Prkna za růže [3 - závěr]

III.

1.

Gorg si zalezl do auta, které si pro tuto příležitost našel na jednom parkovišti.

Aspoň bude mít někdo důvod pořídit si nové. Ale možná bude mít skřet dobrou náladu a vůz někde nechá viset.

Blanka si dávala načas.

Chvíli měl nutkání vtrhnout do domu a do auta ji dovléct za vlasy, ale přemohl se a raději trénoval svou trpělivost. Koneckonců, pokud by jí to trvalo moc dlouho, za ty vlasy ji může vytahat i tak.

Loučí se s manželem? Možná se i hádají. To by Gorg moc rád viděl.

Už jde.

Oblečená do tmavého kabátu, s vlasy rozpuštěnými. Tak vypadá mnohem líp.

Když přišla k autu, zastavila se s rukou na klice. Gorg si chvíli myslel, že se rozběhne zpátky. V ten okamžik by ji za ty vlasy chytil a přivázal k výfuku.

A ta potvora temná, ta co se chystala Gorga roztrhat, byla kdesi nablízku. Cítil ji.

Za kterým stromem, kůlem plotu nebo svahem na něj zírá? Možná jako velká kočka, možná jako medvěd. Ale byl tu, jeho zkažený pach drásal Gorgův nos.

Blanka se konečně rozhodla nastoupit. Otočila k němu hlavu, oči ztemnělé nočními stíny. „Do dvou hodin chci být zpátky, a je mi jedno, co řekneš.“

„Copak? Manžel ti dal večerku? Nebo ultimátum?“

Ušklíbla se a pohled zase stočila dopředu.

Gorg nastartoval a zapnul světla. Žádná šelma se před nimi neobjevila.

Rozjel se.

 „Nevěřím, že cokoliv, co mám, si mi dal ty. Po té nehodě jsem si prostě jen uvědomila, co chci…“

„… a taky sis uvědomila, že život je krátký, a využít se má každá minuta… bla bla bla,“ přerušil ji Gord. „Říkej si, co chceš, věř si, čemu chceš, ale fakt je ten, že můj život se potom stal bezpečnějším, a tak to hodlám nechat. A ty dneska uděláš, co chci, to znamená, že mi řekneš, co chceš ty. Pak se rozloučíme.“

„Na to nemusíme nikam jezdit. Můžu ti to říct hned. Chci jít spát.“

„Ha. Divila by ses, jak lehce lidi změní názor, když je vystavíš pár věcem, co se neodvažují si přát.“

„Na jak dlouho se pak rozloučíme?“

„Na jak dlouho? Dokud nespadneš zpátky do těch svých depresí.“

„Nemám deprese,“ ohradila se.

„V tom případě máte zvláštní rodinou atmosféru. U večeře byla vážně zábava.“

„To protože jsme měli nezvaného hosta.“

„A co by sis nalhávala zítra?“

„Kam jedeme?“

„Postavit tě na jeviště.“

„Teď v noci?“

„Některá divadla se odehrávají jedině v noci.“

2.

Byla to barabizna. Barabizna zapomenutá v lese. Barabizna, která byla zřejmě postavena jen proto, aby sloužila jako kulisy pro nějaký béčkový horor, nebo ještě hůř - byla strašákem pro odpadlé herce: když nebudeš poslouchat, spolknu tě, říkala.

Blanka se chtěla skrýt v autě navždy, vpít se do sedadla a probudit se až ráno. Možná tohle byl jen sen, a možná nebyl, ale ráno tady bude slunce a všechny ty strašné noční se ráno stávají neškodnými.

Gorg vystoupil.

„Na co čekáte, dámo?“

„Vždyť je to barabizna, žádné divadlo. Každou chvíli se to sesype. Dovnitř nejdu.“

Gorgovi skřípaly zuby. „Ta budova je starší, než kdy budeš ty, a přesto stojí. Tak vypadni z toho auta, jinak ho podpálím.“

Vůbec nepochybovala o tom, že by to udělal.

„Zbavil jsem se daleko tvrdohlavějších ptáčků.“

Pak cosi upoutalo jeho pozornost, cosi, co ona neviděla, necítila, ani neslyšela. Byl to tvor, pro kterého i stíny byly příliš světlé. Jeho přítomnost se zhmotňovala daleko za možnostmi lidského zraku.

Do Gorgova srdce se vlil strach.

Obešel auto, vyškubl dveře na její straně a popadl ji za loket.

Zaúpěla bolestí. Jeho silné prsty ji mačkaly paži, táhl ji tak rychle, že se bála, že jí utrhne ruku.

Nějaký křik by jí byl k ničemu. Útěk byl nemožný. Už se mu ani nesnažila vyškubnout.

Udělá, co po ní chce. I když přesně nevěděla, co to je. Udělá, co po ní chce, a pak půjde domů za svým manželem a synem. A za záhony růží, které jí připomínaly všechno, čeho se ze strachu z budoucnosti vzdala.

Byla to zřícenina s dvoukřídlými velkými dveřmi. Jedno dveřní křídlo bylo otevřené a napůl vytržené z pantů. Budova vypadala jako hlava starce s vybitými zuby.

Uvnitř toho muselo žít spousty. Každou chvíli bylo slyšet cupitání nožiček, každou chvíli jí můra nebo jiná havěť proletěla kolem obličeje. Jednou dvakrát jí něco narazilo do nohy.  S každým krokem jako kdyby vstupovala do vlastního hrobu.

Ze vší té zatuchlosti se jí chtělo zvracet.

Konečně se zastavili.

Dívali se na obrovské zapomenuté jeviště s prožranými závěsy, tak monstrózními a těžkými, že kdyby spadly, rozdrtily by je.

„Běž.“ Odstrčil ji od sebe, ale jeho pohled byl jako řetěz, kterým ji mohl kdykoliv přitáhnout zpátky.

Kdesi za nimi, z míst, kterými se před chvíli proplétali, tam ve tmě, se cosi ozvalo. Možná kroky, možná sliby vzdušný vír, možná jen dech, možná nic. Gorg ale nevěřil, že to bylo nic. Nic by ho tak nevyděsilo.

Pohlédl zpátky na Blanku. Nic neslyšela, husa jedna.

„Jestli si nevzpomeneš, jaké to bylo, když jsi stála na jevišti, jestli pro to neuděláš všechno, zlomím tvému klukovi vaz. Nebudeš se mít kam vrátit.“

Ztuhla hrůzou.

„Já čekám, hvězdo,“ křiknul na ni, sám dost motivovaný, aby se to povedlo.

Nejistě vyšla po ztrouchnivělých schůdcích. Připadaly jí nekonečné. Kdyby se teď otočila na Gorga, zjistila by, že se teď vůbec nedívá na ni, sledoval cosi, co nemohla vidět.

Konečně byla nahoře.

Skřet konečně odtrhl oči od tmy kdesi vzadu a rychle popošel k ní. Sám už byl dost vyděšený.

„Zpívej,“ okřikl ji.

To poslední na co měla myšlenky, byl zpěv. Co by měla zpívat?

„Kurva, ženská dělej,“ zařval a najednou byl nahoře u ní.

Píseň? Jaká píseň? Nevzpomínala si na žádná slova, žádnou melodii.

„Zpívej, nebo ti ten jazyk vytrhnu. Na co ho máš?“

Dýchal zrychleně, oči zase upřené do tmavé chodby plné krys a ještě čehosi.

Zabije mě. Zabije mě, říkala si.

Snažila se vzpomenout na nějakou svou píseň z dob, kdy ještě byla hvězdou. Snažila se vzpomenout na světla, hlediště plné lidí, na vůni květin, které jí nosili, na obdiv režiséra a mnoha dalších. Snažila se nemyslet na Daniela, který dirigoval dole pod jevištěm, s touhou po ní.

 Je to i jeho vina. Zatnula ruce v pěst.

Kdyby ji tenkrát nepožádal o ruku.

Ležela v nemocnici, po té nehodě. Gorg ji uzdravil, aby jí pak znovu lehce poškodil páteř, a poslal do nemocnice. Prý to Daniela rozhoupe.

Rozhoupalo.

Přišel tam, náruč plnou růží. Nesnášela růže. Teď si jimi zaplnila dům. Jejich červená barva jí krvácela do duše.

Kdyby neměla tu nehodu, nikdy by se necítila tak zranitelně. Daniel by nikdy nevyužil jejího zranění, slabosti, a nesebral odvahu ji požádat o ruku. A ona oslabená, s připomínkou nejisté osamělé budoucnosti, vyměnila svůj sen o divadle přijatelný kolektivní sen o rodině.

Milovala svého syna, ale to není to jediné, co milovala.

Vzpomněla na píseň, kterou zpívala v posledních představeních. Píseň zralá na pohřeb, ale tak drásavá a náročná, že člověk měl chuť sám umřít, aby mu ji zahráli.

Vybavila si první slova, první tóny. Otevřela pusu, aby ta slova vypustila, a pak se to stalo.

Cosi mlhavého, jakýsi stín, temnota, ztělesnění nicoty a všech těch nočních můr, vtrhlo do místnosti. Byla to kočka, medvěd, tygr, vlk, byl to člověk, bylo to každou chvíli něco jiného.

Ale když to skočilo po Gorgovi, byl to vlk.

Tak přece vlk, bleskla jí hlavou vzpomínka na jejich první rozhovor.

Zakouslo se to do skřetího hrdla a začalo se to krmit.

Čumák smáčený do krve, hlad a zvrhlé potěšení ve žlutých očích.

Paralyzovalo jí to. Nemohla od toho odtrhnout oči.

Uteč, uteč, křičelo v ní její rozumné já. Ona ale chtěla být svědkem Gorgovy bolesti. Nenávist? Ne ne, to nebyla nenávist, co k němu cítila. Na to se jejím životem mihnul jen krátce. Nemůžete někoho nenávidět jen protože, vás vytáhl z domu, zavedl do zříceniny, a pak vám vyhrožoval.

Chtěla to vidět. A taky věděla, že ta zrůda tady nebyla kvůli ní. Nevěděla, jak to ví, ale byla si tím jistá.

Byla to chvíle inspirativní hrůzy.

Chtěla zpívat, celé její tělo a duše chtěli zpívat.

Gorg umře, protože si myslel, že ví, co je pro ni dobré. Tenkrát v lese se jí hlavou mihla myšlenka na manželství a rodinu s Danielem. Nezáleží na tom, jestli ji Gorg přečetl a nějakou neviditelnou mocí postrčil její a Danielův osud k sobě. Důležité bylo, že on tomu věřil.

Vlk si jí nevšímal. Krmil se.

Ta hrůza, která ji objímala a mačkala srdce, byla tak živá, že ji teď nemohla opustit. Cítila, jak ji pulzuje do celého těla, jako vlny energie.

Vedle šelmy začala zpívat. Byla to pohřební píseň, nejkrásnější, co kdo kdy mohl slyšet. Byla plná slov, ale o slova tady nešlo.

Gorg měl pravdu. Ona nikdy divadlo opouštět neměla.

Vlk ji možná slyšel, ale na to nezáleželo.

Teď zpívala. A zpívala jako nikdy. Pokud někdy chápala hudbu, chápala ji teď.

Hudba ji celou naplnila.

Vrátí se domů?

Určitě ano.

Teď, ale byla tady, na jevišti.