Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prolog

16. 09. 2011
0
1
419
Autor
MKN

 

„Nesnáším tuhle práci,“ zamručel Olaf Siers. Statný válečník v nejlepších letech odhrnul svou koženou rukavicí hrst pavučin a opatrně nahlédl dovnitř tmavé kobky. Takhle z venku, neviděl téměř nic a bez řádného vybavení se mu dále nahlédnout ani nechtělo.

„Měli bychom si rozdělat oheň a zapálit nějaké větve,“ promluvil vytáhlý muž za Olafovými zády. 

Siers se otočil a přikývl: „Jo, kdo ví, co nás uvnitř čeká za havěť.“

Vytáhlý muž v pozadí si povzdechl. Byl přesným opakem urostlého Olafa. Jmenoval se Veref, a ve dvojici rozhodně nezastupoval fyzickou sílu. Díky svým kostnatým končetinám měl dokonce mnohdy problém uzvednout bojový meč. Raději se spokojil s malou a hbitou dýkou, kterou měl vždy nenápadně schovanou za svým koženým opaskem. 

„Nasbírám nějaké větve,“ řekl Veref.

Olaf jeho slova nevnímal, znovu nahlédl malou dírou, kterou prokopal do temné kobky. Zevnitř proudil zatuchlý vzduch, což rozhodně nepřidávalo místu na atraktivnosti.

„Něco tam určitě bude,“ řekl a otočil se. Očekával, že spatří vychrtlý obličej svého společníka, ten tu ale nebyl.

„Verefe?“ přestože byl Olaf dlouholetý a zkušený vykradač hrobů, toto místo na něho působilo zvláštně. Necítil se tu dobře a už vůbec, když tu byl sám. Aby si dodal odvahu, prohrábl si své husté strniště a podíval se vzhůru na nebe. Svět Ormia krásně zářil na tmavé obloze.

To byla další věc, která Sierse zneklidňovala. Magií prostoupena planeta Ormia byla vždy opředena mnoha legendami o kouzlech a neuvěřitelných věcech. Toto záhadno, jak to Siers často pojmenovával, k lidem nikdy nepatřilo. Olaf byl více než šťastný, že ve světě Clismaar, ve kterém žil, kouzla a čáry neexistovala. Ty byly pro elfy a podobnou pakáž, žijící na té zářící planetě.

„Máš křesadlo? Našel jsem tyto suché větve. Ty velké nám poslouží jako pochodně.“ Veref právě vylezl z nedalekého houští. Statný bojovník o něm do poslední chvíle vůbec nevěděl. Hlavní výhoda, která Verefovi plně vynahrazovala jeho nevelkou fyzickou zdatnost. Když chtěl, dokázal být neuvěřitelně tichý a hbitý.

„Jo, někde by tu mělo být.“ řekl Olaf a ihned otevřel svou cestovní brašnu, aby tak skryl svůj lehký úlek.

 Veref si zřejmě ničeho nevšiml, protože bez jakékoli reakce hodil větve Olafovi k nohám. „Protáhneš se tou dírou nebo ji ještě zvětšíme?“ zeptal se zatímco Siers zapaloval větve.

„Myslím, že by díra měla stačit.“ 

Veref pouze přikývl, nyní i on šel nahlédnout do temné kobky. „Příteli, tam bude zlatý důl. To ti říkám.“

„Doufejme,“ pousmál se Siers a podal svému druhovi jednu hořící větev. „Půjdu první.“

Veref proti tomuto rozhodnutí nijak neprotestoval. Ustoupil od prokopané díry, aby se jí mohla mohutná postava válečníka protáhnout. 

Olaf se přikrčil a strčil do otvoru hořící větev. Naposledy se nadechl čerstvého vzduchu a pomalu začal lézt do temnoty. Opatrně protáhl svá ramena a sunul se dále. Když se po břiše celý vplazil do kobky, přešel do dřepu, uchopil větev a opatrně si nasvítil okolní zdi. Ocitl se v úzké, ale vysoké chodbě. Bez problému se zde mohl postavit. Hned tak učinil.

To už za ním ale lezl jeho společník. „Fuj, smrdí tu to, jako kdyby se tu rozložila celá vesnice.“

Siers nijak nereagoval, jeho pozornost totiž upoutaly zvláštní obrazce na zdech. „Verefe, podívej.“

Vyzáblý muž se postavil a stejně jako jeho druh se zadíval na zeď. Byly zde nakresleny podivné symboly. Vypadaly jako nějaké písmo. Přesto si nebyl Veref úplně jistý, zda by byl člověk schopný takovým písmem psát. Bylo v něm něco magického. Oba to cítili.

 „Zvláštní…“ oklepal se Olaf a nasměroval větev tak, aby mu ozářila zbývající část chodby. Oba muži tak měli možnost vidět, že znaky lemují zdi i hlouběji v kryptě.

„Pojďme,“ pobídl svého společníka Veref a vykročil dopředu. 

„Buď opatrný,“ řekl prudce Siers. „Mohou tu být nějaké mechanické pasti.“

Veref na souhlas přikývl a větví osvítil zem, po které šlapali. Byla pokryta vrstvou šedého písku. Olaf si znovu přidřepl a pokusil se písek z části země odfouknout, tak aby se odkryl spodní kámen. Nakonec si pomohl i rukou.

„Zdá se mi, že ty znaky jsou i na zemi. Pojď mi pomoct oprášit ten písek.“

Veref se tedy také sklonil a rukou odsouval drobná zrnka písku. Zanedlouho mohly oba muži na odhrnutém kamenu země pozorovat stejné znaky jako na zdech. Ladné křivky všech složitých symbolů byly skutečně prazvláštní. 

„Tohle se mi nezdá,“ zamumlal Veref.

„Jo, máš pravdu. Raději si pospíšíme, ať ocuď můžem vypadnout.“

Oba muži se postavili a vykročili dále. Našlapovali lehce a pomalu. Očima neustále kroužili po stěnách a pískové zemi aby včas odhalili nějakou nastraženou past. Po dvaceti krocích došli k několika schodům, vedoucím hlouběji do krypty. I zde byly na stěnách symboly. Olafovi se dokonce zdálo, že jejich hustota vzrostla, přesto opatrně vkročil na schodiště. Jeho druh ho následoval.

„Ten smrad je čím dál horší,“ prohodil Siers když si svou rukavicí přikrýval nos a ústa. To už stál na pátém schodu. Na cestě dolů ho čekalo ještě schodů sedm. 

Veref sestupoval tiše ponořen do myšlenek. Hořící větví neustále nasvicoval okolní zdi. Nejraději by se vrátil. Na druhou stranu nestrávil celý loňský a letošní slunovrat hledáním této kobky, aby to nyní vzdal. Vždyť co jim tu může hrozit? Popsané zdi a miliony pavučin přece ještě nikdy nikoho nezabily.

Stejného názoru byl zřejmě i Olaf, který právě sešel zbývajících sedm schodů. Ihned si prohlížel chodbu, ve které se ocitli.

„Verefe?“

„Jo?“ zabručel Veref, když spočinul vedle Sierse.

„Podívej, nejsou tu žádné pavučiny.“

Vyzáblý muž se rozhlédl kolem a skutečně. Horní patro bylo plné různě hustých pavučin, zatímco ve spodním patře nebyla ani jediná.

„To je divný. Myslíš, že tu před námi už někdo byl?“

Olaf zakroutil hlavou „Ne, jiný vchod, než ten, jakým jsme sem přišli, tu není a ten byl neporušený a dostatečně zamaskovaný. Navíc,“ udělal několik kroků a poté s úsměvem dodal: „pochybuju, že by se sem někdo vkradl a ometl všechny pavučiny.“

Veref na jeho poznámku nijak nereagoval a následoval druha chodbou dále. Nyní si byl jistý, symboly na stěnách zde byly několikanásobně hustší a dokonce i složitější.

„Zdá se mi, že ta chodba támhle končí.“ řekl náhle Sierse a natáhl ruku s ohněm výše nad hlavu, aby si chodbu dále osvětlil. Skutečně, chodba byla přehrazená zdí.

„Zpropadená práce!“ zavrčel Veref. „Ta kobka přece nebyla postavena kvůli tomu, aby její zdi popsali znaky a nic víc. Musí tu být ostatky a hlavně cennosti.“

Olaf došel až nakonec chodby a odhodil větev na zem. Krátce se zamyslel a pohladil svoje strniště. Stejně jako jeho druhovi mu připadalo podivné, že chodba končí přehrazena zdí. Snažil se nemyslet na to, že možná ztratil tolik času hledáním prázdné kobky.

„Možná je to vyklápěcí nebo odsouvací zeď. Určitě tu bude nějaký skrytý mechanismus.“ 

Olaf pokýval hlavou, nápad jeho druha mu přišel logický. S podobnými zdmi se už několikrát setkali. I tehdy si v prvním okamžiku mysleli, že odejdou bez kořisti.

„Puč mi svou dýku,“ řekl a sklonil se k zemi.

Veref ale zaprotestoval: „Ne, ne, znáš mě. Svou dýku nedám z ruky. Vím, co chceš udělat. Zkusím to já.“

„Tak pohni, nebo tu z toho puchu pojdem.“ Zatímco se Sierce postavil a kousek ustoupil, Veref si klekl a vytasil svou dýku. Její ostří poté zkusil zasunout pod zeď, aby si ověřil jejich teorii o posuvné zdi.

„Tohle není dobrý,“ řekl po chvíli. „Není tam žádná mezera.“

„Vrátíme se ven a přineseme krumpáč. Za tou zdí něco musí být,“ rozhodl Olaf.

Kostnatý muž souhlasil. Oba se tedy otočili a vyrazili zpět ke schodům. Náhle je ale něco zarazilo.

„Ty symboly - změnili se.“ řekl pomalu Sierce. „Vím jistě, že tento znak zde předtím nebyl. Prohlížel jsem si to tu.“

Oba muži na chvíli ztichli a zaposlouchali se do hrobového ticha. Neslyšeli nic. Pouze své nádechy a výdechy.

Ticho prolomil Veref: „Kamaráde, tohle se mi nechce líbit. Nechtěl jsem to říkat, ale ty znaky mě celou dobu skutečně děsí.“

Olaf nic neřekl, místo toho si sundal svou koženou rukavici a holými prsty přejel po zdi a symbolech. Zeď byla na dotek hrubá, jako špatně opracovaný stavební kámen. Symboly byly ale naopak naprosto hladké a hlavně ledově studené.

„Jsou studené,“ oznámil Sierce svému hubenému druhovi, co právě zjistil. U toho stále přejížděl prsty po zdi.

„Pojďme raději, něco tu není v pořádku.“ 

Olaf přestal hladit zeď a otočil se na Verefa. „Ne, myslím, že vím, jak odstranit naši překážku.“

Veref Olafovi nerozuměl, nemohl pochopit, proč se jeho společník otočil a vracel se na konec chodby.

„Pojď, já tu nechci chcípnout. Ty znaky v sobě mají něco magickýho.“

„Seš posranej, v Clismaaru není, žádná magie.“ prohodil Sierce přes rameno, oči přitom stále nespouštěl ze zdi na konci chodby. Už byl skoro u ní.

„A co ty znaky? Mění se a navíc jak říkáš, sou mrazivý.“ oponoval Veref. 

Olaf chvilku neodpověděl, až když došel na konec chodby, řekl spíše pro sebe: „Nejspíš jsem se spletl.“ Poté si sundal i druhou rukavici, kterou odhodil na zem, těsně vedle dohořívající větve. Své dlaně pak položil na symboly. 

Jakmile tak učinil, zhasly obě hořící větve a muži se ocitli v naprosté tmě. 

„Sierci!“ vykřikl vyděšeně Veref, „co to děláš?“ Tma, ve které se náhle ocitl, ho naprosto ochromila. Vyděšeně vytasil svou dýku a připravil se ji použít. Ačkoliv nevěděl proti čemu.

„Verefe, uklidni se a pojď ke mně, podařilo se mi odstranit tu zeď.“

Vyzáblý muž se podivil, jak mohl Olaf tu zeď odstranit? Blízký hlas jeho kamaráda ho ale trochu uklidnil. Svou dýku přesto pevně svíral v ruce.

„Něco tu je, vydává to podivně modrou záři.“

Veref se vydal po hlasu. Nejraději by z toho tajemného místa utekl pryč, ale nejdříve musí donutit ke stejnému činu i svého přítele.

„Poď pryč! Vypadnem ocaď! Nevidím tě.“ zvolal na něho.

„Jsem tady, prošel jsem zdí. Je tu nějaký modrý kvádr. Okolo je mnoho znaků. Vlastně ty symboly jsou tady všude.“ Siercův hlas zněl podivně tlumeně.

Když chtěl hubený muž odpovědět, spatřil v černé tmě kousek od svého obličeje obrys zdi. Byl na konci chodby, Olafa ale nikde neviděl.

„Z toho kvádru jde chlad, nikdy jsem nic podobného neviděl. Zdá se, že je z ledu.“

„Olafe, kde jsi?“ Verefův hlas se nyní slyšitelně třásl. Musí najít Sierce a okamžitě vypadne a potom, přisáhal si, už nikdy nevstoupí to žádné temné kobky.

„Verefe,“ zvolal znovu Olaf. „Proboha Verefe!“ jeho hlas zněl nyní panicky. „V tom kvádru je zamrzlé dítě!“ 

Následoval hrůzný křik, plný bolesti a zoufalství.


1 názor

Alissa
19. 09. 2011
Dát tip
Pěkné, na prvotinu dokonce velmi :-) Pokud jde o gramatiku, občas si chybí nebo přebývají čárky. Zarazily mě nespisovné výrazy v těsné blízkosti knižních (Raději si pospíšíme, ať ocuď můžem vypadnout.), pokud to nebyl úmysl, myslím, že by stálo zato si povídku ještě pročíst a trošku poupravit. Obsahově nemám co vytknout (velice oceňuji hrdinu, který nemá sílu máchat kolem sebe mečem, to se dneska málo vidí :-)), jen mi připadá, že si to žádá pokračování a vysvětlení. Kdybys nějaké napsal, dej vědět, zaujalo mě to.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru