Ztráta

26. září 2010

Bylo úterní ráno - den kdy měl být pohřeb. Radši bych šel do školy než na pohřeb. Již od rána jsem v duchu počítal, abych se uklidnil. Jeli jsme vyzvednout babičku - celou cestu jsem se díval z okénka, abych neviděl jak babička brečí a já nezačal taky a tím to ještě zhoršil. Když jsme dorazili před krematorium, museli jsme ještě čekat na tetu. Když jsme si sedli, ptala se mě sestřenice, jestli budu brečet. Řekl jsem že ne a zeptal jsem se jí na to samé. Odpověděla, že také nebude, že brečela celou neděli. Když začala hrát hudba začal jsem počítat rychleji, abych se uklidnil. Když ta paní začala mluvit o dědovi, tak už mi žádné počítání nepomohlo a rozbrečel jsem se - bratranec brečel již, když dorazil. Sestřenice se rozbrečela taky a nakonec naše slova, že nebudeme brečet nevyšla a byli jsme slyšet nejvíce. Snažil jsem se jí utěšovat a usmál se na ni. Usmála se také - byl to hodně smutný pohled, vidět někoho kdo brečí, jak se usmívá. Naklonila se ke mě a řekla, že děda by si nepřál, aby jsme brečeli. Pokusil jsem se o vtip a ona se znovu usmála - tentokrát už to nebylo tak smutné. Když hudba dohrála a ostatní nám projevovali upřímnou soustrast, vůbec jsem nevnímal kdo to je a snažil se uklidnit počítáním. Ještě dnes si pamatuji, že jsem ten den napočítal do 1 348 127.