Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Lpět.

22. 09. 2011
5
16
2260
Autor
StvN

Člověk má o sobě jinou představu, než jak jej vidí ostatní. Člověk má o sobě jinou představu. Člověk má představu. Říká si, že jeho psaní budí dojem jako psaní toho a toho, nebo to tak alespoň chce, a pak zjistí, že píše jako někdo jiný.

Tehdy, v první chvíli, v roce dva tisíce, se plazil tak, aby se k poslední hranici dostal co nejdříve. Tehdy věřil, že hranice je ještě daleko a cítil se k nepřemožení. Plazil se rychle a hbitě jako ještěrka a na nic nemyslel, ani na sebe ne. Když se po letech doplazil téměř na dosah, zpomalil a tím se něco změnilo.

Hranice totiž, které nás v každém okamžiku obklopují a čekají na své překročení, nebo překračování, míjíme tam a zpátky a vlastně si jich ani moc nevšímáme. Nejsou obyčejně viditelné jako nějaká čára a málokdy si spojíme nějakou novou možnost nebo rozsah nebo rozhled s překonáním hranice.

Zpomalil příliš rychle na to, aby si i nadále nevšímal okolností, které se ho dotýkaly - odjakživa, avšak nyní jako by povstaly, zhmotnily se, zapůsobily; - a tak neznámá (náhlá, krutá) bolest přešla do jeho těla.

Čím více se přibližoval vysněné hranici, tím více ho něco tížilo. Ta bolest - kterou už ani nevnímal, způsobovala prosté pomatení smyslů. Ostatně kterému z nich mohl věřit? Vše se zhoršovalo. Hrůza přerůstala všechny meze, lehce, jednu po druhé, přesto se nic v jeho duši nevzpíralo. Možná proto, že již dávno byly překročeny všechny myslitelné prahy, i ten poslední, a nezbývalo než se prostě plazit dál. Ještě více bez přemýšlení až k samé podstatě přirozenosti. Nejlepší na tom všem byla podivná skutečnost, že se mu zdálo, nebo z nějakého nadhledu se mohlo zdát, že se ubírá správným směrem. A to bylo velice podivné. Možná ještě podivnější než celá tahle situace. To plazení, rosa, kapradiny.

Kdyby se byl podíval nad sebe, byl by spatřil, že se plazit vůbec nemusí (nehledě na to, že by to beztak nedokázal). To by ovšem musel vstát (a na to neměl síly) a rozhlédnout se, a to bylo zhola nemožné, neboť to bylo nemyslitelné, a vlastně šílené. Plazil se tak dlouho, že mu to přišlo docela normální a blízké. Nebude přeci vyšilovat jen kvůli nejasnému tušení, že se plazit nemusí. Ostatně on se plazit chce. Neplazil by se, kdyby nechtěl. Kdyby nechtěl, tak by se neplazil. Dělal by něco jiného, kdyby se nechtěl plazit. Možná by jen tak ležel. Nikdy přece nedělal nic, co by nechtěl, a nikdy nechtěl nic, co by nedělal, přestože jej na každém pomyslném kroku provázela ona svíravá (a drásavá) bolest, ale i ta bolest nakonec patří k životu, takže ji nelze vnímat negativně. A bezmoc (stejný případ). Ale i to bylo nakonec chtěné - já to tak chci, říkal a plazil se kapradím. Pro jistotu se nedíval doleva ani doprava - co bych tam tak viděl? Ptal se těch, kteří na něj mluvili a říkali, že by viděl "něco". Jak posoudit, co bych viděl? Nechci, použil vztekle a měl klid. Už na něj nikdy nemluvili. Ne potom, co řekl slovo nechci.

Dosáhl tedy postupně toho, na čem tak dlouho pracoval. Plazil se a lidé na něj nemluvili a nesnažili se mu pomoct. Proč si vůbec kdy mysleli, že nějakou pomoc potřebuje? Pomáhal snad někdy on jim? Chodili kolem a nevšímali si ho. Takový byl stav věcí. Nedalo se říci, že by si takový stav přál od začátku. Nejspíš nepřál, ale pracoval na něm a samotná práce, ta soustavná činnost, jako by obhajovala správnost toho, co dělá a tím, že na něčem pracoval a nechtěl vypadat, jako že dělá něco, co nechce, tím tento stav přijal za správný a už nechtěl žádný jiný. Lpěl.

Samozřejmě, že snil o tom, jaké by to bylo, kdyby dělal něco jinak, než jak to dělal. Ale to byl pouhý sen a sen nebyl skutečný, sen byl mylný a nesmyslný a vlastně úplně šílený.

Nakonec můžeme celkem uspokojivě konstatovat, že to nebyl jediný člověk, který se plazil. V tom kapradí se plazilo mnoho lidí. Někteří vstávali a šli, jiní si lehali do kapradí, na jehož listech se houpaly kapky rosy, aby se mohli plazit a lpět.

 


16 názorů

sharik
04. 07. 2012
Dát tip
při čtení jsem myslel na to, co ti tu říká už pár lidí - klidně by to mohlo být kratší. myšlenka se mi ale líbí, tip

StvN
20. 10. 2011
Dát tip
Díks:)

StvN
26. 09. 2011
Dát tip
Ale jo. I humor je vážný. Alespoň ten můj.

Janina6
26. 09. 2011
Dát tip
Brát to vážně je tedy chyba?

StvN
26. 09. 2011
Dát tip
Dík za názory. Celkem vzato se mi líbí postřeh o Pákistánské mentalitě. Vždycky je to tak trochu hra. Nemá to být filozofické ani hluboké ani moc metaforické. To zase ne.

Honzyk
23. 09. 2011
Dát tip
...daklo by se napsat vic, ale proc vlastne? ...velka nuda...sry...a to tak, ze dost.-..jen by me zajimalo, pro koho todle vlastne pises? pro sebe..?-)

Janina6
22. 09. 2011
Dát tip
Jinak to, co říkáš o hranicích v druhém odstavci, mi připadne v rozporu s prvním. Chtěl se dostat k vysněné hranici co nejdříve, jinak nemyslel na nic, ani na sebe ne - načež vzápětí tvrdíš, že hranice vlastně různě míjíme a ani si jich moc nevšímáme. Tím jako bys předchozí text úplně popřel. Možná je to tím, že to tvrdí jakoby objektivní pozorovatel někde nad tím vším hemžením, ale kde se vzal, když "hranice" jsou tak subjektivní záležitost? Každý máme svoje hranice, tedy cíle, sny či jak to nazvat, takže nějaké oko "zvenčí" je ani nemůže vidět... myslím si teda.

Janina6
22. 09. 2011
Dát tip
Trochu si lámu hlavu s prologem, tedy s tím, nakolik souvisí s textem. Jestli třeba nenaznačuješ, že vlastně budeš vyprávět o psaní. Ale připadá mi, že to by byla příliš úzká interpretace. Druhý extrém je pochopit to jako symboliku samotného lidského života, veškerého našeho snažení. On je to hodně abstraktní a složitý obraz. Hranice, jejich dosahování, otázka "správnosti" směru, způsob, jakým se přibližujeme k cíli... pak ten rozdíl, jak to sami vnímáme a jak to vnímají ostatní... a je tam toho ještě víc, pro co teď nemám ani vhodné pojmenování. Každopádně je mi ten příběh znepokojivě povědomý. Takový rentgenový text to je. "Nedalo se říci, že by si takový stav přál od začátku. Nejspíš nepřál, ale pracoval na něm a samotná práce, ta soustavná činnost, jako by obhajovala správnost toho, co dělá..." brrr, to je tak přesné.

Opet mensi vyhrada ke stylu psani urceneho pro velmi uzkou ctenarskou obec. Zda se mi, ze se snazis o hlubokou filosofii, ovsem vyzniva to povrchne, jakoby na efekt.

Winter
22. 09. 2011
Dát tip
Líbí se mi ta pasáž, kterou zmiňuje i Yvon, přišla mi taková beckettovsky vtipná. On Beckett a orientální mentalita jsou k sobě, že ... .)

katugiro
22. 09. 2011
Dát tip
Nebavilo mě to. Samotná analogie má možná něco do sebe, ale ten styl... mi přijde patetický.

Whitesnake
22. 09. 2011
Dát tip
"Tehdy, v první chvíli, v roce dva tisíce, se plazil tak, aby se k poslední hranici dostal co nejdříve" Klasická ukázka, jak by se nemělo psát. Z první věty čiší amatérismus a snaha. Slyšel už někdy autor o tom, že první věta by měla být úderná, elegantní a lákavá? Mne osobně úspěšné odradila od dalšího čtení.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru