Kapitola 1.

Araen, mladá elfka s dlouhými tmavými vlasy, seděla na okraji Modrého jezera. Svými štíhlými prsty čechrala písek pod sebou a drobná zrníčka nechávala propadávat mezi prsty. Uklidňovala tak své rozbouřené nitro. Právě dnes ráno se dozvěděla, že její výcvik spěje ke konci. Už brzy bude zařazena mezi dospělé elfy.

Araen, jako horlivá učenkyně s tímto rozhodnutím příliš nesouhlasila. Cítila, že stále není připravena na poslední zkoušku. Nemohla pochopit, proč její mistr s ukončením výcviku tak náhle spěchá.

Určitě k tomu má své důvody, pomyslela si elfka, zatímco nechávala další zrnka písku zvolna propadávat skrz prsty. Samozřejmě, už mnoho let snila o tom, jaké to bude, až zaujme plnohodnotné místo mezi elfy a nebude pouze ta E‘draerova učednice, nebo až se jako každý dospělý elf spojí se svým zvířecím ochráncem. Na druhou stranu, pokud dobře věděla, výuka plnohodnotného elfího mága trvala mnohdy i sto slunovratů. Ta její netrvala ani polovinu toho času.

Její myšlenky přerušil pohyb v jezeře. Nějaká ryba, pomyslela si Araen a pravou rukou si prohrábla své husté vlasy. Chvíli pozorovala rozšiřující se kruhy na vodě, potom se její myšlenky znovu stočily k dnešnímu ránu.

Stále se jí v mysli vracela situace, kdy stála před svým mistrem. Jindy velice vyrovnaný E’draer byl dnes poněkud neklidný. Araen si toho všimla hned při příchodu na lesní mýtinu, kde se měl ranní výcvik odehrávat. Mistrovi jindy rozvážné a pozvolné pohyby, byly dnes podivně upjaté.

„Mistře, stalo se něco?“ zeptala se Araen, když se posadila vedle vysokého elfa. Ustrojena v obyčejném učednickém šatu vypadala vedle vznešeně zdobené róby mistra poněkud skromně.

„Jistěže ne, má Omissu,“ odpověděl ihned E’draer a podíval se ji do tváře.

Araen si mohla znovu, jako už mnohokrát, všimnout jeho veliké jizvy přes celou pravou stranu obličeje. Tato jizva vypadala na jinak dokonalé elfí tváři opravdu podivně. Elfové nikdy netrpěli jakýmkoliv stárnutím kůže, nebo podobnou přeměnou pokožky. Pro jejich relativní nesmrtelnost to byl logický předpoklad, který bůh přírody musel učinit.

 „Vlastně, abych k tobě byl naprosto upřímný, má Omissu, něco se přeci jenom stalo.“

Aniž by si to Araen uvědomila, napřímila své špičaté dlouhé uši.

„Už dlouhou dobu přemítám nad tvými schopnostmi. A konečně jsem došel k závěru, že už není příliš věcí, které bych tě mohl ohledně elfího života a hlavně přírodní magie naučit. Chci říct, že je na čase výcvik ukončit a přejít k závěrečné zkoušce.“

Araen stále, i teď na břehu Modrého jezera cítila, jak se jí v tu chvíli zhoupl žaludek. Byl to nějaký vtip? Nebo další zkouška? Proběhlo ji hlavou.

„Mistře, nepřipadám si dostatečně zkušená, abych se mohla pokusit o to spojit se se zvířecím druhem“ odpověděla ihned vystrašeně.

E’draer zprvu na její námitku nijak nereagoval, jen si urovnal své zdobené roucho. Po chvilce ale přece jenom promluvil: „Omissu, nebudu ti lhát. Za svůj život jsem vycvičil už mnoho elfů. A věř, že ty patříš k těm nejlepším. Jsem naprosto přesvědčen, že připravená jsi. Po této zemi už jistě běhá tvor, čekající na spojení s tvou duší.“

„Proč se mi tehdy nedíval do očí,“ povzdechla si Araen, zatím, co nechala skrz prsty unikat další hrst písku. Když všechen písek z její dlaně zmizel, zadívala se hluboce do azurových vod Modrého jezera, jakoby čekala odpověď na svou otázku.

Jezero ale nijak nereagovalo, jenom stále melodicky pohupovalo svou vodní hladinou v pravidelných vlnkách. To bylo právě to, co elfka na tomto místě tak milovala. To šplouchání jezerní vody a šumění vysokých dřevin nad vodní hladinou.

S tichým povzdechem zavřela své uhlově černé oči, aby mohla zvuky okolní přírody vnímat pozorněji. Zhluboka se nadechla, doslova se sžívala s krásou kolem.

„Věděl jsem, že tě tu najdu,“ pronesl náhle hlas za jejími zády.

Araen sebou vyděšeně cukla. Jak to, že příchozího neslyšela? I toto byl důkaz toho, že stále není připravena svůj výcvik ukončit.

„Fastrane,“ oslovila štíhlého elfa, když se otočila. Nikoho jiného tu neviděla raději.

Elfí rasa trpěla velice nízkou porodností svých potomků. Učenci, kteří vždy v mladém věku odcházeli do malé pevnosti Issiela’s, aby se tu naučili vládnout magií, tvořili vždy nicotné procento v nevelké populaci elfů. Všichni mladí elfové se proto velmi dobře znali. Mnoho let spolu vyrůstali a trávili většinu volného času. Často se mezi nimi tvořila ta nejsilnější pouta, mnohdy silnější, než pouta k rodičům. Mezi Araen a Fastranem, takové pouto jistě bylo. Fastran pro mladou elfku, byl jako vlastní bratr, neboli Manwaë, jak tomuto vztahu říkali elfové.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat.“ Na Fastranově bledé tváři se objevil rozpustilý úsměv.

Araen se musela usmát také, „Ne, ráda tě tu vidím.“

„Mohu si přisednout?“

Elfka mírně přikývla, „Ano, ale co tu vlastně děláš?“

„Přišel jsem ti oznámit novinu.“

„Novinu?“ podivila se Araen. Levou rukou znovu uchopila hrst písku do své dlaně.

„Ano, můj mistr mi ráno oznámil, že jsem připraven dokončit svůj výcvik.“

S Araen se v tu chvíli zatočil svět. Upustila zbývající písek a s výrazem zděšení se otočila na Fastrana.

„Není ti něco?“ zeptal se elfky starostlivě Fastran, když viděl výraz v její nafialovělé tváři.

„Ne, jenomže mě dnes můj mistr pověděl to samé.“

„Tobě dnes mistr E’draer řekl, že jsi připravená na konečnou zkoušku?“ mladý elf se očividně podivil.

„Ano, je to podivné. Nestuduji tu ani polovinu času jako ty a mám se ucházet o spojení s obyvateli lesa? To přece nemohu zvládnout, nejsem připravená,“ řekla třesoucím se hlasem Araen.

Fastran potřeboval chvilku času, aby informaci od černovlasé elfky vstřebal. Nakonec ale odpověděl: „Mistr E’draer by tě určitě nenutil do spojení, kdyby si nebyl jistý, že jsi více než připravená ve zkoušce uspět. Araen, já sám jsem byl mnohokrát svědkem toho, co se svou ohnivou magií dokážeš a věř mi, jsi více než schopná.“

Araen se po Fastranově komplimentu lehce usmála. Hned se cítila lépe. Bylo dobře, že ji tu Fastran našel.

„Je to ale zvláštní,“ řekla po chvíli.

„Co myslíš?“ zeptal se mladý elf, zatímco upíral, své modré oči do stejnobarevného jezera.

„Během jednoho dne nám naši mistři oznámí, že je náš výcvik u konce.“

Nyní Fastran pochopil co má eflka na mysli. Odpoutal svůj zrak od jezera a znovu se zadíval do narůžovělé tváře své Manwaë.

„Ano, je podivné, že vstoupíme mezi dospělé elfy tak krátce za sebou. Třeba i ve stejný den. Ale já si jsem jistý, že tvůj mistr si je tvých schopností vědom.“

Mezi elfy opět zavládlo ticho. Oba se zaposlouchali do zvuků přírody, zaslechly, jak nedaleko nich svolává své mladé nějaký opeřenec. S roztáhlými křídly kroužil nad lesem a vydával hluboký krákavý zvuk.

Dlouhé ticho přerušila až Araen: „Měla bych si s mistrem promluvit, ještě své rozhodnutí může vzít zpět.“

„To přece neuděláš! Byla by urážka zpochybnit jeho rozhodnutí. Jsi připravenější, než budu kdy já. Bude z tebe výjimečná kouzelnice.“ Fastran tentokrát odpověděl ihned.

„Snad máš pravdu, já jen,“ následovalo krátké odmlčení, „nedovedu si představit, že by mě obyvatelé lesa odmítli, že bych selhala.“

„I já mám strach, každý mladý elf se tohoto dne bojí. Každý si říká, co když mě žádný lesní tvor neshledá výjimečným natolik, aby se mnou propojil navždy svůj život. Nesmíš ale dovolit, aby tvoje obavy zaslepily schopnosti, kterými vládneš.“

„Mluvíš moudře, můj Manwaë,“ řekla Araen a znovu se pousmála.

Fastran ji úsměv oplatil, „Musíš si více věřit, brzy budeme elfí kouzelníci.“

„Necítíš něco?“ zeptala se náhle elfka a úplně tak změnila téma hovoru.

Fastran nasál nosem okolní vůně a napřímil své dlouhé uši. „Cítím mnoho vůní, ale žádnou neobvyklou pro toto místo,“ řekl po chvíli.

Araen si ale byla jistá, že jedna vůně do příjemných lesních pachů nepatří. Znovu nasála vzduch a svou hlavu pootočila směrem, odkud přicházelo to podivné aroma.

 Ta vůně je nepříjemně cizí, prolétlo ji hlavou, když oddělila pach od ostatních. Nikdy jsem nic podobného necítila.

„Jsme v nebezpečí,“ řekla potichu Fastranovi. Její slova potvrdil i opeřený pták stále kroužící nad lesem. Znovu vydal krákavý zvuk. Elfové v něm ale nyní rozpoznali strach a obavy.

Fastran se otočil a přikrčil se k zemi. Araen učinila totéž. Oba elfové potichu naslouchali. Bylo pro ně zvláštní, mít se na pozoru před skutečným nebezpečím z venku. Celý svůj život se zatím vypořádávaly pouze s nebezpečnými úkoly při náročném výcviku.  Riziko při těchto úkolech bylo často vysoké, ale nikdy opravdové. Nyní jim příroda dala jasně najevo, že musí být opatrní.

„Půjdeme to prozkoumat?“ zeptal se elf.

Araen neodpověděla, stále zůstávala u země přikrčená s ušima napnutýma.

Zvedl se vítr, oba elfové jasně zaslechli, jak šustí ve větvích ztepilých dřevin.

„Stromy si šeptají,“ zamumlal Fastran, náhle mu došel význam šepotu. S vytřeštěnýma očima se otočil na Araen.

„Burthové,“ řekla, čímž potvrdila, že i ona rozuměla šepotu lesních stromů.

Burthové byli další mnohem početnější rasou, která obývala zemi NAZEV. Už mnoho slunovratů, více než Araen ví, vedli tito skvělí válečníci bitvu s magickými elfy. Bohužel, díky mnohonásobné přesile ji i částečně vyhrávali. Tuto skutečnost potvrzoval i fakt, že se Burthové odvážili přiblížit k elfí pevnosti Issiela’s a poskytnout tak první příležitost oboum elfům, aby se s nimi setkali.

 „To je nemožné, nikdy se takhle blízko elfímu osídleni nedostali.“ Mladý elf spatřil v očích své Manwaë jisté obavy. Chápal je. Z vyprávění od starších elfů, kteří už bitvu s hrozivými Burthy svedli, věděl, o jak mocné protivníky se jedná.

„Měli bychom se přesunout do Issieli. Informovat o tom elfí sněm. Nevíme, zda se šepot lesů dostane až tam,“ řekla potichu Araen.

„Souhlasím, ale napřed bychom se měli ujistit o jejich počtu.“

Mladá elfka se na okamžik zamyslela. Nechtěla zbytečně riskovat, na druhou stranu ji představa, že uvidí odvěkého nepřítele elfů na vlastní oči, podivně vzrušovala. Navíc něco v jejím nitru zoufale toužilo po tom, dokázat si, že je skutečně připravena na blížící se zkoušku, a toto byla dokonalá příležitost.

„Dobrá, ale buďme nanejvýš opatrní,“ řekla nakonec.

Fastran jemně přikývl a hbitě se zvedl ze země, poté lehkými kroky doběhl až k okraji lesa. Araen ho stejně lehce následovala.

Když oba elfové vstoupili mezi stromy, ucítili přítomnost strachu a nervozity ještě více než u jezera. Stromy si povídali o skupině vetřelců u nedaleké řeky.

„To bude přítok Modrého jezera,“ řekla Araen, když vyslechla stromový rozhovor.

„Ano,“ přitakal elf a rozběhl se tím směrem.

Zanedlouho se oba elfové krčili za nevelkým balvanem a upírali své oči dolů k řece.

„Elfové mluvili skutečnou pravdu, když nám o nich vyprávěli,“ podotkl Fastran. Svýma modrýma očima přitom pozoroval skupinu šesti Burthů. Šest mohutných hnědokožců se pozvolna brodilo skrz vody Modré řeky. Jejich svalnaté nohy se jim přitom bořily do zrádného dna. Rozhodně se nezdálo, že by se cítili ve vodě nějak bezpečně. První Burth, který vylezl z vody, se otřásl. Zabodl svou mohutnou oboustrannou sekeru do země a nyní volnou  rukou ze sebe odstraňoval zbytky vody. Elfům se tak naskytla další možnost si pořádně hlavního nepřítele své rasy prohlédnout.

Burth stál vzpřímeně na silných nohách, oblečen pouze do bederní roušky, odhaloval mohutné prsní svaly i stejně tak velké svaly na horních končetinách. Jeho břicho pokrývaly podivné černé pláty. Oba elfové věděli, že tyto pláty vyrůstají až ze zad, kde tvoří neproniknutelný pancíř. Překvapilo je ale, že Burth měl toto brnění i na velké části ramen. Hlava tvora byla veliká a široká. Z tváří mu vyrůstaly veliké, téměř jako elfí hlava, kostěné plotny.

„Jsou jako chodící pevnost,“ řekla Araen a doslova tak vyjádřila Fastranovi myšlenky.

„Měli bychom se vrátit do pevnosti Issieli. Spravíme o tom radu.“

Araen přikývla a dále pozorovala skupinu pod nimi. Nyní už všichni Burthové překročili řeku a zlostně se na břehu sušili. Už se chtěla otočit a potichu odejít, když podvědomě ucítila nebezpečí. Ohlédla se za sebe právě v čas, aby spatřila, jak se na ni a jejího společníka řítí sedmý Burth.

„Fastrane!“ zvolala mladá elfka. Nyní už nemělo cenu chovat se tiše, byli prozrazeni.

Když Burth spatřil, že o něm elfové vědí, zařval a pozvedl do vzduchu svou mohutnou palici. Zdálo, se že ještě přidal do běhu, aby mu elfové nestihli utéct. Hbitě přeskočil vysoký pařez, který stál v jeho cestě a pokračoval dále. Nyní byl už jen několik kroků od elfí dvojice.

To už ale Fastran i Araen stáli na nohou. Oba překvapeni tím, že se jejich protivník dostal tak blízko k nim, aniž by o něm věděli.

„Musíme bojovat!“ zvolal Fastran. „Neutečeme.“

Araen s ním souhlasila, byla jen otázka času než zbylých šest Burthů vyleze sráz od řeky nahoru k nim. Jak ale mohou přemoci sedm tak mocných válečníků? Nemají ani žádné zbraně!

Zatímco projela tato myšlenka elfí hlavou, byl Bruth už u dvojice. Mohutně se rozmáchl svou palicí a chystal se zaútočit. Elfové si přitom mohli, všimnou šlachových provazů, které se mu na krku a ramenech napnuly.

První úder dopadl do míst, kde před okamžikem stála Araen. Ta v poslední možné chvíli uskočila. Ne ale tak daleko, aby na ni nedopadla sprška rozryté půdy. Bruth zuřivě zařval, a rychle zvedal palici ze země.

Stejně jako mladá elfka i Fastran se hbitě uhnul letící ráně. Při dopadu se skulil do kotoulu a rychle se postavil. Nyní stál za Burthem s rukama pozvednutýma k lesním korunám -  chystal se kouzlit.

Poznal to i mohutný kolos, znovu vztekle zařval a rozehnal se po elfovi. Tomu v tu chvíli vyletěl z ruky elektrický výboj a zasáhl Burtha do paže, ve které držel palici.Ta mu z ruky odlétla a dopadla nedaleko do křoví. Válečníkova paže byla zčernalá a plná kouřící boláků. Stále ale představoval významné nebezpečí. Aniž by ho nějak zohyzděná končetina omezovala, vrhl se po elfovi druhou, volnou rukou.

Fastran se na poslední chvíli stihl skrčit k zemi, tak úder prolétl těsně nad jeho hlavou. Už se chystal vyslat další elektrický výboj, když zakročila Araen.

„Za Issiela’s!“ vykřikla elfka, když se jí v dlaních zformovala veliká ohnivá koule. V dalším okamžiku řval Burth bolestí a svou zdravou rukou se snažil uhasit ohněm pokrytý hrudník.

„Bledí elfové,“ ozvalo se hromovým hlasem zpod srázu. V dalším okamžiku vyběhlo zbylých šest Bruthů na lesní planinu. Šest jednou tak velkých titánů stálo kousek od dvojice.

„Na ně naše síly nestačí!“ zvolal Fastran, přesto si v hlavě připravoval magickou formuli pro další bleskový výboj.

Araen souhlasila, i ona ale věděla, že utéct je nemožné. Burthové byli vynikající a vytrvalí běžci.

První válečník zaútočil ve chvíli, kdy z elfovy dlaně, vyšel druhý elektrický výboj. Nyní Fastran ale minul. Vysloužil si za to tvrdý úder pěstí do hlavy, Burthové zřejmě nespěchali se zabitím dvou nedospělých elfů.

Stejně se hodlal zachovat i druhý Burth k Araen, místo aby zaútočil svou obouruční sekerou, rozpřáhl se pěstí. Elfka se ale stačila vyhnout. Uskočila stranou a s hrůzou pohlédla na ležícího Fastrana. Ten se těžce zvedal ze země.

„Vy zabít našeho společníka ve ….“ Burth zřejmě nemohl najít to správné slovo, obecná řeč používaná ve světě Ormia mu očividně dělala velké problémy.

Araen nehodlala čekat, až ho chtěné slovo napadne, musela pomocí své magie Burthy porazit. Nebyl ale čas na nějaké složitější kouzlo, proto si v rukách znovu zformovala ohnivou kouli.

Když to válečníci spatřili, zuřivě zařvali a všichni se rozeběhli směrem ke kouzlící elfce. Nikdo z nich nechtěl dopadnout jako hořící Burth nedaleko nich.

Ohnivá koule v Araeniných dlaní stále rostla, Fastran sledující elfku z pokleku nemohl věřit svým očím, podobně velkou magickou kouli nikdy neviděl. Nebyl čas, aby jakkoli zareagoval, koule rostla neuvěřitelnou rychlostí.

„Araen!“ zvolal jen, než udělal jediné kouzlo, které mohl.

Elfka jeho výkřik už neslyšela, ohnivá koule ji totiž pohltila. Stala se její součástí, v další okamžik, vše kolem vybuchlo a přikrylo se žárem.