Optimisty nestřílejte

Potkala jsem ho včera jenom tak na ulici. Šel po chodníku a poskakoval. Vždycky tak chodil. S radostným poskakováním.
A když od nich odešel táta, maličkatou maminku cestou z kremáku podpíral a vedle ní zvesela poskakoval. Maminka byla fakt strašně malinká, tak nějak zapomněla vyrůst. A Mirka si asi vymodlila, protože jí doktoři řekli, že dítě mít nikdy nebude.
„Ahóój," halekal z druhýho konce světa a snažil se přejít. Nešlo to, bo provoz v pátek odpoledne je v tomhle městě fakt šílenej. A jak tam tak stál a čekal, mával na mě, usmíval se a dělal různý grimasy.
A pak s přískokem vpřed tu silnici přešel. Trochu to vypadalo, jako že se nad ní vznáší.
„No ahój," rozpřáhnul ruce.
A náruč měl dost velkou. I když byl asi o hlavu menší než já. A mně došlo, že takhle upřímně to umí jenom on.
On a pak taky Maruška. Holka, se kterou jsem strávila osm let v jedný škole. Ten poslední rok byl asi nejlepší. Seděly jsme spolu a bylo to fajn. Já si četla pod lavicí, a taky trochu psala erotický povídky, i když jsem o sexu houby věděla. Ale fajn to bylo. A taky jsme si posílaly psaníčka. Jako „co bys dělala, kdyby..."
Některý z těch kravin si pamatuju dodneška. Jednou, když jsme se pohádaly, namalovala mi na světlou školní kabelu kosočtverec. I s čárkou uprostřed. Ta kabela nebyla moje, ale mojí starší ségry, a ta, když to zjistila, řvala jako tygr. A potom ten obrázek přemalovala na americkou vlajku.