Lpět.

Tehdy, v první chvíli, v roce dva tisíce, se plazil tak, aby se k poslední hranici dostal co nejdříve. Tehdy věřil, že hranice je ještě daleko a cítil se k nepřemožení. Plazil se rychle a hbitě jako ještěrka a na nic nemyslel, ani na sebe ne. Když se po letech doplazil téměř na dosah, zpomalil a tím se něco změnilo.

Hranice totiž, které nás v každém okamžiku obklopují a čekají na své překročení, nebo překračování, míjíme tam a zpátky a vlastně si jich ani moc nevšímáme. Nejsou obyčejně viditelné jako nějaká čára a málokdy si spojíme nějakou novou možnost nebo rozsah nebo rozhled s překonáním hranice.

Zpomalil příliš rychle na to, aby si i nadále nevšímal okolností, které se ho dotýkaly - odjakživa, avšak nyní jako by povstaly, zhmotnily se, zapůsobily; - a tak neznámá (náhlá, krutá) bolest přešla do jeho těla.

Čím více se přibližoval vysněné hranici, tím více ho něco tížilo. Ta bolest - kterou už ani nevnímal, způsobovala prosté pomatení smyslů. Ostatně kterému z nich mohl věřit? Vše se zhoršovalo. Hrůza přerůstala všechny meze, lehce, jednu po druhé, přesto se nic v jeho duši nevzpíralo. Možná proto, že již dávno byly překročeny všechny myslitelné prahy, i ten poslední, a nezbývalo než se prostě plazit dál. Ještě více bez přemýšlení až k samé podstatě přirozenosti. Nejlepší na tom všem byla podivná skutečnost, že se mu zdálo, nebo z nějakého nadhledu se mohlo zdát, že se ubírá správným směrem. A to bylo velice podivné. Možná ještě podivnější než celá tahle situace. To plazení, rosa, kapradiny.

Kdyby se byl podíval nad sebe, byl by spatřil, že se plazit vůbec nemusí (nehledě na to, že by to beztak nedokázal). To by ovšem musel vstát (a na to neměl síly) a rozhlédnout se, a to bylo zhola nemožné, neboť to bylo nemyslitelné, a vlastně šílené. Plazil se tak dlouho, že mu to přišlo docela normální a blízké. Nebude přeci vyšilovat jen kvůli nejasnému tušení, že se plazit nemusí. Ostatně on se plazit chce. Neplazil by se, kdyby nechtěl. Kdyby nechtěl, tak by se neplazil. Dělal by něco jiného, kdyby se nechtěl plazit. Možná by jen tak ležel. Nikdy přece nedělal nic, co by nechtěl, a nikdy nechtěl nic, co by nedělal, přestože jej na každém pomyslném kroku provázela ona svíravá (a drásavá) bolest, ale i ta bolest nakonec patří k životu, takže ji nelze vnímat negativně. A bezmoc (stejný případ). Ale i to bylo nakonec chtěné - já to tak chci, říkal a plazil se kapradím. Pro jistotu se nedíval doleva ani doprava - co bych tam tak viděl? Ptal se těch, kteří na něj mluvili a říkali, že by viděl "něco". Jak posoudit, co bych viděl? Nechci, použil vztekle a měl klid. Už na něj nikdy nemluvili. Ne potom, co řekl slovo nechci.

Dosáhl tedy postupně toho, na čem tak dlouho pracoval. Plazil se a lidé na něj nemluvili a nesnažili se mu pomoct. Proč si vůbec kdy mysleli, že nějakou pomoc potřebuje? Pomáhal snad někdy on jim? Chodili kolem a nevšímali si ho. Takový byl stav věcí. Nedalo se říci, že by si takový stav přál od začátku. Nejspíš nepřál, ale pracoval na něm a samotná práce, ta soustavná činnost, jako by obhajovala správnost toho, co dělá a tím, že na něčem pracoval a nechtěl vypadat, jako že dělá něco, co nechce, tím tento stav přijal za správný a už nechtěl žádný jiný. Lpěl.

Samozřejmě, že snil o tom, jaké by to bylo, kdyby dělal něco jinak, než jak to dělal. Ale to byl pouhý sen a sen nebyl skutečný, sen byl mylný a nesmyslný a vlastně úplně šílený.

Nakonec můžeme celkem uspokojivě konstatovat, že to nebyl jediný člověk, který se plazil. V tom kapradí se plazilo mnoho lidí. Někteří vstávali a šli, jiní si lehali do kapradí, na jehož listech se houpaly kapky rosy, aby se mohli plazit a lpět.