Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prkna za růže [3 - závěr]

08. 09. 2011
1
10
535
Autor
Tayen

III.

1.

Gorg si zalezl do auta, které si pro tuto příležitost našel na jednom parkovišti.

Aspoň bude mít někdo důvod pořídit si nové. Ale možná bude mít skřet dobrou náladu a vůz někde nechá viset.

Blanka si dávala načas.

Chvíli měl nutkání vtrhnout do domu a do auta ji dovléct za vlasy, ale přemohl se a raději trénoval svou trpělivost. Koneckonců, pokud by jí to trvalo moc dlouho, za ty vlasy ji může vytahat i tak.

Loučí se s manželem? Možná se i hádají. To by Gorg moc rád viděl.

Už jde.

Oblečená do tmavého kabátu, s vlasy rozpuštěnými. Tak vypadá mnohem líp.

Když přišla k autu, zastavila se s rukou na klice. Gorg si chvíli myslel, že se rozběhne zpátky. V ten okamžik by ji za ty vlasy chytil a přivázal k výfuku.

A ta potvora temná, ta co se chystala Gorga roztrhat, byla kdesi nablízku. Cítil ji.

Za kterým stromem, kůlem plotu nebo svahem na něj zírá? Možná jako velká kočka, možná jako medvěd. Ale byl tu, jeho zkažený pach drásal Gorgův nos.

Blanka se konečně rozhodla nastoupit. Otočila k němu hlavu, oči ztemnělé nočními stíny. „Do dvou hodin chci být zpátky, a je mi jedno, co řekneš.“

„Copak? Manžel ti dal večerku? Nebo ultimátum?“

Ušklíbla se a pohled zase stočila dopředu.

Gorg nastartoval a zapnul světla. Žádná šelma se před nimi neobjevila.

Rozjel se.

 „Nevěřím, že cokoliv, co mám, si mi dal ty. Po té nehodě jsem si prostě jen uvědomila, co chci…“

„… a taky sis uvědomila, že život je krátký, a využít se má každá minuta… bla bla bla,“ přerušil ji Gord. „Říkej si, co chceš, věř si, čemu chceš, ale fakt je ten, že můj život se potom stal bezpečnějším, a tak to hodlám nechat. A ty dneska uděláš, co chci, to znamená, že mi řekneš, co chceš ty. Pak se rozloučíme.“

„Na to nemusíme nikam jezdit. Můžu ti to říct hned. Chci jít spát.“

„Ha. Divila by ses, jak lehce lidi změní názor, když je vystavíš pár věcem, co se neodvažují si přát.“

„Na jak dlouho se pak rozloučíme?“

„Na jak dlouho? Dokud nespadneš zpátky do těch svých depresí.“

„Nemám deprese,“ ohradila se.

„V tom případě máte zvláštní rodinou atmosféru. U večeře byla vážně zábava.“

„To protože jsme měli nezvaného hosta.“

„A co by sis nalhávala zítra?“

„Kam jedeme?“

„Postavit tě na jeviště.“

„Teď v noci?“

„Některá divadla se odehrávají jedině v noci.“

 

2.

Byla to barabizna. Barabizna zapomenutá v lese. Barabizna, která byla zřejmě postavena jen proto, aby sloužila jako kulisy pro nějaký béčkový horor, nebo ještě hůř - byla strašákem pro odpadlé herce: když nebudeš poslouchat, spolknu tě, říkala.

Blanka se chtěla skrýt v autě navždy, vpít se do sedadla a probudit se až ráno. Možná tohle byl jen sen, a možná nebyl, ale ráno tady bude slunce a všechny ty strašné noční se ráno stávají neškodnými.

Gorg vystoupil.

„Na co čekáte, dámo?“

„Vždyť je to barabizna, žádné divadlo. Každou chvíli se to sesype. Dovnitř nejdu.“

Gorgovi skřípaly zuby. „Ta budova je starší, než kdy budeš ty, a přesto stojí. Tak vypadni z toho auta, jinak ho podpálím.“

Vůbec nepochybovala o tom, že by to udělal.

„Zbavil jsem se daleko tvrdohlavějších ptáčků.“

Pak cosi upoutalo jeho pozornost, cosi, co ona neviděla, necítila, ani neslyšela. Byl to tvor, pro kterého i stíny byly příliš světlé. Jeho přítomnost se zhmotňovala daleko za možnostmi lidského zraku.

Do Gorgova srdce se vlil strach.

Obešel auto, vyškubl dveře na její straně a popadl ji za loket.

Zaúpěla bolestí. Jeho silné prsty ji mačkaly paži, táhl ji tak rychle, že se bála, že jí utrhne ruku.

Nějaký křik by jí byl k ničemu. Útěk byl nemožný. Už se mu ani nesnažila vyškubnout.

Udělá, co po ní chce. I když přesně nevěděla, co to je. Udělá, co po ní chce, a pak půjde domů za svým manželem a synem. A za záhony růží, které jí připomínaly všechno, čeho se ze strachu z budoucnosti vzdala.

Byla to zřícenina s dvoukřídlými velkými dveřmi. Jedno dveřní křídlo bylo otevřené a napůl vytržené z pantů. Budova vypadala jako hlava starce s vybitými zuby.

Uvnitř toho muselo žít spousty. Každou chvíli bylo slyšet cupitání nožiček, každou chvíli jí můra nebo jiná havěť proletěla kolem obličeje. Jednou dvakrát jí něco narazilo do nohy.  S každým krokem jako kdyby vstupovala do vlastního hrobu.

Ze vší té zatuchlosti se jí chtělo zvracet.

Konečně se zastavili.

Dívali se na obrovské zapomenuté jeviště s prožranými závěsy, tak monstrózními a těžkými, že kdyby spadly, rozdrtily by je.

„Běž.“ Odstrčil ji od sebe, ale jeho pohled byl jako řetěz, kterým ji mohl kdykoliv přitáhnout zpátky.

Kdesi za nimi, z míst, kterými se před chvíli proplétali, tam ve tmě, se cosi ozvalo. Možná kroky, možná sliby vzdušný vír, možná jen dech, možná nic. Gorg ale nevěřil, že to bylo nic. Nic by ho tak nevyděsilo.

Pohlédl zpátky na Blanku. Nic neslyšela, husa jedna.

„Jestli si nevzpomeneš, jaké to bylo, když jsi stála na jevišti, jestli pro to neuděláš všechno, zlomím tvému klukovi vaz. Nebudeš se mít kam vrátit.“

Ztuhla hrůzou.

„Já čekám, hvězdo,“ křiknul na ni, sám dost motivovaný, aby se to povedlo.

Nejistě vyšla po ztrouchnivělých schůdcích. Připadaly jí nekonečné. Kdyby se teď otočila na Gorga, zjistila by, že se teď vůbec nedívá na ni, sledoval cosi, co nemohla vidět.

Konečně byla nahoře.

Skřet konečně odtrhl oči od tmy kdesi vzadu a rychle popošel k ní. Sám už byl dost vyděšený.

„Zpívej,“ okřikl ji.

To poslední na co měla myšlenky, byl zpěv. Co by měla zpívat?

„Kurva, ženská dělej,“ zařval a najednou byl nahoře u ní.

Píseň? Jaká píseň? Nevzpomínala si na žádná slova, žádnou melodii.

„Zpívej, nebo ti ten jazyk vytrhnu. Na co ho máš?“

Dýchal zrychleně, oči zase upřené do tmavé chodby plné krys a ještě čehosi.

Zabije mě. Zabije mě, říkala si.

Snažila se vzpomenout na nějakou svou píseň z dob, kdy ještě byla hvězdou. Snažila se vzpomenout na světla, hlediště plné lidí, na vůni květin, které jí nosili, na obdiv režiséra a mnoha dalších. Snažila se nemyslet na Daniela, který dirigoval dole pod jevištěm, s touhou po ní.

 Je to i jeho vina. Zatnula ruce v pěst.

Kdyby ji tenkrát nepožádal o ruku.

Ležela v nemocnici, po té nehodě. Gorg ji uzdravil, aby jí pak znovu lehce poškodil páteř, a poslal do nemocnice. Prý to Daniela rozhoupe.

Rozhoupalo.

Přišel tam, náruč plnou růží. Nesnášela růže. Teď si jimi zaplnila dům. Jejich červená barva jí krvácela do duše.

Kdyby neměla tu nehodu, nikdy by se necítila tak zranitelně. Daniel by nikdy nevyužil jejího zranění, slabosti, a nesebral odvahu ji požádat o ruku. A ona oslabená, s připomínkou nejisté osamělé budoucnosti, vyměnila svůj sen o divadle přijatelný kolektivní sen o rodině.

Milovala svého syna, ale to není to jediné, co milovala.

Vzpomněla na píseň, kterou zpívala v posledních představeních. Píseň zralá na pohřeb, ale tak drásavá a náročná, že člověk měl chuť sám umřít, aby mu ji zahráli.

Vybavila si první slova, první tóny. Otevřela pusu, aby ta slova vypustila, a pak se to stalo.

Cosi mlhavého, jakýsi stín, temnota, ztělesnění nicoty a všech těch nočních můr, vtrhlo do místnosti. Byla to kočka, medvěd, tygr, vlk, byl to člověk, bylo to každou chvíli něco jiného.

Ale když to skočilo po Gorgovi, byl to vlk.

Tak přece vlk, bleskla jí hlavou vzpomínka na jejich první rozhovor.

Zakouslo se to do skřetího hrdla a začalo se to krmit.

Čumák smáčený do krve, hlad a zvrhlé potěšení ve žlutých očích.

Paralyzovalo jí to. Nemohla od toho odtrhnout oči.

Uteč, uteč, křičelo v ní její rozumné já. Ona ale chtěla být svědkem Gorgovy bolesti. Nenávist? Ne ne, to nebyla nenávist, co k němu cítila. Na to se jejím životem mihnul jen krátce. Nemůžete někoho nenávidět jen protože, vás vytáhl z domu, zavedl do zříceniny, a pak vám vyhrožoval.

Chtěla to vidět. A taky věděla, že ta zrůda tady nebyla kvůli ní. Nevěděla, jak to ví, ale byla si tím jistá.

Byla to chvíle inspirativní hrůzy.

Chtěla zpívat, celé její tělo a duše chtěli zpívat.

Gorg umře, protože si myslel, že ví, co je pro ni dobré. Tenkrát v lese se jí hlavou mihla myšlenka na manželství a rodinu s Danielem. Nezáleží na tom, jestli ji Gorg přečetl a nějakou neviditelnou mocí postrčil její a Danielův osud k sobě. Důležité bylo, že on tomu věřil.

Vlk si jí nevšímal. Krmil se.

Ta hrůza, která ji objímala a mačkala srdce, byla tak živá, že ji teď nemohla opustit. Cítila, jak ji pulzuje do celého těla, jako vlny energie.

Vedle šelmy začala zpívat. Byla to pohřební píseň, nejkrásnější, co kdo kdy mohl slyšet. Byla plná slov, ale o slova tady nešlo.

Gorg měl pravdu. Ona nikdy divadlo opouštět neměla.

Vlk ji možná slyšel, ale na to nezáleželo.

Teď zpívala. A zpívala jako nikdy. Pokud někdy chápala hudbu, chápala ji teď.

Hudba ji celou naplnila.

Vrátí se domů?

Určitě ano.

Teď, ale byla tady, na jevišti.


10 názorů

Ostrich
14. 09. 2011
Dát tip
Filozofování není nutné. Není nutné znát ani Fausta, ani Toyen. Každý jsme odněkud vyklíčili, něco přijmeme, něco v nás vykvete, něco předáme dál a něco zanikne. Někdo je smrk, někdo bříza, někdo dub a někdo akát, někdo svůj druh pozná hned, někdo pozdě, někdo nikdy. Když tě v psaní baví být, čím jsi, tak máš třeba už jasno. Dobrý růst, milá Tayen.

Tayen
14. 09. 2011
Dát tip
Píšu, co mě baví, a jak mě baví. Ačkoliv o tom ráda přemýšlím, nemyslím, že je v povídce nutné filozofování. Toyen neznám. Ta přezdívka vznikla úplně jinak. Podobnost je čistě náhodná.

Ostrich
14. 09. 2011
Dát tip
Chci ti říci, že když v té povídce nejseš jistým způsobem celá, je to znát, a to podobně, jako když se člověk nedá do lásky. Když si vezmeš třeba toho Fausta, kterým jsme začali, tak tam je to vidět - jak Goethe pochybuje a hledá, jak na tom "maká". Ano, to je vidět, že základem by mohl být sen. Jenže sen, kdyby ho tak člověk dokázal fakt zachytit ve všech jeho nelogických peripetiích, ti "vysmýčí kouty" mysli úplně jinak než to, co jsi napsala. Ovšem na druhou stranu - vlastně je to dobře. Nehodlám tě přesvědčovat. Z jistého pohledu se dá říci, že ve společnosti koexistují různé memetické a povahové druhy. Jsou mezi nimi docela ostré hranice; jakkoli samozřejmě existují přechodová stadia, tak ta bývají hodně nestabilní a tudíž málo častá. Ta přirozená koexistence je zřejmě nějakým výrazným způsobem "správně" a násilně ji vychylovat nemá smysl; smysl má snad jenom včas píchat do bublin, aby to moc nebouchlo, kdyby narostly moc velké. Jsi-li takhle stabilní, tak nebudu otravovat. Ale pozor na sny :-) Máš ráda Toyen?

Tayen
14. 09. 2011
Dát tip
Samozřejmě, že se z toho, co jsem četla něco málo do povídky promítlo. Ale promiň, já psala o skřetovi, který má zvrácenou představu, co je štěstí, nechtěla jsem do povídky cpát jako hlavní postavu nějakého filozofujícího hrdinu. To, že se zajímám o nějakou oblast, neznamená, že moje znalosti a názory musí mít i moje postavy. Mají svoji vlastní povahu a myšlení. Tohle není autobiografie. Chceš mi říct, že pokud nevysypu do povídky všechny fakta, které znám, psaní nemiluji? Při psaní jsem nemyslela na téma štěstí, prostě to vyplynulo. Povídka je inspirovaná jedním mým dávnějším snem.

Tayen
14. 09. 2011
Dát tip
Samozřejmě, že se z toho, co jsem četla něco málo do povídky promítlo. Ale promiň, já psala o skřetovi, který má zvrácenou představu, co je štěstí, nechtěla jsem do povídky cpát jako hlavní postavu nějakého filozofujícího hrdinu. To, že se zajímám o nějakou oblast, neznamená, že moje znalosti a názory musí mít i moje postavy. Mají svoji vlastní povahu a myšlení. Tohle není autobiografie. Chceš mi říct, že pokud nevysypu do povídky všechny fakta, které znám, psaní nemiluji? Při psaní jsem nemyslela na téma štěstí, prostě to vyplynulo. Povídka je inspirovaná jedním mým dávnějším snem.

Ostrich
14. 09. 2011
Dát tip
Cutlera neznám, kdo to je? Štěstí jako flow je zajímavý koncept. Jasně, Gorg to neví. Ani Blanka to vlastně neví. Ale... na to by mne zajímal tvůj názor: lze podle tebe napsat poctivě příběh, který se točí kolem nějakého ústředního tématu, ale který přitom v sobě nemá podstatné myšlenky autora o tom tématu? Je možné, abys tam měla dvě postavy, které přemýšlejí nějak o štěstí - a nebyly tam vůbec tvé vlastní myšlenky o štěstí? Nejde o to, co „víš z knih“ - ale na druhou stranu, člověk to, co jednou už ví, nemůže doopravdy nevědět, to by přece lhal sám sobě. Já podle toho tak trochu rozlišuju - jestli cítím, že v textu autor jde na hranici svých možností, tedy ukazuje i svá reálná bílá místa na mapách, kraje svého ostrova, svoje palčivé otázky - nebo jestli se jeví tzv. ustlaný (podle Kainarova "neustýlat se" :o)), tedy že píše příběh, který je od něj samotného na hony vzdálený. Vezmi si třeba Čapka, kam až se snaží dojít v Obyčejném životě nebo Kunderu v Nesmrtelnosti, Dostojevského, vezmi si třeba ze současných.. těch moc neznám, nijak to nesleduji, už není čas... no tak třeba Murakamiho... kdy cítíš, že se tě to, co čteš, dotýká? Není to tehdy, když se to zásadně dotýká palčivých míst samotného autora? Takže já tady v té povídce vidím to, co tě nejspíš nějak zaměstnává: možná přemýšlíš, tak jako mnoho lidí na literárních serverech, kde je tvé štěstí. V psaní (= na jevišti)? V "normálním" životě? A Gorg je pro mne transformovaná "povinnost ke štěstí", něco jako když si ho sama naplánuješ... Jenže mi připadá, že bys to dokázala napsat - z mého pohledu - mnohem líp, smysluplněji, kdyby sis to doopravdy uvědomila a přiznala - a dala tam třeba druhý a třetí plán.... V tom textu je spousta práce, čte se to dobře, nikde to skoro nedrhne, těch pár chybiček by se dalo snadno opravit, je vidět, že už jsi vypsaná, žádný začátečník... ale připadá mi, že se bojíš dát tam sebe doopravdy... jako by ses styděla za vlastní váhání a nutila se do jasného názoru.... ? Psaní je trochu jako láska - člověk ví, když je to jen tak napůl. Což o to, ono se v té polovičatosti dá žít, většina lidí tak žije... ale jakkoliv nám náš emocionální stroječek zprostředkuje často pocit štěstí téměř z čehokoliv, jakmile člověk má na víc, jakmile do určité míry nenaplní své možnosti, nakonec se neubrání poznání reality... A to může být ten vlk, který člověka dostihne, když už nemá sílu budovat kolem sebe obranné zdi. Asi většinou dobře víme, co to znamená dát se do něčeho naplno a dát se někam jen napůl. Jenže je pravda, že dát se do něčeho naplno je velké riziko. Neber to jako zápornou kritiku, nejspíš to píšu stejně tak pro sebe jako pro tebe - kdyby mne to tvé psaní jistým způsobem nezaujalo, tak ti sem nic nepíšu:o) Prostě cítím, že bys mohla mít na víc, že jakoby chceš vyrůst, že sama sebe vědomě formuješ, že se cepuješ tak trochu jak ten Martin Eden :o) Ale z nějakého - mně samozřejmě neznámého - důvodu zároveň sama sebe srážíš "do normality" ...Jenže životního času na ten zápas o opravdovost člověk zas tolik nemá a je lepší ho neodkládat :o)

Tayen
13. 09. 2011
Dát tip
Přímo o štěstí nebo spokojenosti jsem četla Cutlera, Dalajlámu, Carnegieho, Schopenhauera, Csíkszentmihályiho a další, na které si nevzpomenu. Ale mám dojem, že ty si pleteš několik věcí: to že něco vím o štěstí já, to nemusí znamenat, že to ví i Gorg. Gorg je svoje vlastní postava. Nepíšu pojednání o štěstí s fakty, které jsem přečetla. Píšu příběh. Možná se do něj něco málo z toho, co jsem četla promítlo, ale to proto, že to šlo podvědomě, nemínila jsem nějak účelně používat, co vím z knih. Nic z toho, co jsi zmiňoval nahoře, neznám.

Ostrich
13. 09. 2011
Dát tip
To jsi mne překvapila - já jsem chtěl přemýšlet o faustovských paralelách a pak jsem si řekl, že když tam budou, tak mi je osvětlíš líp :-) Ve Faustovi je totiž spousta podstatných věcí, o kterých lidi ani netuší, že tam jsou, protože to buď nepřečtou, nebo nepřečtou pořádně, tak tomu je ostatně ve všech opravdu dobrých knížkách, jsou nabité jak semeník plný semínek, granátové jablko, které se nedá sníst jako to naše ... ale to už je osud složitých memů, zůstanou z nich jen všelijak zjednodušené obálky... Co jsi četla z oblasti štěstí? To slovo je tak mnohoznačné... Znáš třeba tohle: http://www.ted.com/talks/lang/eng/dan_gilbert_asks_why_are_we_happy.html a trochu taky tohle: http://www.ted.com/talks/lang/cze/paul_bloom_the_origins_of_pleasure.html Jak by Gorg mohl zároveň tohle znát a zároveň si myslet, že udělá někoho setrvale šťastným?

Tayen
13. 09. 2011
Dát tip
Díky za kritiku. Fausta jsem nečetla v žádné podobě. Mno a co se týče psychologických knížek, těch mám načtených celkem dost, a to právě hlavně z oblasti štěstí. Možná to na příběhu nejde vidět, ale o štěstí docela dost často přemýšlím, rozhodně jsem ale nemyslela na žádná klišé, která jsem chtěla opakovat. Psala jsem intuitivně. Ono je problém, že každý si pod pojmem štěstí představuje něco jiného a mnohdy, když člověk sám nemá jasno, co štěstí je, nechá si vnutit cizí představu o štěstí.

Ostrich
12. 09. 2011
Dát tip
Pěkná konstrukce. Tak trochu zplacatělý pootočený Faust, že... Dobře napsané, nakonec jsem to celé přečetl, i když bych neměl, Tayen jako Toyen mne upoutalo. Jenže skutečnost poznání je už daleko košatější než většina fantazií, jen tak vycucaných z prstu. Štěstí... co třeba si přečíst nějakou psychologickou knížku a popřemýšlet o tom na úrovni doby - a neopakovat stará klišé? Tak třeba Daniela Gilberta... Psát umíš, příběh umíš - tak teď ten problém, se kterým vstoupíš do literatury... hm, znáš hru Ivana Vyskočila Faust, Markéta, služka a já?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru