Aisleenin deník

Seděla uvnitř svého malého pokoje a ramena se jí třásla pláčem. Nutila se, aby nemyslela na to, jak dokáže svět být krutý, jak dokáží přátelé změnit své postavení na úhlavní nepřátele a jak je důvěra křehká. Její myšlenky se splétaly z mnoha odlišných záležitostí jejího života a spojovaly se v zmatené uzle, které sama nikdy nezvládne rozmotat. Obviňovala se ze všech potíží a zvratů, co nastaly v jejím okolí tak náhle, jako by je někdo sesypal na hromádku ze všech koutů světa. Aisleen se za to nenáviděla. Považovala za nutné nějak utnout nezadržitelně rychlý spád událostí, který ovlivňoval mnoho životů. Připadala si jako původce všeho zlého, jako škodná. Jenomže jak? Jak zničit počátek nynějších strastí? Tu myšlenku si nechtěla připustit, ale věděla, že ta možnost tu je. Jenomže v tom se to v ní vzpříčilo a vzpomněla si na slib, který dala jednomu jedinému člověku na světě. Ač si to mnozí další mysleli, nikdy jim nepodala ruku se slibem. Jenom jí. Aisleen dobře ví, že to Erumaxe slíbila.
Erumaxe je pravděpodobně Aisleenin jediný opravdový přítel. Může jí říci opravdu vše. Tedy ty důležité věci, nad kterými Aisleen přemýšlí, ty ostatní pro ni nemají žádnou váhu. Ona nabízená myšlenka a zároveň možnost jak přetnout uzel byla už v minulosti téměř využita. Byla jí smrt. Ať už plánovaná, či ne, zcela jednoduše chtěla Aisleen zemřít s myšlenkou, že to pomůže. Chtěla se obětovat pro veřejné blaho. Erumaxe ji na chvíli dostala ven z toho kruhu trní, který trhal její jemnou duši na cáry a zanechával tak jizvy. Jizvy, které už nikdy nezmizí. Může je schovávat, maskovat a dělat, že neexistují, ale tím si nijak nepomůže od bolesti. "Ale to mi nevadí, pokud nebude nic vidět, zvládnu to," pomyslela si Ais. Jenže proč to tak bylo? Zavzpomínala a najednou se jí zamotala hlava.
Uslyšela známý hlas, ale jeho tón byl naprosto nepřívětivý, jiný než jaký ho znala. "Jdi ještě spát, dokud můžeš." Ozvalo se a zpoza rohu stanu se vynořila postava mladíka, kterému mohlo být tak dvacet let. "Omlouvám se, jsem zvyklá vstávat velmi brzy." Najednou si uvědomila, že je okolo ní ještě tma, přesto jí nemohl uniknout jeho skrývaný údiv. Nedala na sobě znát nervozitu, ikdyž mladík jí připadal zvláštní, trochu z něj měla strach, ale pak se usmál a ona pochopila, že strach momentálně není na místě. "No, tak, jdi si ještě chvilku lehnout," poznamenal s úsměvem a pobídl ji, aby odešla do stanu. Trochu nervózně se ještě zeptala: "Každé ráno to tu takhle funguje?" "Ano," to byla pro ni jediná odpověď. Raději odešla do svého stanu a tam tiše přemýšlela a čekala až se Estel vzbudí. Pomyslela si, že dnes musí zjistit jeho jméno, ikdyž ji příliš nezaujal.
V tom se probrala. Musela na chvilinku usnout, nebo to snad byly celé hodiny? Podívala se kolik je hodin. Spala skoro dvě hodiny. "Za chvilinku bude svítat," pomyslela si a zahleděla se z okna do nekonečné tmy. Nerozuměla významu toho snu. Několikrát se jí už vrátil. Věděla přesně, kdy se to odehrálo, věděla, kdo byl ten mladík. Znala ho, až příliš blízce ho znala. Byl to přeci on. Ten, kdo byl příčinou všeho a přeci za nic nemohl. Ale v době, kdy se poprvé viděli, nevěděli jeden o druhém jak se jmenují, a nikdy ani jednoho z nich nenapadlo, že ten druhý přinese radost do jejich životů. To ale netrvalo věčně. "Kdybych mu mohla vše vysvětlit, bylo by to pro oba snazší," pomyslela si Ais, ale neuměla vysvětlit nic z toho, co se stalo a co se odehrávalo v její hlavě. Bylo pro oba těžké mluvit spolu, ale společně to překonávali. A ona nikdy nezapomene na telefonát, na ten rozsáhlý hovor, při kterém on byl velmi nervózní a ona celou dobu plakala.
Najednou si uvědomila, že už skoro svítá. Připadala si velmi unavená a zničená. Ještě chvíli polehávala, aniž by zavřela oči, snad ze strachu z toho, co by uviděla, kdyby je zavřela, snad proto, že si nechtěla připustit, že se jí o něm znovu zdálo. Pomalinku se rozednívalo a ona se s námahou posadila na okraj postele. Musela do školy, ale asi ještě nikdy se jí tam nechtělo méně než právě dnes. Vstala, oblékla se a pomalu odcházela do prázdna. Venku padal sníh a nepříjemný mráz se jí dostával pod nehty. Proklínala se, že si nevzala teplejší boty. Zachumlala se do kabátu a pokračovala v cestě. Došla k autobusové zastávce, a chtěla si vytáhnout peníze. V tom okolo ní projel známý vůz. Už z dálky poznala zvuk jeho motoru. Věděla přesně kdo jej řídil. Byl to Cémmotar.
S Lieriel už delší dobu vedla spor. Tar i Lir ji proklínali. Věděla, že za chvíli se uvidí s Lir a bude jí muset mile pozdravit a společensky konverzovat, aby nebyla označena za rozvraceče přátelství. Jak ji nenáviděla. Lir byla Aisleenina kamarádka od útlého věku, snad nerozlučné přátelství bylo mezi nimi, dokud se mezi ně nepostavil Tar. Teď byla Lir jako jedovatý had, jako smrtelně jedovatá bestie, která uštkne při první neopatrnosti. Proto musela Ais dávat dobrý pozor na to, o čem mluví, a jakmile šlápla vedle, musela se ostře bránit. Tolik ji to vyčerpávalo. A nejhorší ze všeho byla páteční odpoledne. Dříve chvíle plné uvolnění, radosti a bezpečí, poslední dobou však pouze přetvářka, nenávist, a velmi odtažité vztahy s přáteli. Mezi ně patřila hlavně Eruanne, Ellen a On, ten mladík, kterého před třemi lety poprvé uviděla ve chvíli, kdy si šla čistit zuby. Ten okamžik se ji ve snu vracel pořád, kdykoliv jen usnula, viděla ho znovu a znovu.
Aldael se vracel do jejích snů, dennodenně, ačkoli se tomu snažila zabránit. Ais nerozuměla, proč se cítí tak nešťastná, když má to, co chtěla. Roderick byl její milý, s rodiči již téměř uzavřela příměří, ve škole byla mírně nadprůměrná, tudíž si nemohla stěžovat, nicméně její srdce bylo v posledních dnech plné prázdnoty. Pokaždé, když jí na mobil přišla SMS byla u vytržení, co jí Rody napsal. Vždy ji potěšilo, když napsal ta dvě slova, miluji tě. Ale…
Poslední tři, nebo čtyři dny necítila nic, než chlad. Nerozuměla tomu, vždyť on byl jejím snem, milovala ho, kam se to vytratilo? Nebo si to jen namlouvala? Ne, to není možné. Miluje přeci jenom Rodericka, nikdo jiný nepřichází v úvahu. Pomýšlet na to, jí nečinilo žádný problém, ale vyslovit to, byl pro ni teď nadlidský úkol. Ale vždyť Rody ji nezná, zato Aldael o ní ví vlastně skoro všechno. Proč to tak bylo? A proč Rodyho srovnává zrovna s ním? Nějak nemá na to, aby toto probírala s Eruanne, Ellene, nebo Erumaxe, protože si připadá jakoby Rodyho podváděla každým okamžikem, kdy jen pomyslí na toho, kdo ji nedá spát. Jistě se jí zdává i něco jiného, třeba krásné procházky s Rodym, kdy se líbají a jsou oba zamilovaní, ale Je to už celkem bláznivé. Neví si s tím rady. Ais chtěla zapomenout, zapomenout na všechno související s Aldaelem. Tedy ne na jejich přátelství, společná letní odpoledne, oddílové schůzky, ale na to, jak mu ublížila a jak těžce mu muselo být, když ho pronásledovala emaily, byla mu pořád v patách. Nedokáže si představit, že by ji někdo takto pronásledoval. Byl tak dokonalý, tak silný… Ale to si nesmí připouštět, má přeci Rodyho, a ten ji miluje, pokud tedy to, co tvrdí je pravda. Ano, ona nemá důvod mu nevěřit, přesto je nejistá. Ale proč je to tak? S Aldaelem už to přeci nemá co dělat, s ním už nic mít nechce, odnaučila se ho milovat. S Roderickem už to bylo opět dobré, byl milý, hodný, měl ji rád, ona jeho taky. Tak proč se zabývá tím druhým?
Na druhou stranu co se přátel týče v poslední době nedrží nijak vřelé vztahy, a to přicházejí vánoce, svátky, kdy se lidé mají rádi, kdy jsou všichni spolu. Ano s Eruanne si vždycky užije spoustu legrace, říct jí může malinké drobnosti, veškeré postřehy, svěřit s problémem, ale záležitosti s Rodym a s Ním jí příliš nesvěřovala. Vlastně nikomu a pod tou tíhou to nemohla dlouho vydržet. Ellen mohla říct větší pikantnosti, ale důležité detaily nějak nebyly v jejich rozhovorech zajímavé, Ais byla spíše její vrbou, aby si mohla postěžovat z problémů a svárů s jejím přítelem, Sidarem. Málem zapomněla na Coena, spolužáka a kamaráda z oddílu. I on byl pro ni důležitý. Sice spolu ve škole občas příliš nevycházeli, ale jakmile byl oddíl, najednou se vše změnilo, ledy se prolomily a oni byli jako nerozluční kamarádi. Proč byl jejich vztah tolik zvláštní? Občas málem více než přátelé, ve škole jen známí co se moc nemusí. Ale před několika dny přišel s prosbou. A Ais slíbila že to splní. Při hodinách zeměpisu, nevěděla proč právě v tu chvíli, jí byl vždy velmi náklonný a občas ji požádal, aby mu na krk namalovala Klamihe. Mile ráda to vždy splnila, vyfotila a schovala na památku. Bylo jí příjemné být s ním v kontaktu, prostě byli jako ti přátelé, co se vídají v pátek odpoledne. Ale zpět k jeho prosbě. Požádal ji, aby mu namalovala Klamihe (symbol ohně) přes celá záda. Nemohla si pomoci, ale nevěděla, co tím Coen sleduje. Souhlasila, a na oplátku si mohla přát jednu věc, kterou on bezvýhradně splní. Nevěděla, co si má myslet, jestli to není nějaká hloupost. Ale on to myslel vážně. Vzala to jako výzvu a přijala. Celé předvánoční období bylo letos nějaké zvláštní. Na Ais se vyvíjel velký nátlak. Chtěla brečet někomu na rameni, všechno o Roderickovi a Aldaelovi někomu říct, ale není komu. Musí se s tím smířit. Ano, byla tu ještě Erumaxe, ale Aisleen ji nechtěla obtěžovat, rušit, zdržovat, prostě přidělávat problémy. Ale tolik si chtěla promluvit, tolik se chtěla zbavit všech vzpomínek, všech snů, mít úplně prázdnou hlavu. Jaký je to asi pocit?! Nechtěla myslet na Aldaela. Zdálo se jí o něm, dívala se na něj, ale příliš se mu nedržela na blízku. Nesmí to být nápadné. Navíc si připadá jako největší mrcha, jako by Rodyho podváděla. Čemu teď věřit? Když procházela okolo Jeho bundy, musela si přivonět, protože milovala jak Aldael voní. Znala spoustu detailů, maličkosti, které jí ho vrývaly do paměti. Ale ne, takhle nesmí přemýšlet. Roderick je teď důležitější! Musí být. Tak těžce si ho získávala, překonávala strach, všechno dělala pro to, aby ho měla, a teď, když má svůj cíl, není spokojená? Tak to tedy ne, teď to nesmí zahodit. Aldael už jednou zmizel z jejího života, musí to zvládnout, zapomenout, že se jí kdy líbil, že se do něj byla kdy zamilovala, že byl prostě svůj, dokonalý, zvláštní, přitažlivý.

"Ne!" Málem mrštila hrnečkem proti zdi. V mysli to udělala nejméně desetkrát za sebou, než se zvládla trochu uklidnit. Ale představa, že rozbíjí nevinné předměty ji přestala utěšovat. Toužila po ničení něčeho jiného, něčeho živého, něčeho zlého. Ale co kdyby ničila někoho? Třeba viníka? A jsme opět u toho. Aisleenin styl, jak řešit potíže. V posledních dvou letech velmi oblíbený, spoustou lidí odsouzený. NE.. slíbila to Erumaxe. Ale co když se Ais zase bude tvářit jako by nic, jako by vůbec nevěděla, že se něco takového odehrává. "Nesmím, už kvůli ní ne," řekla si potichu Aisleen a pevně stiskla pravou rukou levé zápěstí. Jenže ona to nesmí udělat z více důvodů. Nejspíše kvůli matce, která při každé příležitosti prohlíží její ruce a nohy, kde kdysi našla jizvy. Ale i kvůli Rodymu. Kdyby se totiž řezala na místa, kde ji matka nekontroluje, nelíbila by se už jemu. Je to jako začarovaný kruh. Nechce jít s matkou opět k psychologovi, ale chce se toho zbavit. Je jen jeden člověk, s kterým se o tom jakžtakž dokáže bavit, jen jediný člověk s kterým je ochotna to řešit. Ale nechce přidělávat starosti, a nechce, aby ji někdo bral jako "další případ". Ne, že by si připadala nějak výjimečná, nebo důležitá, ale důvěra pro ni znamená velmi mnoho a nedokáže o svých problémech mluvit s někým, kdo se na ni dívá skrze prsty. Doufala, že to Erumaxe pochopí. V létě se spolu domlouvaly, že za někým dojdou, ale nějak z toho sešlo a teď Ais nemá sílu na to, aby šla k někomu z nich. Jimi označovala lidi, kteří se moc ptali.
Ais měla pocit, že se jí z těch myšlenek rozskočí hlava. Poodešla kousek dál, už zase byla na autobusové zastávce, tentokrát čekala po škole na autobus do vedlejšího městečka, bývalé vojenské pevnosti, kde se každý pátek scházeli Poutníci. Byl to tábornický oddíl. Toto místo ji vždy dřív na dvě a půl hodiny poskytovalo úkryt, před nezadržitelnými myšlenkami, myšlenkami na to, jak si pomoci. Jistě že přemýšlela o tom, že se pořeže. Jen nevěděla, jestli je schopna se podřezat. Ne, že by to chtěla zkoušet, ale nebýt dvou nebo tří lidí tak to dělá den co den, a tím si byla jistá. Mimo to, si byla jistá tím, že si nemůže být jistá naprosto v ničem. Po nepříjemném zážitku s řidičem, kdy jí při vracení peněz ohmatával ruku a nechtěl pustit, jí běhal mráz po zádech a pořádně se oklepala. Ten chlap se jí zdál vyloženě odporný. Mohlo mu být okolo čtyřiceti let, vlasů měl už asi méně než před lety, značně prošedivěly a prořídly. Na čele měl několik vrásek a potutelně se usmíval. Chtělo se jí z něj zvracet. S nechutí se dobelhala před dveře klubovny a dodala si odvahu. Zhluboka nadechnout, natáhnout ruku ke klice… Ne, najednou ucukla. Nesmí tu hrát divadélko, vzala za kliku a překročila práh. V chodbě se převlékla a chvilku seděla na botníku, jako by si ještě chtěla rozmyslet svoji účast na dnešní schůzce. Vedle ní visela bunda, která patřila Lir. Najednou se jí udělal knedlík v krku a nemohla polknout. Znovu se nadechla. Uslyšela jak se otevřely venkovní dveře, tak se raději rychle vzpamatovala a vešla dovnitř, do klubovny. Uviděla spoustu známých tváři, Eruanne, Ellen, Coen, Tar, Lir, a spousta dalších, včetně Aldaela. Potichu pozdravila a několik přátel se otočilo. Také ji pozdravili a ona si odešla sednout do vedlejší místnosti, kde byla křesla. Posadila se do rohu a vzala do ruky telefon. Podívala se na tapetu a na tvářích se jí udělaly malé dolíčky a lehce se jí pozvedly koutky úst. Na tapetě byla Roderickova fotka, na kterou se Ais ráda dívala. V tom telefon zhasl a úsměv se vytratil spolu se světlem z mobilu. Po chvilce přišla Eruanne a okamžitě poznala, že Aisleen není ve své kůži. Marně se ptala, co se stalo, proč se Ais neusmívá a nebaví s ostatními vedle. Na to nebyla odpověď, ale přesto to tak bylo. Jen co se přesunuli do místnosti, kde byly ony dvě, ostatní, Aisleen maskovala svoji náladu nepřítomným úsměvem. Nějak to tu vydrží. Čas ubíhal rychle, a v tom dorazila Erumaxe. Ihned na každém poznala co se děje. A dnešek nebyl výjimkou. Když Ais nebyla potřeba při hře, šla Erumaxe pozdravit. Pod návalem nervozity se radši vrátila zpět mezi ostatní a povídala se s Eruanne. Právě řešily její vztah s Rodym a potichu se chichotaly, když Ais popisovala detaily poslední procházky. Po schůzce se Aisleen raději rychle vytratila do tmy venku před klubovnou a zahnula do vedlejší uličky. Na autobusovou zastávku je to sice tudy dál, ale zmenšuje se tím šance, že někoho potká. Už za týden touto dobou nebude moci odejít ven a vydýchat se. Bude totiž předvánoční schůzka, na které si kamarádi vyměňují dárečky a užívají si poslední společné chvíle před Vánocemi. Tenhle týden utekl hodně rychle, ve čtvrtek se sešla s Roderickem. Náplní jejich setkání bylo povídání a láskyplné procházení se ruku v ruce. Pro Aisleen to bylo nepředstavitelně krásné, jako by se jí splnil sen. Pokaždé když ji líbal a objal ji přitom kolem pasu, byla jako u vytržení a srdce jí skákalo radostí. Ano, to byl čtvrtek, a už o pouhý den později se znovu ocitla na klubovně. Odpoledne a podvečer probíhaly idylicky, mile, s Eruanne si měla o čem povídat, jenom byla nervózní z chvíle, která se každou minutou blížila. Domluvila si s Erumaxe, že si spolu promluví, jako to už několikrát udělaly, když byla situace neúnosná. Dnes večer se měla konat porada vedoucích a právě po ní měla nastat ta chvíle. Při poradě se Aisleenina nervozita stupňovala a k ničemu jí nepomohlo se dívat přes stůl na Ellene a Sidara, jak spolu žertují, objímají se a nenápadně se hladí, k ničemu jí nepomohla ani Eruanne, která se vedle ní stále něčemu smála a vtipkovala na Aldaelův účet. Porada se blížila ke konci a nervozita stoupala. Předstíraný nepřítomný úsměv však většinu okolí neoklamal. Když porada skončila, někteří z vedoucích odešli, a někteří zůstali. Aisleen zůstala také a povídala si s ostatními. Zůstala tam Erumaxe, Ann, Kathleen a Aldael. Společně hráli zajímavou stolní hru, kterou Aisleen vyhrála. Potom přišla ještě Eruanne, aby se přesvědčila, jestli je Ais v pořádku. Věděla totiž, co Ais čeká dnes v noci. Aldael byl vtipný a krásně se s ním povídalo. Bavili se o zlozvycích a pubertě, a tak všeobecně se spolu s Eruanne smáli. Aisleen úplně zapomněla, jak moc se bála chvíle, co má přijít.