Praha a její pátky bez Pátka

V zimě, v létě nebo na jaře, ba i v sychravém ošklivém deštivém zabláceném a holém podzimu. Vždy v pátek se Praha chvěje a cuká, nervuje se i třese. Napětí.. .Pokaždé stejné. Pátek je ve vzduchu, na zemi, na semaforech, na bilboardech i venkovních reklamách, vyzařuje z aut, tramvají i z lidí.

Pocity páteční Prahy jsem prožívala vždy jakoby z velké dálky. Až do dnešního dne.

Na dálnici jsem vídala v pátek přes zasklenou lodžii. Jako ve zpomaleném filmu a beze zvuku. Auta se sunula krok sun krok. Beze zvuku. V letošních letních pátcích, na jinak prázdném Kubánském náměstí, jsem pokaždé viděla více lidí i pohybu. Dokonce se tetelil vzduch z rozpálené silnice a z chodníků. Proplouval mezi spěchajícími lidmi, kteří se upoceně cpali do tramvaje a autobusů. Mé vše k pátkům Prahy. Až do dnešního dne.

Dnes jsem pátek procítila v centru hlavního města na I.P. Pavlova. Dálnice. Vede přes I.P. Pavlova a centrum, směrem na Brno, o blok domů dál vede na druhou stranu Prahy přes I.P. Pavlova i centrum. Dnes oba směry dálnice, které jsou jen pár metrů od sebe,  vydechovaly rychle a nervózně. Neharmonicky. Jindy bývají v souzvuku, dýchají souhlasně. Řidiči hledí před sebe a na volant. V jiné dny sledují při čekání na semaforu děj kolem na chodnících a u přechodů. V pátek není čas na hlouposti. Rychle a rychleji. Už blikni. Všichni jedou s vytřeštěnýma očima. Ti, co jedou tam, i ti, co jedou opačně. Všechny cesty vedou do Říma, všechny cesty v pátek vedou přes Prahu  přes I. P. Pavlova. Tam a zpět. Nahoru a dolů.  Na I. P. |Pavlova jsou  vidět oba směry.

Lidé při čekání na tramvaj přešlapují. Nevydrží poklidně či otupěle čekat. Nedokáží si číst noviny, povídat si s dítětem poskakujícím vedle. Nejraději by tramvaj postrkovali nebo jí běželi naproti. Ulice jsou celé „postrkané“ a prostrkané. Lidé do sebe nelítostně strkají. Obchody jsou v pátek buď zcela prázdné a už budou až do zavírací doby, nebo přeplněné nakupujícími. Fronty. Až do zavírací doby. Podle sortimentu! Hosté sedící venku u KFC nesedí klidně a nepojídají s chutí extra křupavé kuřecí křídlo. Vrtí se na židlích. I oni poskakují zvláštním způsobem. Energie neklidu. Energie pátku. Ze silnic, z kolejí i z chodníků stoupá více a více energie pátků. Pálí, ale nehřeje. Zlomyslně se směje šílenství. Je smutná. Cizinci v pozdním odpoledni pátku nezaplňují zatím prázdné restaurace, kavárny a pivnice. Zřejmě jsou instruováni v Průvodcích, aby v pátek mezi patnáctou a devatenáctou  hodinou nevycházeli. Jinak  hrozí, že je nervózně pulsující Praha pohltí. Žádný genius loci, dech tisícileté historie. Žádná romantika. Spolkne je šílenství Pražanů z nadcházejícího víkendu.

V malém parčíku na Pavláku, v onom ostrůvku zeleně mezi dvěma dálnicemi , co vedou tam a zpět, spí člověk. Na lavičce. Před sebou má na zemi tašku. Je obutý i ve spánku. Má prošedivělé vlasy a vousy a spí. Občas se přetáčí a hledá si ve spánku lepší polohu. Nohy skrčí, jindy zase natáhne. Visí mu z lavičky dolů.

U semaforu pro chodce přes dálnici, stojí dva cizinci. Už zelená proběhla třikrát a oni zatím nevstoupili na přechod mezi spěchající utíkající páteční lidičky. Stojí uvolněně a hledají v mapě. Zřejmě v ní chtějí najít jiný den.

Praha je v tom pulsujícím blázinci tak osamělá. Lidé ji nevnímají. Ona potřebuje vždy v pátek Pátka.