Šampaňské

"Mezi mužem a ženou neexistuje přátelství - jen vášeň, nepřátelství, láska, ale žádné přátelství." Oscar Wilde (Nechám jen na vašem úsudku, zda je následující povídka založena skutečnosti.) (Poznámka: Ať dělám, co dělám, nedaří se mi text srovnat, tak to vypadalo čitelně. Omlouvám se za tuto chybu.)

Představte si, že máte nejlepšího přítele, a že jste do něj beznadějně zamilovaná. Já jednoho takového přítele měla. Erik byl neskutečně milý, pozorný a sympatický mladý muž. Vždy se ke mně choval hezky a s úctou, neposmíval se mi jako to dělala většina ostatních mužů. Měl mě upřímně rád, a proto jsem ho milovala. Byla to však pouze platonická láska. I když mě objal, dal mi pusu nebo mi řekl, že mi to dnes sluší, věděla jsem, že mezi námi nikdy nic jiného nebude. A taky jsem moc dobře věděla, jaký to má důvod. Erik byl velice pohledný špinavý blonďák s jasně zelenýma očima. A já? Nehezká holka s pár kily navíc, která by všechny svoje nápadníky spočítala na prstech jedné ruky. Možná si teď říkáte, jak si můžu být tak jistá, že by mě nechtěl? Ptáte se, proč jsem mu o svých citech neřekla sama, když to on sám neudělal (třeba z důvodu, že se stydí)? Na to mám pouze jednu odpověď – neměla jsem odvahu. Hrozně jsem se bála odmítnutí, o kterém jsem byla přesvědčená, že zcela určitě přijde. Měla jsem s tím své vlastní zkušenosti. A taky jsem díky těmto zkušenostem nabyla přesvědčení, že ženy jako jsem já nemají právo na to, aby se jim někdo líbil, natož pak na lásku. Měla jsem strach, že když dám Erikovi najevo svoje city, akorát se tím ztrapním. Ale horší byla hrůza z toho, že by naše přátelství mohlo skončit. Určitě by to nebylo první ani poslední. A já nechtěla Erika ztratit. Byl to jeden z mých nejbližších. A proto jsme i nadále zůstávali pouze nejlepšími přáteli. Náš vztah se však měl v brzké době hodně změnit. Mohla za to jedna jediná věta, kterou jsem jednoho pošmourného listopadového večera vypustila v lehčím alkoholovém opojení z úst, právě když jsem seděla naproti Erikovi v našem oblíbeném baru. Ale to není úplný začátek mého příběhu... Všechno to začalo jedním pro Čechy méně obvyklým jazykem – norštinou. Norsko mě vždycky fascinovalo. Je to nádherná země s úžasnou historií, kulturou a přírodou. Norštinu jsem si zamilovala na první poslech. A tak jsem se jí začala učit. Když jsem v ní trochu postoupila, napadlo mě, že bych se mohla více zdokonalit a naučit se jazyk v praxi. Cesta do Norska nepřipadala v úvahu, a tak jsem si tedy vyhledala norský chat a pustila se do povídání. Bylo to pro mě zpočátku velmi těžké, protože zas až tak dobrá v norštině jsem nebyla a navíc nejsem od přírody moc upovídáný člověk a témata, která zajímají mě, nezajímají ostatní (a naopak). Chvíli jsem se tam jen tak plácala, ale pak mi odepsal jeden kluk. Ale co mě nejvíce překvapilo – odepsal mi česky! A tak jsem se seznámila s Erikem. Začali jsme se na chatu scházet pravidelně a já jsem postupem času zjistila, že Erik je Nor, který však již asi od svých pěti let žije v České republice, a to dokonce ve stejném městě jako já! (Jak je ten svět malý!) Rodiče se sem s ním a s jeho dvěma sourozenci přistěhovali za prací před dvaceti lety, nedávno však opět odešli do Norska (stýskalo se jim po vlasti), ale Erik se rozhodl zůstat. Měl tu své přátele a dobrou práci. Učil na několika jazykových školách norštinu a angličtinu. S Erikem se mi povídalo tak lehce jako s nikým jiným. Měli jsme podobné zájmy, poslouchali stejnou hudbu, zajímaly nás stejně věci, shodovali jsme se i v názorech na život a svět. Oba dva jsme si připadali na světě ztracení – jako dva ztroskotanci na pustém ostrově. Seznámení se s Erikem pro mě bylo jako záchranné lano, které mi po letech samoty a stereotypu hodili z vrtulníku, aby mě konečně z toho ostrova zachránili. Erik to cítil podobně. Možná mi to zpočátku nepřiznal, ale já to poznala z jeho chování a z fotografie, kterou mi poslal. Byl na ní mladý muž, jehož vzhled prozrazoval jeho původ. Jeho rty se usmívaly, ale oči na mě hleděly posmutněle. Když jsem se ho na to zeptala, odpověděl, že mu to říká spoustu lidí. Já sama mu fotografii neposlala. Neměla jsem žádnou, za kterou bych se nestyděla, jak na ní vypadám. Zdálo se, že Erikovi to nevadí. Seznámení s Erikem bylo to tak osvobozující! Konečně jsem si měla s kým povídat o tom, co mě skutečně baví a zajímá. Postupně jsem se do Erika zamilovala. Byl tak hrozně milý, že to ani nešlo jinak. Ale já pro něj i nadále zůstávala pouze kamarádkou. Byla jsem z toho trochu smutná, ale brala jsem to. Byla jsem zvyklá. Po několika týdnech tlachání jsme se rozhodli sejít se. Byla jsem z toho hrozně nervózní, i když to nebylo rande, pouze přátelské setkání. Co asi řekne, až mě uvidí? Co si pomyslí? Změní to nějak jeho chování ke mně? Mé obavy se však ukázaly neopodstatněné. Erik byl okouzlující, a když jsem se s ním konečně viděla naživo, podlehla jsem jeho kouzlu ještě víc. Když jsem se s ním bavila a on přitom seděl jen metr ode mně, měla jsem najednou pocit, že ho znám celý život. Začali jsme se scházet pravidelně a stali se nejlepšími přáteli. Poprvé v životě jsem byla opravdu šťastná. A pak přišel onen pošmourný listopadový večer a všechno se změnilo. Erik mě postupem času seznámil i se svými přáteli, alespoň je tak nazýval. Byli to ti nejbližší lidi, které tady měl poté, co se jeho rodina vrátila zpátky do Norska. Byla to skupina tří mladíků a dvou dívek. Zpočátku se na mě dívali poněkud skepticky a i já samotná jsem si v jejich kruhu přišla podivně. Myslím, že to zná většina z nás, jaké to je přijít jako nováček do zaběhlého kolektivu. Postupně jsem se však a nimi sžila a konečně se v jejich společnosti trochu uvolnila. Mužské osazenstvo mě začalo brát. V klidu jsem si s nimi povídala, i když jsem většinou měla vlastní představu o tématech, která bych chtěla probírat. Holky si na mě nezvykly nikdy. A já na ně taky ne. Měla jsem totiž pocit – a musím přiznat, že později se ukázal jako opodstatněný -, že Simona, vysoká štíhlá (až skoro vyhublá) blondýna, na mě poněkud žárlí. Bylo mi jasné, že mě pěkně se svojí druhou kamarádkou drbou, možná i před kluky, ale před Erikem si zcela určitě netroufly. Erik mě vždycky bránil. To byl možná jeden z důvodů té žárlivosti. Já sama jsem Erikovi představila svoji jedinou kamarádku, se kterou jsem se však nijak moc nestýkala. Měla vlastní život a dokonce už dvě děti. A tak jsme trávili čas různě – s Erikovou partou, s mojí kamarádkou nebo se všemi dohromady, ale poslední dvě možnosti nebyly moc časté. Já měla nejraději chvilky, které jsme trávili jen sami dva. Ty byly k mé radosti čím dál častější, když se Erik nabídl, že by mě mohl učit norsky, pokud ovšem budu mít o to zájem. A já samozřejmě měla. Onoho pošmourného listopadového večera jsme takhle seděli ve třech – já, moje kamarádka a Erik – v našem oblíbeném baru. Já byla toho dne v podivné náladě, měla jsem trochu depresi, a tak je pila víc, než obvykle. Vždycky mi stačilo jedno pivo, ale teď jsem do sebe vyklopila i několik panáků. Ne, že bych byla vyloženě opilá tak, abych se potácela a druhý den si nic nepamatovala, ale jen jsem byla více družnější, bylo mi jedno, co a komu to povídám. Předtím s námi seděli ještě Erikovi přátelé, ale ti se po chvíli sebrali a šli si po svém. Zůstali jsme tedy jenom my tři a také – k mé nelibosti – téma diskuze, které jsme společně probírali. Byly to partnerské vztahy, sex a všechno kolem toho. Já se vždycky od takových témat držela dál. Nechtělo se mi přiznávat, že nemám žádné zkušenosti. A po lhaní jsem také netoužila. Radši jsem mlčela a pouze přikyvovala, zatímco se ostatní vytahovali. Po jejich odchodu se moje kamarádka trochu rozmluvila o svých dětech a předchozích vztazích. Pak se ptala Erika na jeho zkušenosti. Svěřil se, že několik vztahů měl, ale nedopadlo to. Prostě to nebylo ono a něco tomu chybělo. Po svých špatných zkušenostech radši zůstával sám. V té chvíli jsem už měla trochu zastíněný mozek, a aniž bych nad tím nějak moc přemýšlela, napadlo mě, že se určitě očekává, abych také něco řekla, zvláště, když jsem skoro celý večer mlčela. Uvědomovala jsem si, co říkám, ale bylo mi to jedno. „Já jsem ještě nikoho neměla,“ zavrtěla jsem hlavou a smutně jsem se začala hypnotizovat popelník se zbytky nedopalků, „je mi 22 let a jsem ještě panna, ani jsem nikdy nedostala od žádného kluka pitomou pusu, nikdy se na mě nikdo ani nepodíval...“ Za normálních okolností bych se cítila trapně, ale teď ve mně působil alkohol, který tyto pocity vytěsňoval. Pak se ale přece jenom ve mně něco hnulo a já cítila, jak se červenám. Omluvila jsem se s tím, že musím na záchod. Tam jsem pak dlouho stála zírala do zrcadla. Vůbec nevím, co se dělo u našeho stolu, na co se Erik mé kamarádky ptal, co chtěl vysvětlit (ona všechno věděla, byla jediná, které jsem se svěřila). Musela jsem si obličej trochu opláchnout vodou. Účinky alkoholu začaly pomalu odeznívat a já se začala za svoje slova stydět. Nebylo by mi trapně, kdyby můj nedostatek zkušeností pramenil z toho, že bych to byla já, kdo by o něco takového nestál. Ale já stála, chtěla jsem, aby mě konečně někdo objal, aby mi ukázal, že mě má rád, ale to se zatím nikdy nestalo. Zkrátka jsem nebyla pro nikoho dostatečně atraktivní... Jak jsem tam tak stála a přemýšlela, jestli chci po svém trapném přiznání ještě vůbec Erikovi někdy přijít na oči, otevřely se dveře a v nich se objevila moje kamarádka. „Je ti dobře?“ zeptala se starostlivě a prohlížela si mě. „Ne,“ odpověděla jsem, „nejraději bych se utopila.“ „Děláš si starosti, co si o tom mohl myslet Erik?“ zeptala se celkem trefně kamarádka. Myslím, že moc dobře věděla, že se mi Erik líbí, ale nikdy nic neřekla. Neodpověděla jsem. Jen jsem dál tupě zírala do zrcadla. „Buď v pohodě, neřekl o tom ani slovo, na nic se mě neptal. Myslím, že před ním se rozhodně stydět nemusíš,“ pokrčila rameny. „On není jako ostatní.“ To byla pravda. Ale já se styděla hlavně proto, že on byl muž (žena jako já by se nikdy muži s něčím takovým nesvěřila) a ještě ke všemu neskutečně pohledný a já do něj byla bezhlavě zamilovaná, což on naštěstí netušil. To by pak byl ještě větší trapas. „Hele, až budeš chtít, tak se tam vrať. Erik tě nebude odsuzovat, ani se ti posmívat,“ řekla ještě kamarádka a vrátila se zpátky ke stolu. Věděla jsem, že všechno, co mi kamarádka řekla, je pravda, ale stejně jsem neměla odvahu podívat se Erikovi do očí. Tolik jsem se styděla. Nakonec jsem se tedy z toalety vyškobrtala, ale chtěla jsem jít okamžitě domů. Erik se nabídl, že mě doprovodí, abych nemusela potmě sama (kamarádka se měla sejít s jinými kámoši a vyrazit na diskotéku, takže ta doprovod nepotřebovala). Já nechtěla, ale on si to nenechal vymluvit, měl strach, aby se mi něco nestalo. Bylo to poprvné za tu dobu, co Erika znám, kdy jsem s ním nechtěla být o samotě. Jak jsem kráčeli vedle sebe po chodníku, z nebe se pomalu začal sypat sníh. Ponurost počasí naprosto přesně vyjadřovala moji pochmurnou náladu. Erik se snažil povídat si se mnou, ale já neměla moc náladu. Jediné, za co jsem byla vděčná bylo, že nevytahoval na světlo ten můj hrozný trapas. Došli jsme až k hlavnímu vchodu do paneláku, ve kterém jsem bydlela. Tam jsme se rozloučili a Erik se ještě naklonil, aby mi dal pusu na tvář. Dělal to pokaždé, když jsme se loučili. Zprvu jsem měla nutkání se odtáhnout, ale nakonec jsem to neudělala. A to bylo dobře. Najednou jsem se cítila tak nějak lehčejí a do domu jsem vcházela s vědomím, že se nic tak strašného nestalo a že bude nejlepší, když na to všechno zapomenu a budu dělat, jako by se nic nestalo. Osud mi však připravil něco jiného. Nic už nebylo jako dřív. Bylo asi týden před Vánoci. Od mého přiznání v baru uběhly už tři týdny. Pomalu jsem na tu nepříjemnou událost zapomněla a vypadalo to, že Erik také. Nikdo z nás se o ničem nezmínil, k tématu také nepadlo ani slovo. Zdálo se, že všechno bude jako dřív, že se všechno vrátilo do starých kolejí. Ale pak přišel ten večer. Venku už panovala tma a jemně sněžilo. Já mířila k Erikovi, který mě toho večera pozval. Že prý má čas a mohli bychom se chvíli věnovat norštině. V poslední době jsme tomu moc nedali. Když jsem vstupovala do dveří jeho bytu a na prahu se zouvala, netušila jsem ještě, že slíbená lekce norštiny je jenom zástěrka. Erik, který po mém příchodu odběhl, na mě čekal v obývacím pokoji. Tvářil se tajemně a mně hned došlo, že tady je něco jinak. Všimla jsem si, že na stole stojí láhev šampaňského a dvě skleničky. Erik mě vyzval, abych se posadila. Já však zůstala stát na místě a jen jsem na něj podezřívavě zírala. Erik se lehce zasmál. „Neboj se a sedni si. Já tě neukousnu. Jen bych si s tebou chtěl o něčem promluvit.“ „Já jsem to tušila hned, jak jsem sem vešla, že tady asi nepůjde o norštinu...“ řekla jsem opatrně, bez úsměvu, ale stejně jsem se po chvilce váhání k němu posadila. Usmál se. „Promiň, že jsem ti lhal, ale kdybych ti řekl, o čem s tebou chci mluvit, jsem si zcela jistý, že bys nepřišla...“ Teď se zatvářil mnohem vážněji. Ve mně trochu hrklo – co mi asi tak může chtít? A proč je tady to šampaňské? Náhle mě chytil za jednu ruku a podržel ji ve svých. Chvíli byl ticho a zřejmě přemýšlel, jak byl měl začít. „Já... hodně dlouho jsem nad tím, co bych chtěl teď udělat, přemýšlel,“ řekl pomalu a díval se mi zpříma do očí. Jeho pohledu nešlo uhnout. „A zjistil jsem, že to chci udělat. Budou Vánoce a já bych ti chtěl dát speciální dárek...“ „Dárek?“ zeptala jsem se ho zmateně. „Ano..., já...“ vypadal najednou poněkud nervózněji a stisk jeho rukou nepatrně zesílil. Zavřel na moment oči, a když je otevřel, řekl mnohem vyrovnanějším hlasem: „Slyšela jsi někdy o... právu první noci?“ Zůstala jsem na něj zaraženě koukat, neschopná slova. Když jsem se trochu vzpamatovala, vyrazila jsem ze sebe jenom přidušené: „Cože?“ „Právo první noci,“ zopakoval Erik a dál se na mě upřeně díval. Byl teď mnohem klidnější. „Promiň, že tomu říkám tak hloupě, ale tenhle výraz to nejlépe vystihuje, i když to má malinko jiný význam...“ „To myslíš jako... ty a já...?“ koktala jsem. „Ano, pokud budeš chtít.“ „To je vtip?“ Zavrtěl hlavou. „O tomhle bych nikdy nežertoval,“ řekl pomalu. „Myslím to naprosto vážně. Bylo by to samozřejmě jen pro dnešní noc, nic závazného.“ Lehce jsem pokývala hlavou, že mu rozumím, ale stejně jsem v tom měla zmatek. „Ale jak? Jak tě něco takového napadlo...?“ „Pohrávám si s tou myšlenkou už tři týdny, od našeho rozhovoru v baru, když jsi řekla, že jsi ještě nikdy neměla přítele...“ Vyškubla jsem svou ruku z jeho a rychle jsem si zakryla obličej. Další trapas. „Myslela jsem, že jsi na to zapomněl,“ zahuhňala jsem. Erik mi něžně stáhnul ruce zpátky do klína. „Nemůžu tak lehce zapomenout na to, jak se moje nejlepší kamarádka trápí,“ řekl potichu. „Bylo mi to líto, když jsem tě tak viděl. Byla jsi tak smutná, a tak jsem přemýšlel, co bych pro tebe mohl udělat a...“ Trochu se mi motala hlava. Takhle důvěrný rozhovor jsem s Erikem nikdy nevedla (byli jsme sice nejlepšími přáteli, ale byly věci, o kterých jsem se s Erikem prostě bavit nechtěla, o kterých jsem se nechtěla bavit s nikým) a také jsem to celé stále nemohla pochopit. Musela jsem být chvíli sama, abych si mohla tyhle zmatené myšlenky v klidu utřídit. Vyskočila jsem z pohovky se slovy, že si musím odskočit, a vyřítila jsem se z obývacího pokoje. Vběhla jsem do kuchyně, natočila si sklenici vody a zhroutila se na židli. V hlavě mi poletovala pořád jedna a ta samá otázka: Co se to sakra děje? Je to sen nebo skutečnost? Můj nejlepší přítel, kterého znám už více než rok a kterého stejnou dobu miluju, mi tady najednou nabízí, že se se mnou bude milovat, a to jenom kvůli jedné pitomé větě, za kterou se ještě teď stydím. Nevím, jak dlouho jsem tam potmě seděla, s lokty opřenými na desce stolu a hlavou v dlaních, ale asi hodně dlouho, protože najednou jsem zaslechla na chodbě tiché kroky a za chvíli do kuchyně vstoupil Erik. Usadil se na židli naproti mě, takže mezi námi byl jen roh stolu. „Co se děje, Katerine?“ zeptal se měkce. Vždycky mě oslovoval norskou podobou mého jména. Správně je to Aikaterine, ale Erik to takhle krátil. „Jsi v pořádku?“ Podívala jsem se na něj. Vypadal trochu ustaraně. Jeho oči byly opět smutné. „Já to furt nechápu, Eriku. Pořád nevím, co si o tom mám myslet.“ Erik si povzdechl. „Víš, já jsem se asi špatně vyjádřil... Když jsem řekl, že mi tě bylo líto, vyznělo to, jako bych si o tobě myslel, že jsi nějaká chudinka nebo podobně, ale tak to není. Ve skutečnosti mě mrzí, že jsi ještě neměla příležitost zažít něco tak úžasného jako je milování, že jsi ošizena o ten fyzický i psychický prožitek. Katerine, já tě mám moc rád, to víš, a tak jsem pro tebe chtěl jen udělat něco, co by tě třeba potěšilo, co by se ti mohlo líbit... Nechci, aby tě to dál trápilo, abys kvůli tomu byla i nadále smutná...“ Lehce se na mě usmál a mně jeho jednání bylo hned jasnější, konečně jsem to pochopila. Přesto jsem si však ještě nebyla příliš jistá. „To vážně není vtip?“ „Ne, myslím to naprosto vážně,“ zopakoval větu, kterou řekl před několika minutami, když jsme ještě seděli v obývacím pokoji. „A jsem si stoprocentně jistý, že to chci udělat. Neboj, nechci tě do ničeho nutit. Je to jen návrh a je jen na tobě, jestli ho přijmeš.“ „A nebojíš se následků, které by pak mohly přijít?“ Opět mě chytil za ruce a stiskl je. „Nemusíš mít strach,“ řekl uklidňujícím hlasem. „Ode mě nic nechytneš, jsem zdravý, a ochranu mám taky...“ Původně jsem měla na mysli něco jiného, když jsem se ptala na následky, Erik to špatně pochopil, ale nechala jsem to být. Nakonec stejně nebyl problém s Erikem, ale se mnou. Nicméně stále jsem ještě nebyla pevně rozhodnutá, že do toho půjdu. Bylo to všechno tak rychle a já bych si takovou věc potřebovala pořádně promyslet. Na druhou stranu to však byla výjimečná příležitost mít to, po čem jsem moc toužila, a o čem jsem věděla, že je naprosto nulová šance, aby se to někdy stalo – být s Erikem, líbat ho, dotýkat se ho... Erik na mě musel vidět, že váhám. Zvedl se proto ze židle, mé ruce svíral stále ve svých, a tak mě také přinutil vstát. „Nechci odpověď hned,“ uklidňoval mě, „v klidu si to rozmysli. Můžeme jít zatím do obýváku a dát si trochu šampaňského, když už ho tam máme, a přitom si třeba popovídat, zatancovat si... dát všemu volný průběh... ano?“ „Dobře,“ usmála jsem se na něj a najednou jsem se cítila klidnější, když jsem nabyla jistoty, že na mě nikdo nebude tlačit. A tak jsme se vrátili zpátky do obývacího pokoje. V obývacím pokoji Erik otevřel láhev se šampaňským, nalil do sklenek a jednu mi podal. Váhala jsem, jestli bych si ji měla vzít, nechtěla jsem pít. Co kdybych se náhodou opila? Erik se rozesmál, v zelených očích mu pobaveně jiskřilo. „Katerine, copak mě neznáš? Myslíš, že bych tě chtěl opít a pak zneužít?“ protočil oči v sloup, ale stále se usmíval. I já jsem se musela po chvíli svému zbytečnému strachu smát. Vzala jsem si sklenku šampaňského a za chvilku už jsme si na pohovce povídali. Erik seděl tak blízko mě, že jsem cítila jeho tělesné teplo. Občas se mě dotknul, ale jinak si nic nedovolil. Po chvíli se zvedl s tím, že půjde pustit nějakou hudbu, po pár minutách mě vyzval k ploužáku. Já vždycky nerada tancovala, jsem hrozné dřevo, ale díky šampusu jsem se přestala stydět, a tak jsem jeho vyzvání nadšeně přijala. Točili jsme se v pomalých kruzích, tělo na tělo, a já jsem cítila, jak se ke mně Erik tiskne čím dál víc. Neřešila jsem to, bylo mi to moc příjemné. Pak se mi náhle zadíval do očí takovým zvláštním pohledem, ze kterého jsem nedokázala nic vyčíst. Sklonil hlavu a jeho rty se lehce dotkly mých. Mohla jsem ho odstrčit, ale neudělala jsem to, chtěla jsem, aby mě dál líbal. Byl to můj úplně první polibek od muže. Srdce se mi málem zastavilo a pak se rozbušilo jako splašené. Erik, když viděl, že jsem se od něj neodtrhla ani ho neodehnala, mě políbil znovu. Tentokrát to byl dlouhý něžný polibek, který jsem zkazila tím, že jsem ho celého poslintala. Neřekl ani slovo a líbal mě dál, dokud jsem se do toho nedostala. Erik byl dobrý učitel, a tak netrvalo to dlouho a já začala techniku líbání zvládat. Líbal mě teď vášnivěji, divočeji. Objímala jsem ho kolem krku a tiskla se k němu celým tělem. Jeho rty po chvíli sjely na můj krk a pak mi zašeptal do ucha: „Nepůjdeme vedle?“ Jen jsem přikývla. Popadl mě do náručí a odnesl do ložnice, kterou s obývacím pokojem spojovaly velké posuvné dveře. V téhle místnosti jsem ještě nikdy nebyla. Dříve patřívala jeho rodičům, ale od té doby, co se odstěhovali v ní spával Erik. Opatrně mě položil na velkou manželskou postel. Rozsvítil malou lampičku a lehl si vedle mě. Objal mě a znovu políbil, tentokrát něžněji. Možná si říkáte, proč mě tolik líbal, když je líbání tak intimní záležitost a u nás byl celý ten akt pouze takovou kamarádskou „výpomocí“. Erik se strašně rád líbal. Říkal, že tím může mnohem lépe vyjádřit své pocity, nálady a touhy. Krom toho to podle něj k milování prostě patří. Erik mě dál líbal a hladil, ale já jsem najednou ztuhla a nebyla jsem schopná mu jeho něžnosti oplácet. Měla na tom menší podíl i rozsvícená stolní lampička, protože mi náhle došlo, že mě Erik uvidí nahou, že uvidí mojí postavu, za kterou jsem se vždycky hrozně styděla. Mohla jsem ho požádat, aby zhasnul, ale to bych zase já neviděla jeho, a tak jsem se s lampičkou musela smířit. Koneckonců více mě trápilo to, že jsem si uvědomila, co to vůbec děláme. Erik si všiml, že je se mnou něco v nepořádku. Ležela jsem jako prkno a ani se nepohnula. Nadzvedl se, aby mi viděl do očí. „Nějaký problém?“ zeptal se starostlivě, levou rukou mě stále objímal kolem pasu. „Jsi celá zatuhlá...“ „Mám jen trochu strach,“ hlesla jsem „Chceš si třeba chvíli povídat, aby ses trochu uvolnila a to napětí opadlo?“ Dívala jsem se mu do očí a přemýšlela, jestli mu mám říct, na co myslím, co mě trápí, proč mám strach... „Jsi můj kamarád,“ řekla jsem pomalu. Lehce se usmál. „Tohle tě trápí?“ „Trochu jo...“ „Vadí ti to nějak moc?“ „Já nevím... Je to takové zvláštní...“ „Tak víš co? Zkus na mě přestat myslet jako na kamaráda,“ navrhl. „Teď nejsme kamarádi, teď jsme milenci, ano?“ Znělo to jako dobrý nápad a já to zkusila. „Dobře.“ Napětí trochu opadlo. „A neboj se mě dotýkat,“ řekl Erik s úsměvem. Já se samozřejmě nebála Erika dotýkat. Jako nejlepší přátelé jsme se dotýkali často. Nebylo neobvyklé, že jsme mnohdy seděli tak, že jsme se zády opírali jeden o druhého a povídali si při tom, nebo že jsem mu nejednou usnula s hlavou na rameni, nebo že jsme se objímali či jinak se dotýkali. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo více intimní. Věděla jsem však, že tohle je zároveň moje poslední šance, jak ukázat Erikovi, že o společnou noc s ním opravdu stojím. Kdybych se ho teď odmítla dotknout, asi by to všechno ukončil, protože by si myslel, že o to nestojím. Pomalu jsem zvedla ruku a dotkla se paže, kterou mě objímal kolem pasu. Znovu se usmál a dlouze mě políbil. Vydrželi jsme se mazlit neskutečně dlouho, nevynechali jsme jediný kus našich těl. Bylo to neskutečné a já po chvíli nechtěla nic jiného, než se s ním konečně spojit. Erik zřejmě myslel na to samé, protože se mi náhle dlouze zadíval do očí a zeptal se: „Jsi připravená?“ Hrozně jsem ho chtěla, ale pociťovala jsem i mírný strach, takovou lehčí nervozitu. Byla to obava z toho neznámého, z toho, co mě čeká, co mám sdílet se svým nejlepším přítelem. Byla v tom ale i zvědavost – říkala jsem si, jaké to asi bude. Bude se mi to líbit tak, jak se mi líbilo doteď? Bude Erik něžný? Má s tím nějaké zkušenosti? „Už jsi někdy...?“ zeptala jsem se ho, ale on zareagoval tak rychle, že jsem svoji otázku ani nestačila dopovědět. „Jednou,“ šeptl. Musel na mně vidět moje obavy, protože dodal: „Neboj, budu opatrný...“ Nesliboval, že to nebude bolet, což jsem velmi ocenila, protože to bolelo, a bolelo to moc, také jsem hodně krvácela. Erik byl strašně hodný. Nechal mě oddechnout. Dokonce někde vyhrabal papírové kapesníčky, se kterými mi opatrně setřel ze stehen krev. Myslela, že už je po všem, že tím to skončilo, že Erik odvedl svoji práci, když to tak hnusně řeknu, a teď se prostě zvedne a nechá mě tam jen tak. V tu chvíli mi to však bylo jedno. Zmohla jsem se jenom na to, že jsem ležela se zavřenýma očima, neschopná vnímat nic jiného, než jen podivný bodavý pocit prázdnoty mezi nohama. Bolest však postupně opadávala a Erik se ke mně znovu naklonil a opět mě dlouze políbil. A pak jsem ho znovu ucítila v sobě. Bylo to neskutečně krásné. Trvalo to miliony let, ale přitom to bylo šíleně krátké. Nikdy jsem nezažila nic, co by se tomu vyrovnalo. Bylo mi v tu chvíli jedno, že mě Erik nemiluje, že jsem pro něj jen kamarádka, důležité bylo to, co se dělo teď. Vzájemné dotyky, polibky, blízkost našich těl, plynulé, stále se zrychlující pohyby... Připadala jsem si pomalu jak v nějakém snu. Ve snu, ze kterého jsem se nechtěla nikdy probudit. Ve snu, který, i když to při prvním milování nebývá tak obvyklé, byl zakončen neuvěřitelným vyvrcholením. „Eriku...“ zašeptala jsem toho večera už snad posté. „Katerine... Já...“ upřeně se mi zadíval do očí a těžce oddechoval. Ticho. „Budu... budu teď muset na okamžik do koupelny,“ řekl po chvíli potichu a nechal mě samotnou. A já věděla, že tohle je už opravdový konec našeho společného večera. Erik se však za několik minut vrátil. Zůstal stát ve dveřích, které spojovaly ložnici s chodbou a s lehkým úsměvem mě chvíli pozoroval. Já ležela stále ještě na posteli a neskrývaně jsem ho doslova očumovala. Možná, že se usmíval tomuhle. Viděla jsem ho toho večera poprvé nahého, tím myslím celého nahého, a teprve teď jsem měla opravdu dobrou příležitost si ho v klidu prohlédnout. Erik měl úžasnou postavu, tak akorát – nebyl ani příliš svalnatý, ani to nebylo žádné tintítko. Zkrátka chlap, o kterého se můžete opřít a víte, že se pod vámi nezlomí. V tu chvíli jsem opravdu nechápala, jak byl tak pěkný kluk schopný strávit noc s někým jako jsem já... Ještě pořád s úsměvem na rtech přistoupil k posteli. Klekl si a lokty se opřel o matraci. Celou dobu ze mě nespouštěl oči. Pohladil mě po ruce a pak promluvil. „Jak se cítíš?“ optal se potichu. „Strašně zvláštně...“ Usmál se. „Všechno dobrý? Nebolí tě nic?“ „Ne,“ odpověděla jsem popravdě. Jediné, co jsem stále cítila, bylo již sotva znatelné příjemně šimrání v podbřišku. Dozvuky našeho předchozího milování. „Můžu ještě k tobě?“ „Ano,“ odvětila jsem potěšeně, neboť jsem čekala, že se prostě zvedne, něco ještě řekne a půjde pryč. Lehl si do postele na svoje původní místo. Poněkud rozpačitě jsem se od něho odtáhla. Nepočítala jsem s tím, že by stál ještě o nějaké další něžnosti. „Ty se mě bojíš?“ prohodil se šibalským úsměvem a jemně si mě přitáhl k sobě. Dovolil mi, aby se opřela o jeho hruď. Hladil mě po zádech a občas mi cuchal vlasy. Ale já byla opět zaražená. Byla jsem zamyšlená, ale Erik si to vyložil jinak. „Nelíbilo se ti to?“ vypadlo z něj po chvíli. Jako by se mi to podle mé reakce nemohlo nelíbit, ale chápala jsem jeho otázku. Já sama bych si lámala hlavu nad tím samým, kdyby se on choval tak netečně jako teď já. „Ne, to ne!“ vyhrkla jsem rychle. „Bylo to tak nádherné, že... že... mám jen strach, že mi to bude hrozně chybět.“ „On se určitě někdo najde...“ řekl pomalu, ale já z jeho tónu poznala, že chtěl původně říct něco jiného. „Myslím, že ti chybí jen sebevědomí... třeba to teď bude lepší...“ Měl pravdu. Sebevědomí mi vždycky chybělo, ale stejně si myslím, že i kdybych ho měla, nějaký výrazný vliv by to na můj život nemělo. Pokud někdo vypadá jako já, stejně s tím sebevědomí moc neudělá... Ale jedno jsem musela přiznat, skutečně to teď bylo lepší... a já jsem najednou řekla to, co jsem chtěla říct už hodně dlouho... „Já nechci někoho jiného... já chci tebe.“ Cítila jsem, jak jeho ruka na mých zádech slabě cukla. Odvrátil hlavu a já slyšela, jak pomalým šepotem říká: „Katerine... já... promiň, ale já to takhle necítím... Mám tě rád, ale jen jako kamarádku.“ Sice jsem takovou odpověď čekala, ale stejně bych se nejraději propadla do země, jak mi bylo trapně. Snažila jsem se usmát, ale vyšel z toho jenom takový škleb. „Jasně, v pohodě. Zapomeň na to.“ Chtěla jsem od něj odkulit, abych ho dál neobtěžovala svoji přítomností, ale on mě nepustil. „Nebuď smutná, vůbec se tím netrap. To není v tobě, ale ve mně, víš?“ Víc nevysvětlil, a já se neptala, tamta odpověď mi plně stačila. „A nemusíš se ode mě odtahovat,“ lehce se usmál a jeho oči, které byly ještě před chvíli smutné, mu při té poslední větě vesele zableskly. „Dnešek přece ještě neskončil.“ Naklonil se ke mně a políbil mě. A já se nechala. Chvíli mě ještě hladil a pak jsme se spolu znovu milovali. Nakonec jsem vyčerpaná usnula v jeho náručí. Odmítal mě pustit (ne že by mi to vadilo, chtěla jsem si ho užít co nejvíce to šlo, zvláště, když jsem měla jisté, že je to opravdu naposledy), prý mě „nechce o nic ošidit“. I přes Erikovo odmítnutí to byla nejkrásnější noc v mém životě. Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že jsem v ložnici sama. Erik už byl dávno vzhůru a podle zvuků přicházejících z vedlejší místnosti zřejmě uklízel po včerejším večeru. Neubránila jsem se dlouhému a hlasitému zívnutí. Přece jenom to byla moc dlouhá noc. Zvuky v obývacím pokoji ustaly a po chvilce vstrčil Erik hlavu do ložnice. „Jak ses vyspala?“ vyzvídal, když se posadil na okraj postele. „Docela dobře,“ zívla jsem. Erik byl už oblečený, kdežto já stále nahá. A už nebylo včera večer. Automaticky jsem si přitáhla deku blíže ke krku. Všiml si toho. „Včera jsi se přede mnou nestyděla,“ popichoval mě se šibalským úsměvem. Zase se mi vybavila minulá noc a spolu s tím se dostavil pocit smutku, že už je po všem. „Jsem ráda, že jsi to byl ty,“ hlesla jsem. „I když mě nechceš...“ Najednou vypadal posmutněle. „Katerine, netrap se s tím. Já bych ti stejně nemohl dát to, co chceš. A já tě nechci zbytečně klamat...“ Věděla jsem, co myslí tím, co mi nemůže dát. Byla to láska. Když mě nemiluje, nemůže se do toho nutit. Trochu mi to pomoho, abych se s tím smířila. Hrozně jsem se bála odmítnutí a nakonec jsem zjstila, že to není zas až tak hrozné. Beztak jsem s tím počítala. Koneckonců – nic mi nebrání, abych ho dál tajně nemilovala. Pohladil mě po tváři a tak mě přinutil usmát se. Jeho oči se také začaly usmívat. „Já jsem taky rád, že jsi mi dovolila, abych to byl já,“ řekl po chvíli a naklonil se ke mně. V jednu chvíli jsem si pošetile myslela, že mě chce políbit, ale on mi dal jen pusu na tvář. Už jsme byli zase jenom kamarádi. Když jsem pak od Erika odcházela, uvědomila jsem si, co všechno se stalo a jaké to na mě bude mít dopady do budoucna. Včera, když jsem touhle cestou kráčela sněhem k Erikovi, by mě v životě ani nenapadlo, co všechno se může stát. Poprvé v životě jsem se milovala, a zrovna s mým nejlepším přítelem, pak jsem se mu vyznala z toho, že ho chci, a on mě odmítl, s čímž jsem se už smířila. A najednou mě napadlo, jak budu po tom všem schopná podívat se mu do očí? I když jsem všechno, co jsem mu řekla, myslela naprosto vážně, stejně ve mně rostl pocit studu a trapnosti. Prostě jsem věděla, že se k němu teď nedokážu chovat jako dřív. Jako by se nic nestalo. Mrak naší společné intimní noci nad námi (tedy alespoň nade mnou) bude viset už navždy. Nemůžu jen tak zapomenout, co se stalo, a ani to nechci! Měla jsem Erika ze srdce ráda, nikdy jsem nepotkala lepšího člověka, než je on, ale najednou jsem cítila jako toho večera v baru před třemi týdny. Při představě jeho společnosti jsem najednou pocítila velké rozpaky, když jsem si představila, že bych s ním měla mluvit, vyschlo mi v krku, vidina tělesného kontaktu byla ještě horší. Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem se Erikovi vyhýbat. Sice jsem na jeho smsky odpovídala, zvedala jsem telefony a komunikovala s ním, mé odpovědi byly vždycky velmi strohé. Za několik dní jsem se dopracovala k tomu, že jsem na některé z nich přestala reagovat úplně. Ta tíha, kterou jsem pociťovala v žaludku se už nedala snést. Pak jsem se s ním dokonce i úplně přestala stýkat. Vždycky jsem se na něco vymluvila. Zpočátku to šlo snadno, protože Erik odjel na Vánoce za rodinou do Norska. Ani jsem se s ním nerozloučila, což mě hrozně mrzelo. Moc mi chyběl, pořád jsem na něj myslela, na jeho úsměv, na jeho pohledy, na naši společnou noc, ale já to prostě nedokázala, nedokázala jsem se mu podívat do očí! Nakonec jsem se však nějakým zázrakem nechala přemluvit a mezi svátky (bylo to koncem roku a Erik byl zase zpátky doma) jsem vyrazila s ním a jeho partou do našeho oblíbeného baru. Byl to však velmi rozpačitý večer. Posadila jsem se od Erika co nejdál, protože jsem absolutně netušila, jak bych se k němu měla chovat, co bych mu měla říct. Bylo to naše první setkání po oné noci. Neušlo mi, jak po mě Erik pořád po očku pokukoval. To celou situaci jenom zhoršovalo a já cítila, jak čím dál více rudnu. Nakonec jsem to nevydržela a odešla dřív. Doslova jsem se z baru vyřítila. Kráčela jsem po chodníku, aniž bych se vůbec ohlédla, když tu se mobil hluboko v mé kapse rozezvonil. Věděla jsem, kdo to je, ale přece jenom jsem se zastavila a začala telefon v kapse lovit. Sotva se mi ho však podařilo najít, zvonění ustalo. Na displeji se objevilo oznámení o nepřijatém hovoru. Chtěla jsem telefon zastrčit zpátky do kapsy, když se za mnou najednou ozval ten známý sladký hlas, který jsem tak moc toužila slyšet, ale zároveň jsem si přála, aby se to nikdy nestalo. „Chybíš mi.“ Otočila jsem se a stál tam on. Byl dva metry ode mě, přímo pod pouliční lampou, ruce v kapsách, do hustých vlasů se mu lehce snášely vločky sněhu. Byl tak krásný, když se na mě díval těma svýma smutnýma očima. „Proč se mi vyhýbáš, Katerine? Co jsem udělal špatně?“ „Eriku...“ vydechla jsem. Přistoupil blíž ke mně. „Co se stalo? Když jsi ode mě odcházela, bylo všechno dobré... Je to kvůli tomu, že jsem tě odmítl?“ „Ne,“ šeptla jsem. Byla to naprostá pravda. S tím jsem se už smířila, protože jsem ani nic jiného nečekala. „Stejně mám pořád pocit, že to souvisí s tou naší společnou nocí,“ pokračoval Erik a pomalu se ke mně blížil. Sklopila jsem oči k zemi. „Souvisí, viď?“ Neodpovídala jsem. Erik si povzdechl a pokračoval: „Katerine, asi... asi to byla všechno chyba... kdybych věděl, jak to nakonec dopadne, asi bych si to rozmyslel a neudělal bych to, co jsem udělal...“ „Chceš říct, že toho lituješ?“ zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem. Nemohla jsem se ubránit náhlého návalu smutku a zklamání. Mrzelo mě, co Erik řekl. „Litoval bych toho, kdyby to znamenalo, že můžu ztratit dobrou kamarádku, kterou mám moc rád... A myslím, že právě to se teď děje... A nejhorší je, že vůbec nechápu, proč...“ „Eriku... vždyť já tě mám taky ráda, ale já prostě nevím, jak se teď k tobě mám chovat, jak se ti mám podívat do očí... proto jsem se ti vyhýbala. Nedokážu předstírat, že se nic nestalo, nedokážu na to zapomenout.“ „Já to chápu a nechci, abys zapomněla na to, co se stalo. I pro mě ta noc hodně znamená, i když to třeba není vidět,“ pomalu natáhl ruku a dotkl se té mé. Čekala jsem, že mě to přinutí ucuknout, ale nestalo se tak. Spíše mě zalil velmi příjemný pocit... „Vážně je to pro tebe takový problém? Opravdu to nejde nějak překonat?“ pokračoval Erik. „Já nevím...“ povzdechla jsem si. „Všechno se mi najednou zdá tak jiné...“ Erik se krátce zamyslel a pak řekl: „Katerine, víš, jak jsem ti říkal, aby sis zkusila představit, že nejsme přátelé, ale milenci?“ Přikývla jsem. „Zkus to i teď. Teď už jsme zase přátelé, tamto se stalo, když jsme byli milenci. Nemusíš se nutit, abys na tu noc zapomněla, ani já na ni nechci zapomenout, ale tenkrát jsme vlastně byli někdo jiný... byla to jiná realita... chápeš?“ „Nevím, jestli to bude fungovat...“ „Předtím to fungovalo, tak to zkus i teď,“ prosil a jeho ruka vklouzla do mé. Pevně ji stiskl. „Jsi má jediná opravdová kamarádka, nechci tě ztratit. Ne kvůli té noci, o které jsem si myslel, že by nás mohla ještě více spojit, a ne rozdělit,“ povzdechl. Vypadal tak zdeptaně, že jsem si myslela, že se každou chvíli dá do pláče. „Tamti vevnitř jsou sice mí kamarádi, ale oni nejsou ty a nikdy nebudou. Nedokáže mi tě nic nahradit. Úplně jsi mi změnila život a nechci, aby to všechno takhle skončilo...“ Po tváři se mi začaly koulet slzy. Něco se ve mně hnulo a já si najednou uvědomila, co jsem vlastně provedla. Erik měl pravdu. Trápila jsem se naprosto nepodstatnou pitomostí a ubližovala jsem tím sobě i Erikovi. Když mi tohle všechno došlo, vrhla jsem se mu do náručí a zabořila hlavu do jeho ramene. Pevně mě objal. „Promiň, Eriku, promiň mi to. Já jsem tak blbá!“ štkala jsem. „Promiň mi, že jsem tě tak trápila. Já tě přece taky nechci ztratit...!“ Hladil mě po vlasech a já se po chvíli uklidnila. Odtáhla jsem se od něj a začala si stírat slzy. „Nebreč,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. „Jsem tu s tebou a pořád budu.“ „Vážně? Měl by ses na mě vykašlat po tom, co jsem se k tobě takhle chovala...“ „Já to přece chápu,“ usmál se. „Nezlobím se na tebe. Není důvod.“ „Uf, to jsem ráda,“ oddechla jsem si. „Kdo by mě pak učil norštinu...?“ Protáhl obličej a naoko nakvašeným hlasem pronesl: „Ty jsi ale potvůrka! To mě máš jenom kvůli norštině? Tak to je pro mě fakt čest!“ Zamračil se, ale pak se rozesmál a ještě jednou mě objal. „Jsem rád, že jsme si to vyjasnili,“ řekl potom. „Já taky. Víš, že se najednou cítím mnohem líp?“ „Ani se nedivím,“ usmál se. „Pojď, doprovodím tě. Neměla bys chodit takhle za tmy sama.“ „Jdu jenom tady kousek na zastávku...“ „Záleží na tom, jak je to daleko?“ zeptal se a já se musela jeho neodbytnosti usmát. Počkal, dokud autobus nepřijel. Zatím jsme si povídali a Erik se vytasil s pozváním na další večer. „Chceme promítat nějaký film. Podle mě to bude prkotina, ale oni to chtějí vidět. Byl bych rád, kdybys přišla, třeba tě i vyzvednu. Alespoň neumřu nudou, když tam budeš se mnou...“ Jeho kompliment mě donutil usmát se. „Přijdu ráda,“ slíbila jsem. „Budu se těšit,“ řekl a dal mi pusu na tvář. Všechno bylo zase v pořádku, jako by se nic nestalo. Ale jenom do následujícího večera... Film byl tak bezduchá kravina, že jsem se brzo odporoučela do říše představ. Myslela jsem na Erika, na to, jak jsme se seznámili, na vývoj našeho přátelství, na naši společnou noc i na události předchozího dne. Ostatní se náramně bavili, občas mě vyrušil jejich halasný smích nad nějakou lacinou replikou ve filmu, ale já si toho nevšímala. Erik seděl vedle mě na gauči a hrál si se svojí sklenicí s pitím. Nevím, jestli ten film vůbec vnímal, nebo na co vůbec myslel, ale obdivovala jsem ho, že dokáže udržet oči na obrazovce. Já sama jsem už delší dobu pozorovala koberec a před očima mi vyvstávaly moje vzpomínky. Nakonec jsem - ani nevím jak - usnula. Ve spánku jsem se svezla na Erikovo rameno a pak se nějakým záhadným způsobem dostala ještě níž. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale asi to bylo jenom pár minut, protože když jsem se probudila, hlavu na Erikově klíně, ten hloupý nekonečný film pořád ještě běžel. Zmateně jsem se posadila. Neuniklo mi, jak je Erik celý ztuhlý a sotva dýchá, ani to, jak zle na mě Simona zahlížela z vedlejšího křesla. Asi nerada viděla, v jaké poloze jsem na Erikovi usnula. Vypotácela jsem se do kuchyně s tím, že si jdu pro něco k pití. V kuchyni jsem se musela chvíli opřít o kuchyňskou linku, abych se trochu uklidnila. Předchozí situace, i to, jak na ni reagoval Erik, mě trochu znervózňovala. Co to sakra mělo znamenat? Dříve by mi to žádné starosti nedělalo, ale teď to bylo jiné. Natočila jsem si vodu a chtěla se napít, když tu se od dveří ozval Erikův hlas. „Proč piješ vodu, když v lednici je džus?“ Pomerančový džus je jeden z mých nejoblíbenějších nápojů, a Erik to moc dobře věděl, proto ho měl taky vždycky v lednici plno. „Je tam přece hlavně pro tebe,“ usmál se. „Asi jsem nějak zapomněla...“ zamumlala jsem rozpačitě a chtěla si ho z ledničky vyndat. „Počkej, podám ti ho,“ nabídl se Erik. Ale ještě než přešel místnost, otočil se a zamknul za sebou dveře. V Erikově přítomnosti jsem se nemusela ničeho bát, ale stejně jsem se cítila poněkud nesvá. „Proč jsi zamknul ty dveře?“ zeptala jsem se pomalu. Než odpověděl, stačil dojít k ledničce a vytáhnout z ní krabici džusu. Když mi ho neléval do sklenice, tvářil se hrozně vážně. „Musím s tebou mluvit,“ řekl, když mi podával sklenici, „a nechci, aby nás někdo rušil. Je to dost soukromé...“ Zdálo se mi to, nebo se opravdu mírně začervenal? „O co jde?“ Chvíli mu oči rozpačitě těkaly z jednoho kouta kuchyně do druhého, aniž by mi sklenici s džusem podal, postavil ji na kuchyňskou linku, a pak najednou vyhrkl: „Musím pořád myslet na tu noc!“ Jako by z něj napětí rázem opadlo. „C-cože?“ nechápala jsem. „Pořád myslím na tu naši společnou noc. Nemůžu se toho zbavit, pořád vidím, jak jsem se tě dotýkal, jak jsem tě líbal, jak... Prostě to mám pořád před očima a... doslova mě spaluje touha zažít to znova...“ Úplně mě vyvedl z míry. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. „Eriku... nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi ještě včera tvrdil, že...?“ „Já vím, co jsem tvrdil,“ skočil mi do řeči. „ale to jsem si myslel, že je to jen dozvuk té noci, že to časem přejde, ale nepřešlo. Akorát jsem na to musel myslet čím dál víc... Vlastně to už trvá od té noci. Víš, jak jsi se bála, jestli ti to nebude chybět? Málem jsem ti odpověděl, že pak v tom případě můžeš přijít za mnou... a už to nějak vyřešíme. Ale pak jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem ti zbytečně motat hlavu...“ „To myslíš vážně?“ „Chceš vidět, co se mnou děláš právě teď?“ Jemně mě vzal za ruku a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, přitiskl si ji ke svému rozkroku. Myslím, že to, co jsem ucítila, nepotřebuje komentář. Měl na sobě volnou košili, a tak nebylo nic poznat. „Vidíš? Začalo to už tam v obýváku, když jsi mi usnula hlavou v klíně...“ „Eriku...“ zašeptala jsem a celá se zachvěla. Rychle jsem ucukla rukou. „Já... já nevím, co si o tom všem mám myslet... Teď, když jsem se už tak nějak smířila s tím, že...“ Byla jsem naprosto zmatená. Erik opět vypadal posmutněle. Zase mě chytl za ruku a pevně ji stiskl. „Katerine, řekni mi upřímně, že na tu noc taky nemůžeš přestat myslet, že si to nepředstavuješ, že si to nepřeješ zažít znovu...“ Zadívala jsem se mu do očí. Dívaly se na mě tak smutně, že jsem jim nedokázala odolat. „Pořád na ni myslím,“ přiznala jsem a sklopila oči, cítila jsem, jak rudnu. „Bylo to tak krásné, že na to ani nejde nemyslet... a hlavně to bylo s tebou...“ „Katerine... já...“ začal Erik a pohled se mu úplně prozářil, když v tu chvíli vzal někdo za kliku. Chvíli s ní lomcoval, a pak se za dveřmi ozval pronikavý hlas – Simona. „Eriku?! Jsi tam?!“ „Počkej! Hned ti otevřu!“ zavolal Erik. Pak se podíval na mě. „Mohla bys tady ještě chvilku zůstat, prosím? Ještě to nebylo všechno, co jsem měl na srdci,“ zašeptal. „Neboj, ani na tebe nesáhnu, pokud nebudeš chtít...“ Přikývla jsem. Erik se usmál pustil mou ruku a zamířil ke dveřím. Simona stála hned za nimi. „Film už skončil, tak jsem ti jenom chtěla říct, že už jsme na odchodu...“ Pak si všimla mně. „Proč se tady zamykáš?“ ucedila podezřívavě. „Asi jsem si to neuvědomil, že jsem zamknul,“ řekl Erik ledabyle. „Nebyli jste na odchodu?“ „Jo, už jdeme...“ zamumlala Simona. „Jdeš taky?“ zavolala na mě a mně neunikl ten její nenávistný pohled. Než jsem však stačila něco říct, vpravil se do toho Erik: „Katerine slíbila, že mi pomůže uklidit, takže půjde trochu později.“ Simona neřekla ani slovo a šla se obléknout. Erik se šel s ostatními ještě rozloučit a já jsem zatím popadla sklenici džusu, kterou mi Erik nalil, a vytratila jsem se do obývacího pokoje, kde jsem chtěla na Erika počkat. Dveře klaply, ale Erik nezamířil hned za mnou. Místo toho šel do kuchyně a já jsem slyšela podivné štrachání. Když se konečně objevil, nesl láhev šampaňského a dvě skleničky. „Na co máš to šampaňské?“ zeptala jsem se udiveně. „Pro nás přece,“ usmál se. „Měl jsem ho v lednici ještě od minula, a tak jsem si říkal, že teď je ta pravá příležitost, abychom si ho vypili...“ Zatímco to říkal, usadil se vedle mě, otevřel láhev a nalil víno do skleniček. „Co jsi mi chtěl ještě říct?“ zeptala jsem se ho, když jsme se napili. „Chtěl... chtěl jsem se tě zeptat, jestli tady dneska nechceš zůstat na noc...?“ „Eriku, já to pořád nechápu... Myslela jsem, že nechceš nějaký vztah... a teď se mě ptáš, jestli bych nezůstala na noc.“ „Na tom se taky nic nezměnilo, Katerine,“ pokýval Erik hlavou. „Můžeme se spolu milovat, když po tom oba toužíme, ale můžeme i nadále zůstat přáteli.“ „Myslíš takové přátelství s výhodou?“ „Ano, přesně to mám na mysli,“ souhlasil Erik. „Chceš to tak?“ Zadívala jsem se na něj a přemýšlela, co bych mu měla odpovědět. Byla to další z těch jedinečných příležitostí, o kterých jsem věděla, že bych je rozhodně neměla propásnout... „Asi bychom to neměli říkat ostatním, že?“ „Nepochybuji, že by to bylo nejlepší,“ usmál se Erik. „A asi bychom se měli domluvit ještě na něčem...“ „Co máš na mysli?“ „Že to bude pro oba nezávazné, takže až jednou potkáš někoho, s kým bys chtěla být, tak to pochopím...“ „Myslím, že ty máš mnohem vyšší šance někoho takového potkat...“ „Katerine, víš, že já jsem ještě nikdy nebyl zamilovaný? Takže bych na něco takového vůbec nesázel, nic takového se nestane, to ti můžu slíbit.“ „Tys nikdy nebyl zamilovaný?“ „Ne. Měl jsem pár vztahů, ale láska nebyla ani v jednom z nich, proto to asi nikdy moc dlouho nevydrželo... Asi jsem ještě nenašel tu pravou... a pochybuji, že ji v dnešním světě vůbec najdu...“ Mlčela jsem a přemýšlela, jestli je to ten důvod, proč má Erik pořád tak smutné oči. Než jsem však stačila své úvahy více rozvinout, přerušil mě jeho hlas: „Mohl bych tě políbit?“ Stačila jsem se jenom usmát, ale to už přitiskl své rty k mým. Tak vášnivě mě ještě nelíbal. Po chvíli jsme pokračovali v ložnici. Uvědomovala jsem si, že po mně chce jenom sex, že nic víc čekat nemůžu, ale bylo mi to jedno. Pokud jsem ho nemohla mít jako partnera, chtěla jsem ho mít alespoň jako milence. Alespoň tak neztratím nejlepšího přítele. Leželi jsme a oddechovali po dalším úžasném milování a já najednou nemohla rozlišit, jestli je to sen nebo realita. Erik mě však pevně objal kolem ramen a já se uvelebila na jeho hrudi. Slyšela jsem tlouct jeho srdce a uvědomila jsem si, že je to realita. „Líbilo se ti to?“ zeptal se potichu. „Líbilo...“ vydechla jsem. Nastalo ticho. Jen jsme leželi a vychutnávali jsme si jeden druhého. Ve mně však najednou začaly hlodat pochybnosti. „Eriku?“ „Hm?“ „Proč já?“ „Jak to myslíš?“ nechápal. „Proč tu ležíš se mnou? Mohl bys mít jakoukoliv ženu, na kterou bys prstem ukázal... Podívej se třeba na Simonu, ta by tě brala všema deseti...“ „Mě Simona nezajímá, nestojím o takové typy jako je ona. Já chci tebe,“ odpověděl a hladil mě po vlasech. „Ale proč?“ vyzvídala jsem dál. Jsem poněkud úzkostný člověk a potřebuji mít na všechno jasnou odpověď. „Mám být upřímný?“ zeptal se. „Ano...“ „Bylo to nejlepší milování, jaké jsem kdy zažil.“ Cítila jsem, jak rudnu. „Děláš si legraci.“ „Ne.“ „Co se ti na tom proboha tak hrozně líbilo? Zrovna se mnou? Co je na mně tak zajímavého?“ divila jsem se. V pase jsem měla dvakrát tolik, co ostatní dívky, a tak můj údiv byl naprosto upřímný a na místě. „Všechno. Bylo to jiné, úplně jiné, než s ostatníma. Bylo to lepší a hezčí. Nevím, co k tomu víc říct.“ „Eriku...“ „Chceš, abych ti ukázal, jak to myslím?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď. Překulil mě na záda a něžně mě políbil. Začali jsme se s Erikem scházet pravidelně. A protože jsme u toho dost často (alespoň ze začátku) popíjeli šampaňské, začali jsme tak naším schůzkám i říkat. Zároveň to sloužilo i jako krycí jméno, takže jsme jen my dva věděli, o čem je řeč. Náš intimní vztah jsme samozřejmě drželi pod pokličkou, i když jsme měla pocit, že Simona, která kolem Erika kroužila jako sup, něco tušila. Jednou nás totiž málem načapala. Bylo to v jednu lednovou noc, kdy se jeho pár kamarádům (byla mezi nimi i Simona), nechtělo jít domů, a tak je Erik odkázal do jeho bývalého pokoje, který teď použival jako pracovnu, aby se tam vyspali. Já sama jsem s Erikem zůstala v obývacím pokoji, kde jsme si povídali a pak se i milovali. Byli jsme zrovna v nejlepším, když náhle někdo vzal za kliku. Naštěstí Erik nezapomenul dveře zamknout, a tak se dotyčný nedostal dovnitř. Slyšeli jsme na chodbě lehké kroky, které se blížily ke dveřím do ložnice. I ty naštěstí byly zamčené. Byla to Simona, což jsme poznali podle tichého „Eriku.“. Poté ještě zaťukala na dveře, ale přesto neodešla, když se nikdo neozval. Měla jsem neodbytný pocit, že poslouchá za dveřmi. Tím pro nás ten večer skončil, protože jsme nechtěli riskovat. Stejně jsem však měla pocit, že Simona něco tušila, protože její pohledy byly ještě nenávistnější než předtím. Chtěla Erika dostat sama, a zatím měla podezření, že on patří mě. Já jsem si s tím však hlavu nedělala. Prožívala jsem zrovna díky Erikovi velmi šťastné období a nehodlala jsem si ho nechat nikým zkazit. Pak přišel květen a den, kdy jsem se se svým nejlepším přítelem milovala naposledy v životě. Jezdila jsem do školy ve vedleším městě, kam jezdil i Erik. Vyučoval tam pár hodin v týdnu na jedné jazykovce. Občas jsme se dokonce potkali v tramvaji. Nebylo to moc časté, ale vždycky mi to udělalo velkou radost. Toho dne to vypadalo na další nudnou cestu, protože jsem zjistila, že se mi vybila baterka v mé mptrojce. Sice se mnou tramvají jezdilo i pár spolužaček, ale já se s nimi nikdy moc nebavila. Prostě mě nebavilo neustále řešit, co kdo má na sobě, kde kdo byl pařit a podobné věci. Bez jakéhokoliv nadšení jsem zjistila, že se usadily přímo za mnou. Pak se ale stalo něco, co mě opravdu potěšilo. Kde se vzal tu se vzal – do tramvaje nastoupil Erik. Když si vedle mě sedal, vypadal trochu uříceně. „Kde ses tady vzal?“ ptala jsem se ho překvapeně. Hovor za mnou ustal. V duchu jsem viděla ty překvapené a nevěřícné pohledy, když mě viděly, jak se bavím s někým jako je Erik. Nebylo časté vidět mě v něčí společnosti, natož pak v takovéhle. Věděla jsem, že budou poslouchat, ale měla jsem ještě jednu zbraň, kterou jsem mohla použít. Za poslední půlrok jsem se v norštině díky Erikovi hodně zlepšila, takže jsem byla celkem schopná si s ním povídat v jeho rodné řeči, když jsem potřebovala, aby nám nikdo nerozumněl. „Skončil jsem trochu dřív. Propustil jsem je ale s takovým menším úkolem, takže mě nikdo nemůže obvinit, že bych se flákal,“ usmál se. „Chtěl jsem tě stihnout, tak jsem si musel trochu pospíšit. Prostě jsem tě chtěl vidět... A chtěl jsem, aby to bylo překvapení, tak jsem ti ani nemohl dát vědět.“ „To je od tebe milé,“ neubránila jsem se úsměvu. Tramvaj se zatím rozjela a venku se dalo do deště. Něco v Erikově batohu na klíně zacinkalo. „Co to tam máš?“ ptala jsem se zvědavě. „Ještě jsem stihl trochu nakoupit, ale bylo to jen tak tak. No, musel jsem, bez toho by to nebylo ono...“ Rozevřel batoh a já v něm spatřila dvě láhve šampaňského. „Šampaňské,“ hlesla jsem potichu. Přikývl. „Říkal jsem si, že už jsme spolu dlouho nebyli sami, a tak jsem myslel, že bys třeba měla chuť...“ Erik měl pravdu. Naposledy jsme si pro naše „šampaňské“ utrhli chvilku zhruba před čtrnácti dny. „Eriku...“ vydechla jsem. „To je všechno tak narychlo... vždyť já.. se potřebuju vykoupat a...“ sklouzla jsem do norštiny, protože tohle už opravdu nebylo pro cizí uši. „Vykoupat se můžeme u mě spolu, hm?“ odpověděl Erik pohotově. „Když já nevím...“ váhala jsem. Ještě nikdy jsme si s Erikem společnou koupel nedali. Připadalo mi, že je to moc intimní záležitost hodná partnerů, ale ne milenců. A Erik mi to nikdy sám nenavrhl, až teď. „Co mám udělat, abych tě přesvědčil?“ zeptal se Erik se šibalským úsměvem. „Nevím...“ usmála jsem se. Erik se rychle rozhlédl kolem, jestli se v tramvaji nenachází někdo známý, kdo by nás mohl vidět a pak se ke mně naklonil a řekl: „Bude stačit tohle?“ A políbil mě. Rozhodně jsem neměla v úmyslu líbat se s Erikem před mými spolužačkami ze školy, ale už se stalo. A nakonec jsem si stejně řekla, že je to jedno. Jediné, co mi hrozí je, že by mi mohly Erika ještě závidět. A to byla vlastně velmi příjemná představa. „Počkej... musím to zvážit... hmmm... jo, myslím, že bude...“ odpověděla jsem. Usmál se v tak širokém úsměvu, že odhalil svoje bílé rovné zuby. Jeho oči byly veselé a šťastné. Vystoupili jsme o několik zastávek dřív, než kdybych jela domů. V tu dobu už pršelo tak, že jsme do několika vteřin byli promočení na kůži, ale to nám nevadilo. K Erikovi to bylo jenom kousek a tam už se usušíme. Tu chvilku to ještě vydržíme. „Hele, neznáš náhodou ty holky, co seděly za námi?“ zeptal se Erik sotva tramvaj odjela. „Jo, to jsou moje spolužačky ze školy, moc se s nima nebavím. Proč?“ „Koukaly jako sůvy z nudlí, když tě viděly se mnou. Vsadím se, že tě asi teď pořádně drbou...“ „A víš, že je mi to jedno,“ zasmála jsem se. A pak najednou při představě těch jejich protáhlých obličejů, jsem propukla v hurónský smích, který byl tak nakažlivý, že se Erik také rozesmál. Stáli jsme tam v dešti jako dva pitomci a chechtali jsme se představě, jaký políček do tváře to musel být pro ty holky, které se mi vždy za zády smály tomu, jak vypadám. Spousta lidí se mi smála a často si mysleli, že o tom nevím. Ale to mě už dávno netrápilo. Tihle lidi pro mě nic neznamenali, nestáli mi za ty nervy. To byla jedna z věcí, které jsem se naučila díky Erikovi. Tomu se sice nikdo nesmál, protože vypadal tak dokonale (alespoň v mých očích, nějaké chybky možná taky měl, ale já je neviděla), ale zato moc dobře věděl, jaké je to být introvert. Já byla také silný introvert, ale když jsem byla s Erikem, všechno jako by ze mě spadlo. Smáli jsme se snad ještě několik minut. Nikdy jsem se s nikým nenasmála tak jako s Erikem. A pak se to stalo – naše pohledy se střetly. Smích ustal a my jenom stáli v dešti a dívali se vzájemně do očí. Pak sebou však Erik trhnul a kouzlo pohledu zmizelo. Všude zase byla šeď od deště, kterou jsem milovala stejně jako jsem stále milovala Erika. „Asi bychom si měli pospíšit domů, než tady nastydneme,“ řekl Erik rychle a já přikývla. První, co Erik udělal, když jsme k němu dorazili, bylo, že natočil plnou vanu pořádně horké vody. Já jsem zatím šampus zastrčila do ledničky a postavila na čaj. Přece jenom to bylo vhodnější pití, než studené víno, když jsme byli tak vymrzlí. Také jsme ze sebe urychleně shodili všechno mokré oblečení a Erik mi nabídl deku, do které jsem se mohla zabalit. Leželi jsme pak takhle na gauči a usrkávali čaj. Za chvíli už nám bylo příjemné teplo. Erik pustil nějakou hudbu a dostal chuť si zatancovat. Erik tancoval strašně rád, já to nesnášela, jak už jsem jednou psala, ale co bych pro něj neudělala, že? Deky jsme nechali na gauči a za chvíli jsme se už vlnili ve smyslném tanci. Samozřejmě jsme se neubránili vzájemným dotykům a polibkům. Už jsme myslela, že každou chvíli skončíme v ložnici, ale Erik na plnou vanu příjemně teplé vody nezapomněl. Dali jsme si koupel a teprve pak skončili v ložnici. Naklonil se nade mnou a pak to zase přišlo – ten pohled. Hleděli jsme si do očí a nikdo z nás se ani nepohnul. Pak mě Erik políbil a já věděla, že teď to nebude jen sex, ale opravdové milování, se vším, co k tomu patří. A bylo to úžasné, skvělé, nádherné, divoké, tak divoké, že... „Krvácíš!“ zašeptal Erik starostlivě, když bylo po všem. Ano, skutečně jsem krvácela, ale jen slabě. Erik se natáhnul pro papírové kapesničky a jestli jsem si předtím připadala jako při prvním milování, tohle to dovršilo. Krev už se neobjevila, ale Erik si stále dělal starosti. Pro dnešek jsme s nějakými většími něžnostmi skončili. Erik po chvíli řekl, že bychom si mohli dát trochu toho šampaňského. Souhlasila jsem. A zatímco pro něj šel..., já jsem usnula. Nevím, jak dlouho jsem spala, spíše dřímala, ale když jsem otevřela oči, zjstila jsem, že ležím Erikovi v náručí. Tiše oddechoval a já z něj nemohla spustit oči. Neodvažovala jsem se ani pohnout, abych ho nevzbudila. A to právě byl ten poslední okamžik, kdy jsem svému nejlepšímu příteli byla tak blízko... Druhý den jsme se znovu potkali v tramvaji. Za mnou zase seděly moje spolužačky, a já si připadala jako v nějakém dejá vu. Ale něco bylo jinak, něco bylo špatně. A ten problém byl s Erikem. „Jak se cítíš?“ zeptal se sotva jsme se pozdravili. „Fajn,“ odpověděla jsem. „Všechno v pořádku? Žádný problém po včerejšku?“ vyzvídal dál a mě konečně došlo, na co naráží, z čeho má takové obavy. „Už je to dobré, Eriku. Vždyť se nic nestalo,“ uklidňovala jsem ho a radši jsem znovu přepla do norštiny.. „Ublížil jsem ti...“ zamumal. „Byla to jen trocha krve, nic víc.“ „Vážně je to dobré?“ nedal se odbýt. „Je,“ řekla jsem klidně. „Žádný strach. Nepůjdeme dneska k tobě? Ten včerejšek byl tak krátký...“ Erik však odvrátil hlavu, ale potom se na mě zase podíval a pomalu řekl: „Radši bych to nepokoušel. Včera jsem tě poranil a myslím, že by bylo dobré, kdybychom to nechali trochu odpočinout a zahojit... Ke mně ale můžeme zajít, alespoň si dáme další lekci norštiny, co říkáš?“ Jeho hlas ještě před chvílí vážný a smutný, byl zase veselý. „Dobře, když myslíš...“snažila jsem se, abych zněla normálně, ale v hloubi duše mě přepadl pocit, že to s tou krví a zraněním je jenom výmluva (i když jsem nepochybovala o tom, že by si Erik o mě nedělal starosti), a já se nedokázala ubránit zklamání. Uběhl měsíc. Nastal teplý, ale občas deštivý červen. S Erikem jsme stále byli nejlepší přátelé, ale to bylo vše. Nic víc mezi námi už nebylo, už nebylo žádné „šampaňské“. Erik byl chladný jako kámen. Bylo to stejné jako před tím listopadovým večerem v baru - který se najednou zdál tak strašně vzdálený -, možná i horší. Sice jsem občas měla pocit, že mě pozoruje se zájmem a touhou, ale brzo jsem si namluvila, že se mi to jenom zdá. Nikdo z nás o tom nemluvil, netušila jsem, co se děje. Napadala mě jedna možnost, ale já stále Erika milovala, a tak pro mě byla naprosto nepřijatelná. Proto jsem se jí snažila zapudit, nepřipouštět si to, nemyslet na to. A pak, když už jsem byla přesvědčená, že si o tom musím stůj co stůj s Erikem promluvit, byl to on, kdo se rozhodl jednat... Byl velmi teplý, doslova dusný červnový den a my dva s Erikem jsme leželi na dece v parku. Sledovali jsme letní oblohu, po které se proháněly šedivé mraky s bílými vrcholy. Vypadalo to na dešť, ale zatím se nic nedělo. Čas jsme si krátili tak, že mě Erik zkoušel ze slovíček. Po chvíli nás to však přestalo bavit, protože to bylo příliš snadné, a tak jsme jenom leželi a pozorovali svět kolem sebe. Sledovala jsem oblohu a přála si, aby pršelo. Vždycky jsem déšť milovala. Všechno mi připadalo takové hezčí, barevnější, sytější. Když svítilo slunce připadala jsem si jako na poušti, všechno bylo žluté a ošklivé. Myslela jsem, že se Erik taky dívá na oblohu, ale on pozoroval mě. Ležel na boku a sledoval mě. Vůbec jsem si toho nevšimla, nevím, jak dlouho mě takhle pozoroval. V svých smutných zelených očích měl něžný výraz. Vypadal trochu zasněně. Byl to stejný výraz, kterého jsem si všimla již v minulých dnech a který jsem hned vypudila z hlavy coby halucinaci. Zadívala jsem se mu do očí a chvíli jsme tak mlčky leželi. Pohladil mě po ruce, ale okamžitě s ní uhnul. Nerozuměla jsem jeho chování, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než se ho zeptat na co myslí. V tu chvíli však na nás dopadly první dešťové kapky. „Že asi bude pršet a že bychom si měli pospíšit ke mně, abychom cestou nezmokli...“ pronesl Erik pohotově. Ale já bych stejně přísahala, že myslel na něco úplně jiného. Jen mi to nechtěl prozradit. Když jsme dorazili k Erikovi, pořád pršelo jen velmi slabě. Erik byl celou cestu velmi divný a nechtěl moc mluvit. Trochu mě to znervózňovalo. Vůbec se mi to nelíbilo a bála jsem se, co z něj vypadne, až promluví. Nevypadlo z něj však nic jiného, než takhle věta: „Myslíš, že bychom si mohli trochu promluvit?“ „Jasně,“ odpověděla jsem váhavě a zamířila do obývacího pokoje. Chtěla jsem si sednout na sedačku, ale Erik mě zadržel. „Radši bych šel na balkon. Asi budu potřebovat trochu čerstvého vzduchu...“ „Fajn,“ vyžblebtla jsem. Na balkoně jsme stáli několik minut, než se Erik odvážil promluvit. Stál opřený o zábradlí a díval se ven. Mně bušilo srdce jako splašené, od samého strachu mi vyschlo v krku a netrpělivě jsem čekala, co z Erika vypadne. „Asi bych měl začít tím, že bych se ti měl omluvit, že jsem v poslední době byl tak chladný,“ vysoukal ze sebe, když se zhluboka nadechl, „a že jsem ti nic pořádně nevysvětlil...“ Čekal, jestli něco neřeknu, ale já mlčela, a tak pokračoval. „Víš, kdybych se s tebou miloval, klamal bych tím sebe, ale především tebe... Nemohl jsem se s tebou milovat, protože by to vůči tobě nebylo fér...“ „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se potichu a v mysli se mi začaly vynořovat mé nejhorší obavy, z nichž to nejmenší zlo byla nějaká nemoc. Ale já se bála spíše něčeho jiného. „Asi jsem se zamiloval...“ odpověděl stroze a mé nejhorší obavy se tak potvrdily. „Aha,“ z mého hlasu zaznívala jasná frustrace. Ani jsem se nepokoušela o nějaký veselý tón, prostě to nešlo. „Tak to ti moc přeju... Je to Simona?“ Ani nevím, proč mě napadla zrovna ona, když Erik sám řekl, že s ní nechce mít nic společného, ale mozek mi úplně vypověděl službu. „Simona? Jak tě napadla Simona?“ podivil se Erik. „Já nevím... pořád kolem tebe krouží... a od té doby, co si myslím, že o nás ví, tak se snaži ještě víc...“ rychle jsem si vymýšlela odpověď, aby to nevypadalo tak blbě. „Tak mě napadlo, jestli třeba...“ V tu chvíli se Erik tak rozesmál, až mu málem tekly slzy. „Katerine, ty jsi naprosto neskutečná,“ zavrtěl hlavou. „Já jsem přece mluvil o tobě!“ „A kdo to taky má poznat, když...“ začala jsem nakvašeně, ale pak mi to všechno došlo. „Cože?“ „To do tebe jsem se zamiloval!“ řekl a zkusil mě obejmout, ale já byla ještě pořád tak zmatená, že jsem couvla. „Víš co, posadíme se na to a já ti to všechno vysvětlím, ano?“ Ukázal na křesílko, které mu stálo na balkoně u zdi. „Dobře,“ přijala jsem pomalu a sedla si. Posadil se vedle mě a pokračoval: „Proto jsem se s tebou nechtěl v poslední době milovat. Začal jsem se v tvé přítomnosti cítit jinak. Vždycky mi bylo s tebou dobře, ale najednou to bylo jiné, najednou tu byl nějaký nový pocit, a já si nevěděl rady co s ním. Že bych mohl být zamilovaný mě ani ve snu nenapadlo... Poprvé jsem si to uvědomil to odpoledne před měsícem... Napřed tu byly ty krátké vzájemné pohledy do očí. To už jsem si říkal, že je tu něco jinak. A když jsem se vrátil s tím šampaňským, zjistil jsem, že spíš. Sednul jsem si na postel vedle tebe a dlouho jsem se na tebe díval. A zase mě zaplavil ten samý pocit, jako předtím, když jsme se dívali vzájemně do očí. Přilehl jsem si k tobě, pevně tě objal a cítil se tak dobře jako nikdy v životě... Ale vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Nikdy jsem nic podobného necítil. Byl jsem zmatený. Musel jsem se s někým poradit, a tak jsem zavolal Elin,“ (Erikova sestra), „která mě původně chtěla odkázat na Mortena,“ (Erikův bratr) „protože by ode mě nikdy nic podobného nečekala. Když jsem jí ale řekl o svých pocitech, její závěr byl jasný – prý jsem zamilovaný,“ Erik se lehce usmál. „Já si však stejně pořád nebyl jistý, potřeboval jsem se ujistit... Nemohl jsem ti říct, že jsem do tebe zamilovaný, a pak zjistit, že to tak není, a rovněž jsem se nechtěl s tebou milovat s vědomím, že já jsem zamilovaný, a ty to nevíš. Krom toho jsem taky nevěděl, co ke mně cítíš ty. Vím, že jsi mě chtěla, ale co když jsem v tobe svým chováním tu lásku zabil? Ale až když jsem se na tebe dneska díval v tom parku, tak mi najednou došlo, že Elin měla pravdu. Jsem do tebe zamilovaný... vlastně už od začátku, od té chvíle, co jsem tě potkal, co jsme se lépe poznali. Všechno, co jsem s tebou zažil, naše první milování, to, jak jsem se bál, že bych tě mohl ztratit... myslel jsem, že je za tím jenom přátelství, ale bylo tam něco víc... Jen jsem potřeboval trochu postrčit, abych na to konečně přišel. A to byla ta chvíle, kdy jsem poznal pravdu a pocítil velké nutkání konečně ti říct, co k tobě cítím, i když jsem riskoval, že ty už mě třeba nemiluješ...“ dokončil svůj monolog. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na tiché „Eriku...“. Přitulila jsem se k němu a on mě objal. Nastalo ticho. Ticho tak dlouhé, že jsem ani nepočítala čas, který mohl uběhnout od Erikova vyznání. Přemýšlela jsem o tom, co mi Erik právě řekl a pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Na jazyku jsem měla spoustu otázek, ale nedokázala jsem se zeptat ani na jednu z nich. Ticho přerušil až Erik, který se po nekonečně dlouhé době odvážil promluvit. „Blíží se bouřka,“ řekl potichu a já si uvědomila, že tomu opravdu tak je. Déšť zesílil a chudák Erik už měl rukáv levé ruky úplně promočený. V dálce se zablesklo. „Nepůjdeme dovnitř? Trochu se ohřát, kouknout třeba na televizi, dát si něco k jídlu a pak... se třeba milovat... udělat si romantický večer... Teda pokud mě ještě chceš...?“ Při jeho posledních slovech mi došlo, že jsem se vlastně ještě ani nevyjádřila k tomu, co mi řekl. Určitě ho muselo znervózňovat, že tak dlouho nic neříkám. Snažila jsem se to napravit, ale jediné, co ze mě vylezlo, bylo opět tiché zašeptání „Eriku...“. Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale ještě než jsem se jí dotkla, mě Erik za tu ruku uchopil a sám si ji přitiskl ke tváři. Pak se ke mně naklonil a jemně mě políbil. Byla jsem ráda, že si mé gesto vyložil jako souhlas. Ale pořád tu bylo něco, na co jsem potřebovala znát odpověď. „Mohla bych se tě ještě na něco zeptat, než půjdeme dovnitř?“ zeptala jsem se ho vážně a jeho oči náhle posmutněly. „Povídej,“ vyzval mě. Viděla jsem, že mu s tím dělám těžkou hlavu, ale já to prostě potřebovala vědět. „Proč já?“ položila jsem tu samou otázku jako před několika měsíci, ale tentokrát jsem chtěla znát jinou odpověď. „Říkal jsi, že se nedokážeš zamilovat, tak proč jsem zrovna já ta šťastná?“ „Nad tím jsem hodně přemýšlel,“ odpověděl Erik. „Jsi prostě jiná. Nejsi jako ostatní dívky. Zajímá tě spousta věcí, ne jenom, kde si pořídit nový iPod, kdy si koupit nový telefon, co psali v posledním Cosmopolitanu, kdo se s kým vyspal, kdo má co na sobě a tak. Jsi strašně milá, inteligentní a mně je s tebou dobře. Hledal jsem dívku jako jsi ty celý život a vůbec jsem si neuvědomil, že jsem ji už dávno našel.“ Usmála jsem se, ale stejně mi pořád ještě jedna otázka vrtala hlavou. „Myslíš, že se k sobě hodíme?“ „Proč bychom se k sobě neměli hodit?“ zeptal se Erik překvapeně. „Podívej se na sebe a pak se podívej na mě...“ povzdechla jsem si. „Ty bys mohl z fleku dělat někde modela, kdežto já...“ Pohladil mě po tváři. „Proč se pořád tak podceňuješ, Katerine?“ „Protože jsem si zažila na tohle téma svoje, Eriku. Uvidíš, jak se ostatní budou tvářit, když zjistí, že sis vybral zrovna mě...“ „Myslíš, že na tom záleží?“ „Nevím... asi ne... ale stejně...“ „Netrap se tím. Pro mě jsi krásná, ať si každý myslí, co chce. Je to můj život, ne jejich. Já si rozhoduju o tom, s kým ho chci trávit.“ „Myslíš, že jsem krásná?“ začervenala jsem se. Tohle mi ještě nikdy nikdo neřekl. „Chceš, abych tě vzal dovnitř a ukázal ti, jak moc se mi líbíš?“ odpověděl Erik a já zrudla ještě víc. „No, stejně bychom tam už měli jít. Jsem promočený až na kůži...“ Souhlasila jsem a ještě netušila, co všechno mi tenhle povedený den přinese... Erik hrozně rád vařil, nejraději norskou kuchyni, kterou jsem si i já zamilovala, a tak uklohnil nějaké to jídlo a pak jsme si ho dali u televize, kde jsme si pustili nějaký film, který se Erikovi podařilo najít. Nebyla jsem však schopná vnímat jedinou větu z toho filmu, pořád jsem myslela na to, co mi Erik řekl. Mohla jsem se štěstím zbláznit. Přitulila jsem se k Erikovi a vychutnávala si jeho tělesnou blízkost. Napadlo by mě ještě ráno, co všechno se může stát? Těžko. Pak najednou vypli proud, všude se rozlilo šero. Erik skočil pro nějaké svíčky, a když jsme si je zapálili, bylo to všechno najednou tak hrozně romantické, že jsme už na nic nečekali. Milovali jsme se spolu po celém měsíci a asi nemá cenu popisovat, jaké to bylo. Erik byl úžasný milenec, a to si myslím, že mluví za vše... Byl stejně tak vášnivý jako byl něžný a pozorný, nechyběla mu ani jistá dávka kreativity. A co bylo hlavní – nemyslel při tom jen na sebe, jak je to dneska v módě. Přišlo vyvrcholení a my si padli do náručí a těžce oddechovali. A pak se stalo něco, co bych nečekala ani ve svém nejtajnějším snu. „Jeg elsker deg,“ vydechl Erik, v emočním vypětí sklouznuvší do své mateřštiny. To už bylo opravdu vážné. Nečekala jsem, že to bude takhle brzo. Vlastně jsem nečekala, že by k tomu vůbec mohlo dojít. To bych už při svém štěstí vážně chtěla moc. Chvíli jsme si hleděli do očí a pak se Erik bez jediného slova chvatně zvednul a zmizel (zřejmě) v koupelně. Zůstala jsem sedět na posteli a vzpamatovávala se z toho, co mi právě řekl. Erik se ukázal za několik minut, měl vlhké vlasy a tvářil se vážně. Posadil se vedle mě a zadíval se mi do očí. „Eriku, to, co jsi mi před chvílí řekl, myslels to opravdu vážně?“ zeptala jsem se ho opatrně. Zadíval se stranou a chvíli přemýšlel. „Ano, myslel jsem to vážně...“ zašeptal a znovu se na mě podíval. „Takovou věc bych nemohl myslet jinak, než vážně. Zvláště, když jsi to ty.“ „Opravdu?“ „Opravdu,“ pohladil mě po tváři. „Vím, v jaké situaci jsem to řekl, ale bylo to upřímné. Katerine, co tě zase trápí? Nejsi ráda? Jsi první, které jsem to kdy řekl...“ „Já jen, že... to není to samé jako být zamilovaný, tohle je vážnější...“ „Jak to myslíš?“ „Mám trochu strach o naše přátelství. Bojím se, že by ho to jednou mohlo zničit. Třeba se spolu pohádáme, rozejdeme a já už tě víckrát neuvidím...“ Erik se neubránil úsměvu. „Teprve před pár minutami jsem ti řekl, že tě miluju, a ty už myslíš na rozchod?“ „Člověk nikdy neví, Eriku...“ povzdechla jsem si. „Vždyť víš, že jsem chorobný pesimista...“ Objal mě. „Katerine, i kdybychom se někdy rozešli, já zůstanu tvým přítelem už navždy. Ty do mého života patříš až do jeho konce. Nedokážu si představit, že by se naše cesty měli rozejít. A nikdy bych to nedopustil.“ „Slibuješ?“ „Slibuju. Ty jsi mě zachránila. Kdybych tě nepotkal, nejspíš bych se už dávno zbláznil. S tebou je to všechno jiné, veselejší, barevnější, všechna ta hrozná šeď zmizela jako mávnutím kouzelným proutkem. Všechno mě víc baví, konečně jsem začal mít rád život. A jenom kvůli tobě.“ Erik jako by mi mluvil z duše. To samé bych mu řekla i já, kdyby se naše role otočily. Cítila jsem to naprosto stejně. Erik mě dál objímal a hladil po vlasech a já věděla, že všechno bude dobré, že spolu budeme navždy, ať už jako partneři nebo přátelé. Byla to velká úleva vědět to s jistotou. „Řekni mi tamto ještě jednou...“ zaškemrala jsem celá šťastná. „Miluju tě.“ „Já tebe taky.“ Něžně mě políbil a pak jsme dlouhou dobu leželi v objetí a sledovali jsme blesky na obloze. Z dálky k nám doléhal zvuk hromu a bylo nám dobře. „Promiň, že mi trvalo tak dlouho, než jsem přišel na to, že tě miluju, a ty ses kvůli tomu musela tak trápit...“ zašeptal mi zničehonic do ucha. „Eriku...“ Přitiskla jsem se k němu ještě víc, a za krátkou chvíli jsme usnuli. Rozhodli jsme se, že zatím nikomu o našem vztahu říkat nebudeme. Byli jsme tak těch pár týdnů velmi spokojení, ale když jsme spolu začátkem července navštívili Norsko (Erik jezdil v létě do Norska každý rok), zjistili jsme, že takhle už doma žít nemůžeme. V Norsku jsme si konečně nemuseli na nic hrát. Mohli jsme vystupovat na veřejnosti jako partneři a nikdo k tomu neměl poznámky, ani se nad tím nepohoršoval, ani nic jiného. Bylo to velmi osvobozující jít po ulici, držet se za ruce a nemuset se bát, že by nás mohl vidět někdo z našich známých. Byli jsme velice šťastní. Po těch čtrnácti dnech strávených u Erikovy rodiny nám bylo jasné, že musíme s pravdou ven, že už to tajit nemůžeme... Stejně však po našem návratu zůstalo všechno při starém. Prostě jsme nevěděli, jak bychom o tom ostatním měli říct. Vhodná příležitost k tomu nastala o jednom víkendu v půlce srpna, když jsme s Erikovou partou vyrazili na dvoudenní výlet pod stany k jednomu známému jezeru. Erik na podobné akce nikdy moc nebyl. Většinou to znamenalo přemíru alkoholu a hloupého povykování až do noci. Přesto se nechal přemluvit. Já jela s ním jenom proto, aby v tom nezůstal sám. Cesta vlakem ubíhala rychle. Seděli jsme v kupé naproti sobě a čas si krátili hraním karet. Když jsme si mysleli, že se nikdo nedívá, házeli jsme po sobě zamilované pohledy. Po nějaké době jsem si musela odskočit, a když jsem se vrátila, viděla jsem Simonu, jak mluví s Erikem. Dělala jsem jako by nic a šla si sednout na svoje místo. Sotva jsem se však posadila, Erik mi pohledem naznačil, že by se mnou rád mluvil mimo doslech druhých. Vyšli jsme proto na chodbičku. S tímhle jsme nemuseli dělat žádné tajnosti, o to se nikdo nestaral. Tedy až na Simonu, ještě před chvílí si mě měřila vítezoslavným pohledem, teď mě propalovala nenávistným. Bylo mi to jedno, protože já byla ta, kterou si Erik vybral, ne ona. Možná to bude znít pyšně, ale trochu mi to dodávalo pocit výjimečnosti. „Co ti chtěla Simona?“ zeptala jsem se zvědavě, sotva jsme se zašili stranou. „Chtěla se nakvartýrovat ke mně do stanu. Prý jestli už mám spolunocležníka,“ Erik protočil oči v sloup. Simona nebyla jeho „původní“ kamarádka. Přivedla ji ta druhá holka z party, se kterou chodil Marek (Erikův velmi blízký kamarád). Znali se už dlouho, ale Erik si k ní nikdy nevybudoval nijak dobrý vztah. „Cos jí řekl?“ „Že nevím, že si to ještě musím rozmyslet... Neřekl jsem ji, že jsi to ty.“ „Ona není blbá. Určitě si to dávno domyslela...“ „Což nás přivádí k další věci. Dneska bychom jim to konečně měli říct...“ Trošku jsem se lekla, ale bylo dobře, že se jeden z nás konečně rozhoupal. Ani jeden z nás není takový exibionista, že bychom se museli každou chvíli pusinkovat před lidmi nebo po sobě lézt jako pitomci, ale už nás nebavilo se pořád skrývat. Chtěla jsem se prostě k Erikovi přitulit, nebo ho jen vzít za ruku, kdykoliv budu mít chuť... „Jak to chceš udělat?“ „Neboj. Nech to na mě.“ Sevřel mi ruku. Chvíli jsme se ještě na sebe culili a pak se vrátili zpátky do kupé. Pomalu se stmívalo a my seděli u velkého táboráku, který jsme si zapálili. Plameny se žlutě odrážely ve vodní hladině a někoho napadlo, že bychom se mohli vykoupat. Ostatní měli už řádně upito, a tak na nic nečekali a začali se svlékat. Poté se rozeběhli a skákali do vody jen to šplouchalo. Já a Erik jsme byli jediní, kdo zůstal na břehu. Zatímco se ostatní máchali ve vodě, Erik si ke mně přisedl blíž. „Kdy jim to řekneme?“ ptala jsem se. Celý den jsem kvůli tomu byla poněkud nervózní. Bála jsem se toho, bála jsem se reakcí, nepochopení, možná i větší nenávisti ze strany Simony. Radši bych to už měla za sebou, ale Erik pořád otálel. Asi čekal na vhodnou příležitost, která, jak se ukázalo, najednou přišla. „Myslím, že bychom to měli udělat právě teď,“ zašeptal Erik. „Vždyť jsou ve vodě...“ „No právě. Alespoň to nebude vypadat prvoplánově.“ „Jo, taky se mi nelíbí představa, že jim prostě řekneme: Hele, my spolu chodíme... Jak to chceš udělat?“ zeptala jsem se, když se Erik začal tajemně usmívat. „Takhle!“ prohlásil a než jsem se stačila vzpamatovat, přitiskl své rty na mé. Nemohla jsem jeho polibku odolat, nikdy jsem to nedokázala. Pevně jsem ho objala a jenom si vychutnávala jeho měkké rty. Pak k nám z vody dolehly překvapené výkřiky. Ostatní se k nám přihrnuli a začali nás zavalovat udivenými pohledy a otázkami. Všichni byli překvapení a poněkud zmatení, jen Simona mě sledovala nenávistnýma očima. Chápala jsem, proč je naštvaná. Tohle znamenalo její prohru. Vždycky to znamenalo její prohru, proto se o nás nikomu nezmínila, i když mohla. Zatímco Erik trpělivě odpovídal na dotazy svých kamarádů, já jsem celá rudá sledovala plameny a nebyla z toho schopná vnímat ani slovo. Erik mě však pevně držel za ruku, a to mi pomohlo zůstat celkem klidná. Nakonec se všechno uklidnilo a rozhovor se vrátil do starých kolejí. I když mi bylo jasné, že ostatní nad tím, co před chvílí viděli i nad tím, co jim Erik řekl, stále přemýšlejí. Po chvíli se Erik omluvil s tím, že si musí odskočit. Za další okamžik se mezi stromy za stany, kde zmizel předtím Erik, vzdálil i jeho kamarád Marek. Zůstala jsem sama s ostatními a najednou mě přepadl strach, že by se mě chtěli na něco ptát, a tak jsem se také vytratila. Rozhodla jsem se, že zajdu do stanu pro láhev s pitím. Sotva jsem však otevřela svůj batoh, uslyšela jsem hlasy. Patřily Erikovi a Markovi. Nechtěla jsem je odposlouchávat, ale zvědavost mi nedala. Bylo mi jasné, že se baví o mně. Erik by mě nikdy nepomlouval, ale taky by mi neřekl všechno, co by mu řekl Marek, kdyby to znamenalo, že by mi tím mohl ublížit. „Jsi si tím jistý?“ ptal se zrovna Marek. „Víc než něčím jiným,“ odpověděl Erik pevně. „Vážně?“ pokračoval Marek. „Neuraz se, Eriku, já ji beru, klidně s ní pokecám, ale myslím, že ty máš na lepší. Podívej se třeba na Simonu. Myslím, že se jí líbíš a to je úplně jiná třída, než...“ Erik byl stále klidný. „Ale já už jsem typy jako je Simona přesycen, nic mi to neříká, nestojím o takové ženy. Už dávno ne. Jsou tak hrozně umělé, nepřirozené... Katerine je úplně jiná, úplně jiná...“ „Stejně tomu nějak nerozumím,“ skočil mu Marek do řeči. „Ženský na tebe letí, mohl by sis vybírat a... To je tak dobrá v posteli?“ Pokud jsem mohla soudit, tak se Erik lehce usmál. „Nebudu popírat, že to je ten nejlepší sex, jaký jsem kdy měl, to ne. Ale není to jen o tom. Já si s Katerine skvěle rozumím, je milá, hodná, inteligentní, je mi s ní dobře, rád si s ní povídám...“ „Ale takové jsou přece i hezké holky. Je jich určitě plno, stačí jenom hledat.“ „Hele, Marku, pro tebe nebo pro ostatní Katerine třeba nemusí být krásná, ale pro mě je. Navíc ji miluju – to je myslím dostatečný důvod, proč bych s ní měl být.“ „Snad víš, co děláš, Eriku. Já bych se na tvém místě choval jinak, ale když ti to vyhovuje...“ Uměla jsem si přesně představit, co si o tom Marek i přes Erikovo vysvětlení myslí. Nechápal a asi nikdy nepochopí, jak se může tak atraktivní muž jako je Erik zahazovat s takovou šeredkou jako jsem já. Možná si myslel, že se jeho kamarád třeba zbláznil. „Nikdy jsem nepotkal nikoho jako je ona. A myslím, že ani už nikdy nepotkám,“ odpověděl Erik. „Ona je dokonalá.“ „Vidím, že asi nemá cenu ti ještě něco říkat, že?“ povzdechl si Marek. „Jsi do ní úplný blázen.“ Nepochybuji, že to myslel doslova. „Jo, to jsem, kamaráde.“ „No, nebudu ti to rozmlouvat.“ Pak jsem zaslechla kroky. Kluci se vraceli zpátky k ostatním, a tak jsem si taky pospíšila. Nemohla jsem se však přinutit, abych na vyslechnutý rozhovor nemyslela a stále si v hlavě nepřehrávala, co všechno hezkého Erik řekl, ale také všechno, co řekl Marek. Poseděli jsme u táboráku ještě nějakou tu hodinku a za tu do dobu všichni postupně odpadli. Nakonec jsem zbyla jenom já a Erik. Ještě chvíli jsme se mlčky dívali do plamenů. Nechtělo se nám spát, a tak Erik po chvilce navrhl, že bychom se třeba mohli jít projít. Nadýcháme se tak čerstvého vzduchu a třeba tak lépe usneme. Přijala jsem a společně jsme vyrazili kolem jezera. Já jsem se však pořád nedokázala zbavit myšlenek na to, co řekl Marek, a já si znovu vzpomněla na svoje obavy, co na to bude říkat okolí a jestli je dobře, že jsme s Erikem spolu. Nakonec jsme to už nevydržela. „Slyšela jsem tě bavit se s Markem,“ vyhrkla jsem zničehonic do ticha. „Nechtěla jsem poslouchat, byla to všechno jen náhoda. Promiň.“ Erik nevypadal, že by se zlobil. „Co všechno jsi slyšela?“ zeptal se klidně. „Dost na to, abych si udělala představu o tom, co si Marek myslí... a možná i ostatní,“ povzdechla jsem si. Erik chvíli mlčel, než promluvil. „Pořád si myslíš, že se k sobě nehodíme?“ „Já nevím... občas mě to tak napadne...“ řekla jsem váhavě. Občas jsme na tohle téma spolu mluvili a já věděla, že ho tím musím neskonale nudit a otravovat, ale já si prostě nemohla pomoct. A Erik byl moc milý a trpělivý, nikdy mě neodbyl. Ale já věděla, že mu jednou trpělivost dojde. Ale jak říkám – nemohla jsem si pomoct, musela jsem se pořád přesvědčovat, že tomu tak není. „Katerine,“ řekl Erik pomalu, odvrátil pohled a sklonil hlavu. „Ty se mnou nejsi šťastná? Chceš se rozejít?“ Úplně ve mně hrklo. Takovou reakci jsem nechtěla, takovou ne. „Ne, to ne! Samozřejmě, že se nechci rozejít!“ vykřikla jsem rychle. „Nikdy jsem nebyla šťastnější, ale...“ „Tak proč si pořád myslíš, že se k sobě nehodíme?“ řekl a pohladil mě po tváři. „Eriku, copak ty nevidíš, jak se na nás lidi dívají, když jdeme spolu po ulici nebo třeba nakupovat? Vždycky valí oči a zřejmě ani nechápou, proč se takový muž jako ty zahazuje se mnou...“ „Katerine, tohle jsme řešili už mockrát. Myslím, že vidíš jenom to, co chceš vidět. Ty přece nejsi ošklivá, nikdy jsem si to nemyslel. Máš nějaké to kilo navíc, ale to přece nevadí. Naopak – moc se mi to líbí,“ Erik se usmál. „Ostatní si myslí něco jiného, Eriku...“ „Tak ať si to myslí. Kašli na ně. Proč by tě měli zajímat nějací cizí lidi, které potkáš jednou na ulici a už je víckrát neuvidíš?“ „To nejsou jenom cizí lidi. Podívej se, jak reagovali oni,“ ukázala jsem směrem ke stanům, „když zjistili, že spolu chodíme...“ Erik se zasmál. „Katerine, proč jsi pořád ze všeho tak ustrašená, proč si pořád všechno tak bereš do hlavy? Oni byli jenom překvapení, nečekali to. Uvidíš, že si za chvíli zvyknou.“ „Marek moc nevypadal, že by si měl brzy zvyknout,“ prohodila jsem. „Jo, možná ne,“ připustil Erik. „Ale Marek mi do toho nemůže mluvit. Nikdo mi do toho nemůže mluvit.“ „Děkuji, že ses mě zastal, Eriku,“ objala jsem ho. „To byla přece samozřejmost,“ Erik se usmál. „Já tě přece miluju. Co na tom, co si myslí oni? Jde jenom o nás dva, je to náš život, a pokud se s tím oni nedokáží smířit, tak to asi nejsou praví kamarádi.“ „Asi máš pravdu, Eriku. Už si s tím nebudu dělat hlavu. Je mi s tebou dobře, a to je důležitější, než cokoliv jiného.“ Už když jsem to říkala, věděla jsem, že to myslím opravdu vážně. Erik mě o tom přesvědčoval už tolikrát, až jsem se mnohdy cítila trapně. Nechtěla jsem ho s tím dál otravovat, nechtěla jsem, aby nakonec taky začal pochybovat o našem vztahu. Chtěla jsem, abychom byli i nadále šťastní jako jsme byli doposud. A proto jsem se zařekla, že už nebudu mít ten pitomý zbytečný strach, ty hloupé pochyby. Budu se snažit z každé společné chvilky s Erikem vytěžit co se dá, užívat se čas strávený s ním naplno. „Miluju tě,“ zašeptala jsem. „Já tebe taky,“ znovu mě objal a políbil. „Není ti už zima?“ zeptal se po chvilce. „Trochu,“ odpověděla jsem. Erik mě vzal za ruku a společně jsme se vraceli ke stanům. A jak jsme s Erikem dopadli? Od našeho výletu do přírody utekly už tři týdny. Ostatní si na mě a na Erika jako na partnery dávno zvykli a brali náš vztah se stejným klidem jako že slunce svítí. A já jsem se konečně přestala trápit tím, jestli se s Erikem k sobě hodíme. Konečně jsem nabyla jistoty, že to tak opravdu je. Naše láska ještě více zesílila, pokud to vůbec bylo možné. S Erikem trávíme společně každou možnou chvilku. Není neobvyklé, že když si ukradne trochu času, čeká mě pak před školou s květinou, nejčastěji růží, v ruce. Zrovna včera jsem se ho zeptala, proč mě pořád tak rozmazluje, a on s úsměvem odpověděl: „Jsi jediná dívka, kterou jsem kdy miloval. Není to dostatečný důvod?“ Často přemýšlím nad tím, jak si s námi osud zahrává. Napadlo by mě ještě někdy před dvěma lety, že se prostřednictvím norštiny seznámím se svou životní láskou (nevím, co mi budoucnost přinese, ale už teď si troufám Erika svojí životní láskou nazývat)? Opověď je jasná – nenapadlo. A nenapadlo mě to, ani když mi ten milý, sympatický mladý muž odepsal, ani když jsme se poprvé sešli, ani když se z nás stali nejlepší přátelé. Náš vztah si za tu dobu, co se známe, prošel mnoha proměnami, ale jedno je jisté – s Erikem jsme si navzájem záchrannými lany, nejlepšími přáteli, vášnivými milenci, milujícími se partnery.

---