizovaných bláznů.

Počítám každou vteřinu a modlím se, abych mohl co nejrychleji vypadnout.

„Pokud nastane válka, každý z nás bude muset pracovat mnohem usilovněji než doteď. Veliká zodpovědnost je právě na lidech jako jsme my! My šíříme informace a jsou to právě informace co vyhrává bitvy, ale ne pouze bitvy ale celé války! Už dlouho čekám na to, až ti páprdové z Londýna konečně zničí tu luzu, za hraniční barierou!“

Šef obejde stul a postavý se přede mě.

„Uvědom si, že jsi jako jeden z našich hrdiných obránců hranic! Jen nebojuješ puškou, ale mikrofonem. Za nás všechny!“

No to víš, že jo. Umlátím teroristu mikrofonem... Dámy a pánové, takhle dopadnete, když jste moc v práci a mícháte chlast s práškama. Ani bych se nedivil, kdyby měl pod polštářem fotku prezidenta a naši milovanou koaliční vlajku, které každé ráno líbá. Pomyslím si

„ Promiňte musím se jít připravit na zprávy v 6.“ Otočil jsem se na místě a co nejrychleji se snažil dostat pryč.

Přednášku ve stylu: „Buď správným občanem koalice!“ Fakt nechci.

Otevírám dveře. Když v tom ucítím ruku na svém rameni.

„My ti svině zničíme!“ ozve se odhodlaně za mnou

Bože, on je fakt magor....

Pomalu procházím davem mých kolegů, jako by se mě nic okolo netýkalo. Upřímně byl bych docela rád, kdyby se mě nic z toho netýkalo a já mohl jet domů a chvíli neřešit blbosti v práci.

Cestou do zvukového studia potkávám na chodbě Lenku, která mě rychlím krokem míjí a míří do studia, aby uvedla přímí přenos našeho drahého prezidenta.

Sednu na volnou židli vedle zvukaře. A sleduju poslední přípravu na vstup živý vstup. Dolaďování make-upu, upravit mikrofon, znělka a 3, 2,1....

Dobré odpoledne, vítejte u mimořádného informačního vstupu. Během několika chvil začne přímý přenos projevu pana koaličního prezidenta Smitha. Jeho projev se bude pravděpodobně týkat.... okamžik.... prosím teď už koaliční prezident Smith.

„Hmm, pan koaliční prezident Smith asi nepozná ručičky na hodinkách.“ řeknu si sám pro sebe.

Najednou se objevý typický výjev při projevech, které v poslední době vhledem k častým útokům vídám často. Historický pracovní stůl, na něm se nachází modrá vlaječka s 25 hvězdičkami, masivní historická stolní lampa, stojan s otočeným tabletem a hromádka papíru s projevem. Na pozadí veliká mapa koalice. Prezident je poměrně obyčejný padesátník v černém saku s černou kravatou a s bílou košili. Krátkými na milimetr upravenými vlasy a milým takovým až otcovským obličejem. Najednou se jeho trochu posmutnělí výraz změní na zcela rozhořčený.

„Dnes pohár trpělivosti přetekl! Dnes bylo potvrzeno, že naše úsilí o klidnou Evropu je zneužívano a dokonce se mu někteří smějí! Dnes je konec všem nadějím! Snažili jsme se po dobrém, snažili jsme se po zlém. Nic nezabralo. Ale je konec všem mírným, částečným a neefektivním řešením. Nastal konec naší dobré vůle a velkorysosti! Dnes ty, kteří se nám celé roky snažili vrazit kudlu do zad konečně rozdrtíme. Dnes všechny z nás, kteří pochybovali o významu Evropské koalice přesvědčíme, že není zbytečná.“

„Rumunsko, Ukrajina, Bělorusko, Řecko, Turecko a Alžírsko. To jsou viníci všeho zla. To jsou viníci utrpení našich občanů v Londýně, Berlíně, Paříži, stovek lidí otrávených nebo zmrzačených v metru Říma a Lisabonu. Desítek našich nejlepších, kteří zemřeli při obraně našich hranic, naší kultury, našeho způsobu života!“

„Dnes už není důležité odkud jste, jestli jste z Velké Britanie, Francie nebo Polska. V této době je důležité jestli jste věrnými a čestními občany Evropské koalice. A proto, všichni budeme bojovat za naši společnou vlast, ať už doma nebo v zahraničí. Tímto vyhlašuji mimořádný stav. Od této chvíle jsme ve válce!“

„V těchto chvílích naše bombardery, rakety, bezbilotní letadla a v neposlední řadě muži ve zbrani bezmilosti likvidují všechny potencionální hrozby, které ohrožují blahobyt a budoucnost našeho národa. Evropského národa!“

„Teď si každý musí uvědomit, na čí straně stojí!“

Hlavní zvukař vedle mě nehybně a bez dechu sledoval obrazovku. Po skončení projevu řekl jediné: Bože chraň nás.

Kamery znovu zabrali Lenku, která s nechápavým výrazem vše sledovala. Otočila se do kamery a roztřeseně řekla

„Viděli jste koaličního prezidenta Smitha při projevu v hlavním městě.“ Červené světlo na kameře zhaslo a ona se bezvládně zhroutila ze židle pod stůl.

Díváci, ale nic neviděli. Místo toho zrovna šla reklama na nový jogurt s velkými kousky ovoce.

Všichni z nás tušili, co to znamená, ale nikdo si to neuměl představit....

Nikdo ve studiu netušil, že ve chvílích kdy se díváme na prezidenta Smithe, bombardery likvidují celé čtvrti v Ankaře, Istanbulu, Athenách, Bělehradě a dalších velkých městech našich nepřátel. Nikdo v tu chvíli netušil, že nepřátelská letadla na většině letišť nestihla ani vzlétnout. A už vůbec nikdo netušil, že uprchlické tábory podel zdi, jsou v těchto chvílích systematicky likvidovány bez ohledu na lidské oběti.

Prostě jedno velké monstrozní divadlo načasované na sekundu přesně.

Lenka pomalu otevřela oči. Kolem ní kruh lidí ze studia.

„Jsi v pohodě?“ řekl jsem tiše

„M... můj bratr.... v Bukurešti...“

V tom se někdo rozrazil dvěře, všichni jsme se otočili za zdrojem zvuku.

„My jsme z EKA, kde je šefredaktor?“