I.

1.

Bude tady?

Ani si tu otázku nemusel pokládat. Filip moc dobře věděl, že prostřední sedadlo v první řadě bude obsazené; postava schovaná ve ztemnělém hledišti - dlouhé světlé vlasy, neodbytný pohled.

„Ženská zatracená. Nosí mi jen smůlu.“

Paranoidní pitomče, okřikl se v duchu.

Proč si musela vybrat zrovna jeho hry? Každý den, každý večer. Ty malé modré sondy v její tváři, pořád na něj přilepené. Cítil je, i po představení, v šatně, na cestě domů.

Proměnila jeho radost hrát v čas nejistoty.

Chodila na všechna jeho představení. I na ta, kde hrál vedlejší roli nebo jen štěk a objevil se na pár vteřin. Ty, ve kterých nehrál, nenavštěvovala. Navštívil pár takových her, aby se o tom přesvědčil.

Poprvé si jí všiml před dvěma měsíci. Tenkrát hrál v Někdo to rád horké, kde měl druhou hlavní mužskou roli, a ta si vyžadovala zpěv. Miloval zpěv a rád se předváděl. Divadlo mu dávalo obojí. Čím bláznivější nebo znepokojivější jeho role byla, tím více si jí užíval. A tady se většinu hry producíroval na vysokých podpatkách a v ženských šatech, skvělá exhibice.

Ten muzikál hráli už půl roku a nikdy neudělal jedinou chybu. Nezapomínal text a hry díky jeho improvizaci byly vždycky jedinečné.

Pak ale nastal zlom a on to začal kazit.

Stalo se tak ve scéně, kde se jeho postava hádala s jinou postavou. Hádal se  tam perfektně, to tedy jo. Ve skutečném životě se do hádek pouštěl nerad, ale na prknech si to dokonalé užíval. Nakonec přišla chvíle, kdy měl mít poslední slovo a hádku ukončit.   Ta chvíle obyčejně vyvolávala potlesk. Teď ale před tou krásnou větou, která měla jeho hereckého protivníka odrovnat, teď se podíval do hlediště a jeho pohled se rozbil o oči té ženy v první řadě. A on zapomněl. A místo, aby použil jedno z  improvizovaných kouzel, které ovládal, mlčel. Černá díra. Mozek v háji - Ahoj, kámo, sejdeme se jiný večer.

Po zbytek představení marně hledal svou sebedůvěru.

Byl přesvědčený, že od té doby nedokáže zahrát nic pořádně. Ve své hlavě se vrátil na začátek a stal se neschopným hercem amatérem. Za veselostí skrýval nervozitu, že zase něco zkazí, že mu dojde fantazie a on nebude vědět co říct. Že se zasekne na nějakém jednoduchém tónu, že ho zazpívá falešně.

Filip si byl jistý, že si jeho selhání všichni v souboru museli všimnout, jen slušnost, kamarádství a naděje, že je to dočasné, jim bránilo mu cokoliv naznačit.

Nechtěl tu ženu podezřívat, vážně nechtěl. Nepříjemný pocit, který ho zaplavoval, kdykoli si na ni vzpomněl, nebyl ještě důvodem pro to ji upálit na hranici jako čarodějnici.

To si vážně myslíš, že tě snad proklela pohledem? Vždyť nedělá nic jiného, než co ve své roli diváka dělat má. Dívá se. Vždyť se jen se dívá.

Filip ji přesto začal nenávidět.

Ještě než začalo představení, uvažoval, že se podívá skrz staženou oponu, jestli tam opravdu je. Ale ono opravdu nezáleželo na tom, jestli se o tom přesvědčí o dvě minuty dříve.

Dnes to nepokazí. Kašle na to, jestli tam bude. Bude dělat, že ji nevidí.

Jako kdyby sis to neříkal už tisíckrát, jako kdyby to někdy pomohlo.

Možná by si s ní měl promluvit.

A nesliboval sis to už někdy?

Teď to ale udělá.

Počkáš si na ni před divadlem a zeptáš se jí:  Hej, dámo, můžete stáhnout prst z toho tlačítka delete, které mi maže text z hlavy?

Dneska byla premiéra nové hry. Napsal ji jeho kamarád scénárista, který do divadla pravidelně přispíval svými kusy. Vždycky měly obrovský úspěch. Byla to sázka na jistotu. Milan psal, Filip hrál – úspěch zaručen. Až donedávna.

Ta dnešní hra byla komedie, dost sarkastická a dost pravdivá. Tohle byla hra pro jeho sortu, jeho generaci, dvacetiletých studentů pohrdajících pokryteckými hodnotami. Tu hru žral už po prvních třech stránkách scénáře.

Hlavní roli nemohl hrát nikdo jiný. Bude to bomba, bude to díra do hlavy všem sucharům a vrchním blbcům, co si myslí, že můžou řídit svět.

Bylo to politicky a morálně nekorektní. Bylo to perfektní.

Tohle nehodlá zkazit.

Hra začala. Velký Filip, mistr předstírané veselosti a sebejistoty kráčí na jeviště.

Automaticky se podíval na její místo, nemohl si pomoct. 

Vypadala skvěle. Její obličej ho upoutal jako první, když se podíval do publika.

Mrcho!

Všechna předsevzetí utekla. A on zapomněl slova hned u druhé věty.

2.

„Viděl jsi to? Slyšel jsi mě?“ hulákal Filip na mladého tělnatého kolegu, sotva světla nad jevištěm pohasla.

„Co blbneš? Co jsem měl vidět?“

Filip si prohrábl zpocené vlasy. Cítil, jak se mu kapky potu hrnou mezi prsty. „Zase jsem zapomněl text. Nosí mi smůlu.“

„Kdo?“

Filip potřásl hlavou. „Nikdo, zapomeň na to.“

Muž Filipovi položil ruku na rameno. „Myslím, že bys měl zformátovat mozek. Trocha chlastu a zapomeneš na blbosti. Nebo zkus plavání. To taky pomáhá.“

„Nebo se ožeru, a pak si půjdu zaplavat,“ nadhodil Filip.

„Myslím, že jako mrtvola bys byl mizerný herec.“

„Mizernější než teď?“

 „Hele. Já nevím, na co narážíš. Možná jsi udělal pár drobných chyb, ale pořád jsi nejlepší z nás a já mám pořád důvod tě kvůli tomu nesnášet. Navíc si těch chybiček všimne snad jen ten, kdo tu hru viděl víc jak desetkrát.“

Ona si všimne, pomyslel si Filip. „Díky,“ houknul ještě, než druhý herec odešel. „Díky za nic,“ řekl si Filip potichu.

 

Odehráli premiéru, bude se slavit. Herci, režisér a vlastně všichni, co měli něco s hrou společného, se sejdou v šatně, připijí si šampaňským, a pak se někteří seberou a dokončí oslavu v nějakém baru. Filip se k nim připojí později. Teď si ještě musí s někým promluvit.

Nebude problém ji odchytit, z divadla odchází vždycky poslední. Počká si na ni u východu.

Zapálil si cigáro a sledoval, jak diváci vycházejí ze dveří, z tepla divadelního vestibulu do neúprosného podzimního vlhka. Spěchali do svých aut tisknouc se k sobě, s obláčkem teplé páry u pusy.

Hloučky řídly. Poslední z posledních opouštěli budovu, a ona zatím nikde. V pořádku, však on má času dost.

Asi deset minut po posledním návštěvníkovi, slyšet klapot podpatků.

Jak tohle bude probíhat, ptal se sám sebe.

Vyšel zpoza rohu, aby jí zablokoval cestu. Stal se postavou stojící ve večerní tmě, zatímco ona kráčela v umělém světle žárovek.

Za chůze se přehrabovala v kabelce.  Zaregistrovala ho, až když do něj málem vrazila.

Couvla.  Zvedla k němu překvapený obličej, a když ho poznala, zlehka se usmála

„Dáváte si načas“ snažil se Filip mluvit nenuceně.

„Chci se vyhnout davům lidí a frontě v šatně.“ Pořád se trochu usmívala a oči jí zářily, přesto viděl, jak je nervózní.

Dobře, dobře, asi si myslíš, že máš navrch, ale ještě ses nedostal k tomu hlavnímu.

„Líbila se vám hra?“

„Byla skvělá. Nedokážu si představit, že by vaši roli zvládl někdo lépe.“

„No, udělal jsem pár chyb,“ řekl.

 „Jsem si jistá, že si té krátké pauzy nikdo nevšiml,“ zachovávala si zdvořilý tón.

„Vy jste si všimla.“

Přemohly ji rozpaky. „Bohužel si všímám i věcí, kterých bych neměla. Někdy i těch, co neexistují.“ Skousla ret, tohle neměla říkat.

„Tyhle chyby ale existují, určitě byste mi jich dokázala pár vyjmenovat. Poslední dobou jich dělám dost. Začalo to asi tak před dvěma měsíci,“ řekl a pozoroval, jak na to zareaguje.

Tvářila se nechápavě. „Ať se vám před tím časem stalo cokoliv, určitě to překonáte a dostanete se zpátky do formy. Jste skvělý herec,“ řekla chtějíc ho obejít.

Jeho hlas ji zastavil: „Vy jste před dvěma měsíci začala chodit na mé představení.“ Viděl, jak se celá napnula.

Ohlédla zpět. Neříkala nic.

Nehodlal ji nechat vydechnout. „Chodíte na každé mé představení. Každý večer, každou hru. To vás přece musí omrzet sledovat pořád jednoho herce, stejné hry.“

Zpříma na něj pohlédla. „Kdyby to tak bylo, nechodila bych sem.“

„Možná vás ani tak nezajímají hry -“

„A co by mě mělo zajímat?“  

Filip vzdychl. „Heleďte, co chci říct, je to, že od té doby, co jsem si vás všiml, se mi nic nedaří. Je to čím dál horší. Nevím proč, možná si něco vsugerovávám. Ale vlastně jsem přesvědčený, že mi vaše přítomnost nosí smůlu.“

Vytřeštila oči. „To nemyslíte vážně?!“ Položila si hranu dlaně na čelo. Snažila se vstřebat, z čeho ji obviňoval. „ Já vlastně ani nevím, jestli se mám začít smát.“

„Dělejte, co chcete. Ale prosím, nechoďte sem už. Aspoň na čas.“

„Herec mi zakazuje chodit do divadla?“

„Já vás prosím.“ Zadíval se na ni vážně. „Nejsem pověrčivý, ale…“

„Nejste? Vážně?“ přerušila ho se smíchem.

„Tedy až doteď ne. Vlastně, vysvětlete si to, jak chcete. Ale už sem nechoďte.“

Její pohled byl jak sekáček na led.

„Tohle je to nejhorší, co jsem slyšela. Máte vůbec tušení, jak mě to uráží?“

Měla pravdu, on ale nehodlal ustoupit. Tady se jednalo o jeho kariéru, o jeho lásku k divadlu. Klidně ze sebe udělá šaška.

 „Nemusíte se bát. Najdu si jiné rozptýlení. To jsem ale zvědavá, na koho svoje chyby hodíte příště.“

Sáhla do kabelky a konečně vylovila klíče od auta. Pak, aniž se na Filipa ještě podívala, se vydala k parkovišti.

II.

1.

„Nepotřebuji zrovna tohle divadlo,“ vztekala se a práskla dveřmi od bytu. „Je spousta lepších herců než ten kluk. Fracek namyšlený.“

Tma. Taková tma.

Natáhla se, hmátla po vypínači a přitom se málem přerazila o stoličku s vázou. Váza spadla na zem.

Už bych si sakra mohla pamatovat, kde v tomhle bytě co stojí.

Když chodbu ozářily silné žárovky, spatřila fialové kytky v kaluži vody válet se jako mrtvoly.

Nejdřív rozsvítí celý byt, pak se postará o květiny.

S každou další rozsvícenou místností, jakoby čekala, že na ni z rohu místnosti vyskočí strašidlo.

Sebrala kytky a vyhodila je do koše.

Všimla si, že v okně nad dřezem jsou vytažené žaluzie. Prohlížela si svůj smutný splašený odraz. Kdokoliv ji mohl vidět.

Ve dvacátém pátém patře? Nebuď směšná.

Chytila provázek a žaluzie rychle spustila dolů.

Tak už dost! Nebudu ze sebe dělat blázna.

Žaluzie vytáhla zpátky nahoru.

Zhasla světlo a zadívala se skrz okenní tabuli. Venku byla tma se spoustou elektrických světel města.

„Prý mu nosím smůlu,“ ušklíbla se.  „Kluk pitomá. Já mu nosím smůlu. Samozřejmě koupu se ve smůle. Každé ráno si napustím vanu smůlou a koupu se v ní a mám radost z toho, že ji můžu přenést zrovna na něj.“

Však ty poznáš, co je smůla, slibovala Filipovi v duchu.

Vešla do koupelny. Žárovky kolem velkého zrcadla se rozsvítily a ukázaly její hezkou, i když už ne tak mladou tvář. Ona však byla spokojená. S některými věcmi nelze bojovat.

A některé věci jsou horší než jiné.

„A některé neexistují,“ odpověděla si nahlas.

To proto nosíš v kabelce složený obušek?

Nevšímala si toho štiplavého hlasu ve své hlavě a svlékla si šaty. Spousta vrstev bílé a modré látky letěla na podlahu, a ona stála nahá před sprchovým koutem a nastavovala teplotu vody na spařit se do ruda.

„Smůlu. Jak ti můžu nosit smůlu, když nemám žádnou vanu, do které bych ji napouštěla?“ chtělo se jí smát, ale byl by to hořký smích.

Ticho!?

Neslyšela něco? Nějaký zvuk z chodby? Nebo to jen duněly trubky, jak se voda hnala do sprchové hlavice?

Zastavila proud vody a zaposlouchala se.

Nic.

Zamkla?

Zkusila dveře koupelny.

Zamkla.

Co ti pomůže zamknout koupelnu, když dveře do bytu budou dokořán?

Jsi cvok.

„Jsem cvok,“ souhlasila. Teď bylo ale nemyslitelné, aby se šla v klidu vysprchovat ve své bezpečně uzamčené koupelně, aniž by zkontrolovala hlavní vchod. Omotala kolem sebe ručník a přešla ke dveřím.

A co když na někoho narazíš? Jsi beze zbraně. Obušek zůstal složený v kabelce. To mu chceš nadávat?

 Samozřejmě věděla, že venku nikdo není, tudíž žádnou zbraň nepotřebuje. „Všechno je jen v mé hlavě,“ zašeptala a kliku pustila.

Shodila ze sebe ručník a definitivně se zavřela ve sprchovém koutě. Pustila vodu, která malý prostor okamžitě zaplnila svým horkým dechem.

Žádných neexistujících zvuků si už všímat nebude.

V hlavě si místo toho znovu přehrávala části dnešního představení, zřejmě posledního, aspoň v jejím oblíbeném divadle. Ten fakt kazil její obvyklé rozpoložení, když se vracela z divadla, když ji výkon toho kluka strhl natolik, že zbytek večera nemusela myslet na nic jiného než na něj, jeho dialogy, jeho monology. Obdivovala, jak snadno se může změnit v někoho jiného, jako kdyby stačilo přepnout nějaký knoflík v hlavě. Kéž by u sebe takový knoflík objevila.

Najde si jiné divadlo, lepší než to malé, špinavé. Co vůbec dělala mezi těmi studenty v hledišti?

Když se ale dívala, bývalo jí jedno, kdo sedí vedle ní, jestli kluk v mikině nebo solidní důchodce v nejlepším obleku. Tehdy se stávala jednou ze stínových postav, na kterých nezáleželo. Její šedá eminence, napadlo ji, a to přirovnání ji rozesmálo.

Vypnula příval vody. Kůži měla už celou rudou a rozehřátou a z vlasů jí stékaly proudy vody.

Otevřela sprchový kout a okamžitě na ni zaútočil studený vzduch. Otřásla se a rychle se zabalila do osušky.

Vystoupila na vyhřáté kachličky, přehodila přes vlasy ručník a znovu se podívala na své mokré, osvěžené tělo do zrcadla. Na jeho drahém skle se pára neusazovala. Některá zrcadla jsou lepší než jiná a některá divadla jsou taky lepší než jiná. Město je velké, má spoustu jiných příležitostí, jak se rozptýlit.

Věřila tomu, když si sušila vlasy, když natírala kůži drahým krémem, když se oblékala do noční košile a županu. A možná tomu věřila, ještě když rozsvěcela lampu na nočním stolku a chystala si budík do práce. A věřila tomu ještě i ve chvíli, kdy ulehala do postele.

Než lampu zhasla, pořád v ní ta víra byla. Pak už ne. Sotva se pokoj ponořil do tmy, všechny doteď sotva slyšitelné nicotné zvuky noci zesílily, jako kdyby někdo držel palec na ovládání zvuku. Přestala věřit tomu, že najde cokoliv, co jí vyžene ty zničující představy z hlavy. Díky Filipovi byl dojem z dnešního představení vytlačen ztrátou těch budoucích.

Už nebudou žádná budoucí, budeš se s tím muset vyrovnat.

Mlč!

Otočila se na bok a zavřela oči. Otočila se na druhý bok, a zase zpátky. To se opakovalo asi hodinu. Měsíc už pokročil, a teď přes škvíry v žaluziích zaplavil její ložnici stříbrem. Vnímala to i přes zavřená víčka.

Ty sis myslela, že se dneska vyspíš? Budeš si na to muset zase zvyknout.

Posadila se a rozsvítila. Stříbro nahradilo nehezké, ale bezpečné světlo žárovky.

A tma je pryč.

Ano, ale to jen v téhle místnosti, za dveřmi je pořád.

Zamračila se. Tma je v celém bytě. Jen její ložnice se stala bezpečným světelným ostrovem. Mohla rozsvítit světla v každé místnosti, ale to už by se nedokázala přesvědčit, že není totální blázen.

Rezignovaně vstala z postele, a šla zkontrolovat byt.

Všechno bylo v pořádku.

To sis vážně myslela, že tady někdo bude?

Vzala z police knihu a posadila se do křesla v obývacím pokoji. Protože bylo chladno, přehodila přes sebe chundelatou deku.

Začala si číst. Dostala se ze strany patnáct na stranu devadesát, pak usnula.

2.

Ty její květiny, další způsob, jakým se zachraňovala. Barvy a vůně, všechno se to točí a bere sebou i její černé myšlenky. Aspoň přes den to tak funguje. Na večer mívala připravené divadlo.

Vlastnila květinářství. A dařilo se jí. Jednu květinu skládala přes druhou, přidala stužku, kousek zeleně a už tu byla kytice vyceněná značně vysoko. Její barevná kola štěstí.

Málokdo prošel kolem krámku, aniž ho cosi za výlohou neupoutalo. Různorodost, s jakou tvořila svá malá dílka, neznala hranic.

Dovnitř vešel jakýsi muž v bezbarvém kabátě, ale v květinářství nesvůj. „Dobrý den,“ pozdravil a začal si prohlížet, co krám nabízí.

Přišla k němu a zeptala se ho, jestli hledá něco konkrétního. Byla samý úsměv, samá vřelost, hrůzy a úzkost pohřbila ve hlíně své mysli. Však to všechno bude mít ještě dost času, aby to obživlo jako zombie a začalo se to krmit jejím klidem.

Nechal si uvázat kytici z modrých a bílých růží, fialová stužka kolem dokola. Fádní kombinace, ale muž si fádnost přál, celý jeho zjev křičel fádností.

Sotva odešel, byl tu další zákazník a s ním další „dobrý den“, a pak další a další. Dnes to šlo dobře. Byla ráda, když se její výtvory líbily. Peníze nepotřebovala. Peníze byly něco, co k ní přicházelo a zas to odcházelo a ona měla vždycky dost, aby si pořídila, co se jí líbilo.

Uvázala už patnáct nových kytic, a to bylo sotva poledne.

Pak ji napadlo uvázat kytici tomu klukovi, co ji včera tak neurvale vyhodil. Uváže dárek na rozloučenou oblíbenému herci.

Její první a poslední květiny pro něj. Bude to speciální kytice. Speciální kytice se speciálními trny. Černá růžová poupata, svěže zelený eukalyptus a smetanově bílá stužka. Kontrastní barvy, jako byly kontrastní jeho role, jako byl on sám vůči tomu, co si o něm myslela.

Třikrát svázala, třikrát rozvázala. Počtvrté položila hotové dílo na stůl. Pak ho zvedla, přivoněla, usmála se. Byla spokojená.

Červená barva kápla na stůl. Krev. Sama se o ty trny škrábla. Ale to nevadí, však už si na to zvykla, její kůže si zvykla. Usmála se na květinu: „Však, my už se známe, že? Ty mi už nemůžeš ublížit.“

Dneska budou hrát první reprízu hry, na které včera byla. Vzpomněla si, že u toho nebude a úsměv pohasl. Už nebude u žádné reprízy, ani premiéry.

Vzala jedno černé poupě do dlaně.  Chtěla ho sevřít a rozmačkat, ale rozmyslela si to. „Však ty za nic nemůžeš. A byla by to škoda.“  Vybavila si Filipovu tvář. „Užij si to,“ zašeptala.

Představení začne za tři hodiny. Zabalila květiny do průhledného celofánu, čistého, bez zbytečného zdobení, a přiložila cedulku s Filipovým jménem.

Pak zavolala kluka, co u ní byl na brigádě a měl na starost rozvážku.  Dala mu adresu divadla a upozornila ho, aby počkal až na konec představení.

 

Ten večer, když přišla do prázdného domu, posadila se s rozečtenou knihou do křesla. Kdykoliv zvedla, oči zkontrolovala hodiny před sebou. Nechtěla přijít o chvíli, kdy mělo představení končit.

Když ručičky ukazovaly devět, sundala si brýle a knihu zavřela. Usmívala se, když si představila, jak Filip přijímá květiny. Těšilo ji, že tak úplně jeho přání nevyhověla a v divadle byla aspoň prostřednictvím květin.

3.

Je to snad zklamání, co Filip pocítil jako první, když sedadlo té ženské bylo prázdné?

Tobě je to snad líto?

Ne není, jsem rád.

Na konci na důkaz své radosti a vítězství převzal zelenočernou kytici a plný energie, vděčnosti a entuziasmu ji vyzdvihl vysoko nad hlavu.

Au, na kostým skrápala trocha krve.

Kytka zatracená. Doma ji mrskl na stůl. Ráno ji dá do vázy.  

 

Když se druhý den vzbudil, na ruce, v místě, kde se škrábl, se mu vytvořila svědivá vyrážka.

Zasraná kytka, nadával pokaždé, když se přistihl, že se zase škrábe.

Doufal, že se to do večera zlepší. Poskakovat po jevišti se svědící rukou? Díky, nechci.

Kdo ti ty květiny asi poslal?

Někde vzadu v mysli se mu však vynořovala odpověď. To ta ženská!

Nebuď blázen. To si vážně myslíš, že se ti mstí?

Mrcha zatracená!

Jen nezačni dělat ukvapené závěry.

Večer na jevišti díkybohu na vyrážku úplně zapomněl. Nepříjemné pocity se snáší mnohem lépe, když máte co dělat a soustředíte se na výkon.

O přestávce viděl, jak si uvaděčka odkládá další zelenočernou kytici, stejnou jako dostal včera.

Hádej, pro koho je přichystaná.

„Promiňte, od koho je ta kytka?“ zeptal se ženy.

„Přinesl ji nějaký kluk, ale pochybuju, že by ji kupoval on.“

„Proč myslíte?“

„Protože někdo v kalhotách o tři čísla větších a odrbané mikině smrdící kouřem, nemůže mít tolik vkusu uvázat něco tak pěkného.“

Filip se zamyslel. „Pamatujete si, jak vypadal?“

„Jak říkám, velké kalhoty, a vytahaná šedá mikina. A takové ty…“, navinula si pramen vlasů na prst, nemohla si vzpomenout. „Takové ty zmuchlané špinavé copy.“

„Dredy?“ usmál se Filip.

Žena pokrčila rameny. „Nevím, jak se té hrůze říká. Dneska lidi, neví, co si dát na hlavu. Ani si nedovedu představit, jak se to umývá.“

Ale Filip ji už neposlouchal. „Díky,“ řekl a vběhl mezi hloučky postávajících diváků. Nebyl tady žádný sál s občerstvením, jako ve větších divadlech, jen špatně osvětlená chodba, a pak už chladný listopadový večer.

V chodbě postávalo pár skupinek ne více než pěti lidí, ale většinou to byly jen dvojice. Klábosili a upíjeli z přinesených pet lahví.

Žádný kluk s dredy v odrbané mikině.

Ještě se zkusí podívat ven.

A dredař tam stál. Opíral se chodidlem o stěnu a pokuřoval. Vypadal o pár let mladší než Filip.

„Zdravím,“ začal mladý herec.

Kluk se na něj nedůvěřivě podíval. Pak se jeho tvář rozjasnila poznáním. „A jo jasně. Ty jsi ten z jeviště. Dobrý výkon,“ řekl kluk a znovu potáhl. Odvrátil se od Filipa v domnění, že pozdravem jejich konverzace skončila.

„Tys přines ty kytky?“

„Těžko říct. Nějaké kytky sem dones, to jo.“

„Zelenočerné?“

„Jo, přesně ty. Hele chlape, ale nic si nemysli, já jsem jen poslíček, nejsem žádná...,“ sjel ho očima, „…však ty víš.“

„V klidu, nejsi můj typ. Jen chci vědět, odkud ty kytky jsou. Fakt pěkná práce. Něco takového by možná uklidnilo moji holku. Včera zase něco blbě pochopila,“ lhal Filip.

Kluk se uchechtl. „ Jo chápu. Vázala je šéfka. Ty včera taky. Ona už něco vymyslí. Je trochu praštěná, ale s kytkami to umí.“

„Hodlá mi je posílat každý den?“

„Doufám, že ne. Za dva dny jsem viděl dvakrát jedno představení. Platí mi za to,“ vysvětlil rychle. Pak vytáhl z pusy zbytek cigára, hodil ho na zem a zašlápl.

„Asi dva metry od tebe je koš.“

„Příště.“

„Proč ne teď?“ zeptal se Filip.

„Ty jsi teda týpek,“ pronesl dredař pobaveně, sehnul se pro nedopalek a vyhodil ho do odpadků.

„Kde ji najdu?“

Kluk chvíli přemýšlel, nakonec mu nadiktoval ulici květinářství.

4.

Sehnula se ke květináčům slunečnic. Slunečnice pro ni byly vždycky symbolem světla.

Mysli na slunečnice, a tma zmizí, říkávala si občas.

Když se postavila a otočila ke vchodu, stál před ní Filip. V ruce měl kytky, které mu včera nechala poslat. Byly zvadlé.

„Tyhle jsou vaše, že?“ Mávnul ubohými růžemi a pohodil je na stůl.

„Měl jste jim dát vodu.“

„Žádnou si nezaslouží. Dostal jsem po nich vyrážku,“ řekl naštvaně.

„Vyrážku? Chudáčku. Takže jste si přišel postěžovat? Nosím vám smůlu i bez své přítomnosti.“

„Co je s těmi kytkami?“

„S kytkami?“ Smála se. Co myslíte? Že je napouštím jedem?“

„Nedivil bych se tomu.“

„Je to dárek, podpora mladému herci. I když vy si je stejně zřejmě nezasloužíte.“ Pohlédla na květiny a najednou jí jich bylo líto. Vzala je do náruče, a pak je s rezignovaným pohledem vzala kamsi dosadu. Později je vyhodí.

Když se vrátila, pohlédla na něj bez jakéhokoliv nepřátelství. „Nejspíš máte jen alergii na tenhle druh růží. Nejsou zrovna běžné, jestli jste si všiml. Jsou černé.“

„Toho jsem si všiml, díky,“ odsekl.

Jestli vás to uklidní, už vám žádné další kytky nepošlu.“ Stejně se mu nemůžu plést do života donekonečna, jako nějaká pubertální posedlá fanynka.

 „To bych ocenil.“ Pak nasadil o poznání smířlivější tón: „Heleďte, ty růže jsou fajn. Fakt moc pěkná práce, ale už mi NIC neposílejte.“

„Za chvíli tady zavírám a doma mám nějaké masti, které by vám mohly pomoct. V lékárně to nekoupíte.“

Filipa změna tématu zaskočila. Zase nevěděl, co říct. Automaticky chtěl říct ne. Zdravý rozum si to vyžadoval.

Mazat ti ruce určitě ne.

Její výraz nedokázal rozluštit. Její nabídka mohla znamenat cokoliv. Většinou to, ale znamenalo jedno.

„Vyhodil jsem vás z divadla a teď mě zvete k sobě domů?“

„Někde se začít zakopávat válečná sekera musí. A je to jen mastička.“ Tvářila se tak nevinně, že by ji tu mast málem uvěřil.

Sjel očima po její postavě a obličeji.

Co nejhoršího se mi sakra může stát?

Může tě rozsekat a z kousků udělat hnojivo.

„Dobře,“ řekl svému kritickému já navzdory. „Za jak dlouho končíte?“

„Ve čtyři,“ odpověděla, a ačkoliv to na sobě nedala znát, uvnitř ní to tlouklo.

Proč jsem se ho ptala, a co si on myslí, že jsem mu nabídla?

III.

1.

Nabídla mu, že ho odveze svým autem a jakmile budou hotovi – s čím hotovi, zatím mohl jenom hádat –, přiveze ho zpátky k jeho vozu.

Řekl jí, že ji bude sledovat ve své Fordce. Nehodlal se na ni spoléhat. Co když bude chtít návštěvu ukončit předčasně?

V duchu se sám sebe ptal, o kolik může být starší. Mohlo jí být třicet, ale klidně taky padesát. S těmi světlými pavučinovými vlasy a průsvitnou tváří se to těžko hádalo.

Zaparkoval vedle ní, a zlomek sekundy ještě přemýšlel, že se na to všechno vykašle, auto obrátí a vrátí se zpátky do svého známého života. Možná by zašel na pivko s kámoši.

Jo, ještě z toho můžeš vycouvat.

Sklapni!

Když spatřil budovu, ve které bydlí, vzpomněl si na film Skleněné peklo. Pevnost blýskající se všemi těmi okny, vystavená na obdiv celému městu. Nebyla to ale jediná prominentní budova v okolí. Tahle část města se snažila stoupat do výšky, jako kdyby chtěla zaklepat bohům na okna.

Drahé auto, bydlení v žádané lokalitě, pěstěný vzhled, pěkný obchod, každý den lístek do divadla – ta dáma nebude mít hluboko do kapsy, uvědomoval si.

Prošli kolem vrátného a zamířili k výtahu.

Stoupali do pětadvacátého patra. Filip sledoval, jak rychle se rozsvěcují tlačítka na panelu. Patro míjelo patro.

Byla k němu natočená bokem a mimoděk se prohlížela v zrcadle. Pak v odraze spatřil, že se dívá na něho. Projelo jím příjemné mrazení.

Když výtah zastavil a oni se přes nekonečné metry chodby dostali k jejímu bytu, vytáhla svazek klíčů a Filip počítal a žasl, kolik klíčů na ty jedny dveře použila. Nakonec ještě přejela kartou přes čip.

Konečně mohli dovnitř.

Sotva vešli do bytu a ona rozsvítila, začala všechny ty zámky zase zamykat. S každým dalším cvaknutím si připadal víc a víc jako vězeň.

„Tolik zámků? A světla zapínáte ručně?“

Otočila se k němu. „Nemám ráda, když se to děje automaticky. Světla se pak zhasínají, i když nechci.“  

Zamířila do kuchyně.

 Následoval ji.

Další, co pocítil, byla mocná vůně květin. Až se mu z nich točila hlava.

Kudy prošla, sáhla po vypínači.  Žárovky se za ní zapínaly, jako kdyby byla nějaká bohyně světla.

A všude tolik zrcadel. Jejich sklo všechno to světlo ještě umocňovalo.

Vysoká budova, zámky, květiny, světla, zrcadla – všechno mu to přišlo tak přehnané.

Podíval se na sebe do jedné z těch mocných zrcadlových ploch.  

Proboha, co tady děláš?

Od jeho obrazu ho odpoutal její hlas: „Dáš si něco k pití? Vodu, čaj, kávu? A promiň. Nevadí, že ti tykám?“

 „Ne, nevadí,“ odpověděl s předstíraným úsměvem. „ A stačí jen voda. Díky.“ 

Zatímco plnila sklenici, uvažovala.

Pozvala sis k sobě cizího kluka. Určitě si je jistý, že ví, co od něj chceš. Problém je v tom, že je úplně vedle. Jak tohle vysvětlíš?

Vím jen to, že je jejím klíčem k mému klidnému spánku.

Sklenice byly plné, jednu mu podala.

Byla těžká, orosená a klouzala, málem mu vypadla.

Zavedla ho do obývacího pokoje – další přehnaně osvětlené místnosti. Bylo tam málo nábytku, jako kdyby se zrovna přistěhovala.

Ukázala mu na látkovou pohovku. Její oranžová barva působila jako hřejivý paprsek.

Posadil se.

Sedla si naproti němu do křesla.

Mlčeli.

V tom strohém pokoji, v té trapné situaci se mu nedařilo uvolnit.

Tohle jsi nečekal, že? Tohle je substance čiré trapnosti. Užij si to.

„Co ta mast?“ zeptal se.

„Lhala jsem, žádnou mast nemám.“

A je to tady. „Aha.“ Díval se na ni. Byla jako socha. Nemohl ten pohled vydržet.  Připadal si jako blbec. „Já nevím, co mám teď čekat. Nevím, proč jsem tady ani, co po mně chcete. Obyčejně vím, co dělat. Ale tohle je tak - “

„Divné?“ pomohla mu.

Přikývl.

„Máš pravdu, je to divné. Ale musíš tady zůstat,“ pronesla s takovou rozhodností, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc.

Tak, teď chlape. Jestli tohle není nabídka, tak už nevím co.

Zvedl se, sehnul se k ní a políbil ji na ústa.

2.

Chvíli dotyk jeho rtů snášela, nijak se ale nezapojovala. Nakonec sklonila hlavu a svezla se po jeho ústech, najednou byla z jeho dosahu.

Mám mu říct, že když odejde, zblázním se? Mám mu říct, že se potřebuji vyspat a v prázdném bytě to nedokážu? Nějaké vysvětlení si zaslouží.

Řekneš mu snad o Martinovi?

Martin byl její manžel, a byl mrtvý.

Život s ním byl hladký a nenucený, stejně jako kdysi její spánek. Ona se starala o svoje květinářství, on řídil otcovu firmu a byl workoholik. Většinou si každý žil svůj vlastní život, ale pak přišla období, kdy se potřebovali, a bylo nutné své rozvrhy propojit. Tehdy přišla na řadu pravidla, která držela práci venku za dveřmi. Manželství jim dlouho klapalo.

Problém byl v tom, že Martina zabili.

Skvělý dům na předměstí. Drahé vybavení, veškerý luxus a vymoženosti moderní doby mimo ruch města. Spousta prostoru, světla, květin a taky málo času a hodně spěchaných snídaní. Žádná velká bezpečnostní opatření, zařídit to by zabralo spoustu času. Oběťmi zločinu se přece stejně stávají ti druzí.

Byli jsme tupci, říkala si pak často.

Ti, co se k nim vloupali, čekali, že doma nikdo nebude. Manželé, oba prací posedlí, ti se v úterý dopoledne určitě nebudou povalovat doma. Martin měl být v kanceláři, ona ve svém květinářství.  Kdyby to ale nebyl jeden z těch dnů, který se rozhodli strávit spolu. Přispí si a odpoledne vyjedou třeba do přírody, nebo se prostě budou celý den válet a drobit si do postele.

Byla zrovna v koupelně, když vtrhli dovnitř. Už se nesprchovala, takže slyšela, jak Martin na někoho zařval, pak ránu a cizí mužské hlasy.

Nějaký základní instinkt, pud sebezáchovy nebo dar z nebes jí zabránili vyběhnout ven z koupelny a vrazit doprostřed toho bezpráví. Později ten reflex nazvala zbabělostí.

Vlezla si do úložného prostoru schovaného za velkým zrcadlem. Běžný pozorovatel by nikdy za zrcadlem skříň nehledal. Její manžel ale měl rád ty fígle s nábytkem, kdy nic není, jak se zdá. A tak, díky bohu za Martinovy nápady, tenkrát jí zachránily život.

Schovaná ve tmě, slyšela dost na to, aby ji to v následujících letech pronásledovalo. Rány, křik plný zlosti a strachu a pak ticho, ticho bylo nejhorší.

Je mrtvý, věděla jistě.

Nevěděla, kolik bylo útočníků. Ve skříni bylo horko, sotva mohla dýchat, ale ani to se skoro neodvažovala. Po tvářích jí stékal pot a slzy a srdce tlouklo tak, že se bála, že vyskočí ven skrz zrcadlovou skříň.

Slyšela je chodit po bytě a šramotit. Pak přišli do koupelny. A jestli předtím už skoro nedýchala, pak potom se div neudusila, jak se jí hrdlo stáhlo úzkostí. Jsem mrtvá, opakoval si. Jsem mrtvá, najdou mě.

V koupelně se ale dlouho nezdržovali. Co by tam taky hledali? Řasenku? Ale i těch pár minut, ve kterých se rozhlíželi, otevřeli pár šuplíků a prohrábli je, se pro ni staly peklem.

Napadlo ji, jestli ji hledali. Jestli je vůbec napadlo, že tady může být i ona.

Nevěděla, kdy odešli, ona se ze skříně celá zpocená odvážila vyjít až v poledne. Celé hodiny seděla ve skříni, pološílená z každého zvuku, včetně vlastního dechu. Její fantazie jí přitom velkoryse zaměstnávala a nabízela jí pestré obrazy mrtvého Martinova těla. Přesto, když ho konečně spatřila, nemohla být nepřipravenější.

Její mozek snímal jakési krvavé obrazy, ale šlo to mimo ni.

Když se oblékala a opouštěla svůj byt, nacházela se v jakémsi apatickém odosobněném stavu,  

Vzala si taxíka a nechala se odvézt do firmy svého tchána. Tam mu bezbarvým klidným hlasem popsala, jak jeho syn umřel. Po pár hodinách ji chytil třes a ona se složila.

Do domu jejího manželství se nikdy nevrátila. Chvíli pobývala u tchána, pak si z našetřených peněz koupila byt v nedostupném dvacátém pátém patře. Nic z minulého života si sebou nevzala.

Po čase si připustila, že Martinovu smrt přežije. Zdálo se, že možná bude všechno v pořádku, až na to, že ji nikdy neopustil strach, který si navíc přivedl kámošku nespavost. A zahnat je nedokázal ani vysoký dům s ostrahou a byt se sedmi zámky na dveřích.

Zkusila psychology, cestovat, novou známost. Všechno ztroskotalo a ona zase zůstala sama bdělá uprostřed noci.

Pak objevila klid - skrze divadlo. A ty hrozné stavy úzkosti se nechaly ukolébat pohádkami a příběhy.

Filip ji inspiroval.

 

A teď seděl naproti ní a byl naštvaný.

A ty se mu divíš?

Spíše se divím, že ještě tady.

Už by tady nebyl, kdybys ho nezamkla.

Jeho vzteku si nevšímala a zcela klidným hlasem řekla: „Zaplatím ti, když tady zůstaneš.“

Údivem otevřel pusu, a pak ji zase zavřel. Bože, v tu chvíli ji chtěl zabít.

 „Já tady nemůžu spát sama. Nenabízím ti sex. Jen tady zůstaň. Nic ti to nevezme. Můžeš si to promyslet.“ Pak vzala papír a cosi na něj naškrábala. „Tohle je částka, o které se bavíme. Za každou noc.“

3.

Filipovi seděl v jejím hostinském pokoji na příliš měkké posteli a ještě teď se mu z té částky točila hlava.

A je z tebe placená děvka, říkal ten hlas v jeho hlavě.

Řekla přece žádný sex.

Jo, a bez něj je to lepší? Aspoň si mohl dělat drahoty, než jsi na to kývnul.

Měl chuť tu ženskou seřvat, rozkopnout nedobytné dveře a vypadnout. Taky se ale chtěl dozvědět víc. Co za tím je? Co je to za ženskou, že mu nabízí takové prachy za nic. „Nechápu to. V čem je háček?“

 

Do postele si lehala s pocitem bezpečí. Nemyslela na tmu na chodbě, na zvuky, které přicházely ze stěn, podlah a její fantazie. Otočila se na bok a spokojeně si přitáhla pokrývku k bradě.

Nevěřila, že to skutečně udělala. Dostala ho sem. Stačilo mu zamávat papírkem s několika číslicemi před nosem, tak jednoduché to bylo. Peníze byly jednou z mála věcí, kterou nepostrádala. Měla by se cítit trapně za to, že platí chlapovi, aby tady zůstal na noc. Žádnou trapnost, ale nepociťovala, jen spokojenost. Na zítřek nemyslela. Důležitý byl dnešek.

A dneska se jí podařilo usnout, jednoduše.

Probudila se až kolem deváté dopoledne. V osm měla otevřít obchod, ale být šéfovou má své výhody. Klidně tam nemusí celý den. Jako za starých časů s Martinem.

Zajímalo ji, jestli je už Filip vzhůru. Žádné zvuky, které by jí to mohly napovědět, neslyšela.

Oblékla si župan a vešla do kuchyně.

Byla sama.

Pak se otevřely dveře do pokoje pro hosty a ven vyšel už oblečený Filip.

„Potřeboval bych…,“ začal Filip rozespale.

„Ručníky jsou v koupelně.“

„Hmm, díky,“ zamumlal nejistý tím, jestli ručníky byly to, na co se chtěl zeptat.

Dal si  dlouhou horkou sprchu. Nespěchal. Čím později bude vystaven dalšímu trapnému mlčení, tím lépe.

Když vyšel z koupelny, čekala ho hostina. Několik druhů chleba, ovoce, šunka, sýr, máslo a horká bílá káva, kterou mu právě nalévala do hrnku.

„Nebo bys raději čaj?“ Podívala se na něj.

 „Ne díky. Už tak to vypadá líp, než jsem čekal.“

„Copak jsi čekal, že ti nedám najíst?“

„Sám nevím.“

Posadil se za stůl, položil na talíř krajíc chleba a začal na něj odkrajovat kousky másla. Bylo změklé a dobře se roztíralo. Napil se kávy. „Výborná.“

Krátce se usmála.

Ve vzduchu byla cítit elektřina.

Pohlédla na něj, pak pohled stočila jinam, nakonec se však vrátila k jeho očím. Když její pohled zachytil, jako kdyby ji chytil za srdce.

Něco bych měl říct. Cokoliv, jen ať přeruším to hrozné ticho. „Přijdete dneska do divadla?“ vyhrkl ze sebe.

Co to meleš?

To bych taky rád věděl.

Překvapeně k němu vzhlédla.

Nechtěla si nic nalhávat, určitě se jen chtěl ujistit, že dostane příležitost, jak si vydělat další peníze. „Nerada bych ti zkazila vystoupení.“

Filip zvedl ruce v náznaku rezignace. „Dobře. Vzdávám se. Zasloužím si to. Neměl jsem právo vás vyhazovat, uznávám. Ale dejte mi šanci to napravit. Přijďte večer. Slibuji, že se budu chovat slušně. A pak vám ukážu zákulisí.“

Sakra, co to děláš. Nechceš ji ještě požádat o ruku?

„Uvidíme,“ řekla ne moc přesvědčivě.

Zbytek snídaně proběhl beze slov. Rozhodl se ji neprotahovat.

„Už musím jít.“ Vstal. „Díky za snídani.“

„Ještě moment. Něco ti dlužím.“ Sáhla po připravené kabelce.

„Dáte mi to večer.“

Do prdele, ani tohle si nehodláš vzít?

Překvapilo ji to, po nadšení ale ani stopa. „Tak teď už asi musím přijít, že?“

Pokusil se o úsměv, ale měl pocit, že z toho vyšla jen křeč.

Ano, musím přijít, pomyslela si. Musím přijít už jen proto, abych se ujistila, že se vyspím i dnes.

4.

Přišla a viděla celé představení. Známý pocit klidu a naplnění se ale tentokrát nedostavil. Bylo to jako se vrátit domů a zjistit, že se všichni odstěhovali.

Když představení skončilo, zůstala sama v sále a čekala na Filipa. Přinejmenším proto, aby mu dala peníze, co mu dlužila, i když si byla jistá, že si je nevezme.

Opona byla pořád zatažená. Slyšela jen hrkání, jak za ní vyklízeli jeviště.

Netrvalo dlouho a objevil se Filip.  Posadil se vedle ní.

„Jsem rád, že jste přišla.“

„Taky jsem ráda.“

„Jak se vám líbila hra?“

„Myslím, že jsem ji už viděla.“

Nadzvedl obočí. „Myslíte? Byla jste v posledních měsících na každém mém představení, tu hru musíte znát zpaměti.“

„Máš pravdu. Viděla jsem ji,“ řekla s předstíranou jistotou.

Podíval se směrem k zakrytému jevišti.

„Za chvíli budou pryč. Dneska tady nemají proč zůstávat. Žádná oslava a tak,“ vysvětloval.

„Slavíte často?“ zeptala se.

„Jen po premiéře, derniéře, a podobně. Rozhodně to není pravidlo.“

Před dalším mlčením je zachránil chlápek, středního věku, který právě vyšel zpoza opony. „Všechno pořádně zkontroluj a zamkni. Ručíš za to,“ houkl na mladého herce a hodil mu těžké klíče.

Nedělalo mu problém je chytit. „Neboj,“ odpověděl a zvedl ruku v pozdravu.

Muž ještě loupl očima po Filipově hostu.

Bylo jí jasné, co si myslí, a bylo jí to jedno.

Když osaměli, její hostitel se zvedl. „Tak jdeme. Musím ti toho hodně ukázat.“

Zavedl ji dozadu do velké místnosti, která vypadala přesně, jak si představovala – jako udržovaná půda, s tím rozdílem, že věci tady uskladněné se většinou využívaly.

„Největší krámy jsou vzadu,“ ukázal kamsi do stínů.

Podívala se tím směrem, ale nic neviděla. Všude bylo nesnesitelné šero, v koutech tma.

„Počkejte tady chvíli. Za chvíli jsem zpátky.“

Než mohla cokoliv namítnout, byl pryč. Rozhlížela se kolem sebe, ale Filipa nebylo.

Procházela se pod ubohými žárovkami visících u stropu a divila se, jak tady může někdo něco vidět natož najít.

Dotkla se pár věcí, ale z většiny jí na dlani ulpěl prach, tak si další doteky odpustila.

Když měla pocit, že její samota trvá příliš dlouho, zavolala Filipovo jméno, ale nikdo se neozýval.

Snažila se zabavit všemi těmi židlemi, kostýmy…čekala, že jí to nadchne víc. Ale jak řekl Filip, byly to jen krámy. Raději se ale bude zabývat jimi, než aby zůstala sama se svými myšlenkami. Ty se jí totiž v hlavě zase začaly nebezpečně dávat do pohybu.

Bože, tohle je zbytečné. Chtěla světlo. Chtěla odsud.

„Filipe!“ zavolala.

Pořád byla ale sama. Černé stíny ležely v koutech jako staré špinavé hadry. Tlak ve spáncích, jak jí tepala krev, už nešlo ignorovat. Znovu se ocitla ve skříni a znovu tma a ty hrozné zvuky.

Přitiskla si ruce k uším, aby ty zvuky utišila, ale přicházely z její hlavy, tady ruce nepomohou.

Pak zaregistrovala prudký pohyb, a najednou stál někdo před ní.

Málem umřela.

Měl obličej znetvořený vlčími rysy a dlouhé černé vlasy rostly z hlavy jako hříva nějakého nočního lva. Její fantazie roky trénovaná nočními děsy ji opět nezklamala. Teď neměly smysly ani rozum šanci. Hned nepoznala, že se jedná o gumovou masku, za kterou se směje Filip. Její oči viděly gumu, v ní škvíry pro oči a umělé vlasy, ale její mozek si to všechno pojmenoval po svém a ona viděla skutečného netvora, útočníka, lupiče, vraha.

A když si pak si uvědomila, co vlastně vidí a že je to jen maska, bylo pozdě. Tohle nemohla ovládnout. Démoni jí poletovali v hlavě jako splašení.

Nechala tam zmateného Filipa stát a utekla.

IV

1.

Seděla v rohu, opřená o kuchyňskou linku. Čekala, že za ní Filip poběží, ale byla by raději, kdyby to nedělal. Vyděsil ji, vyděsil ji strašně, a z té hrůzy jí zůstalo divoké srdce a pocit trapnosti.

Sama byla doma sotva půl hodiny a už bušil na její dveře.

Určitě ji měl za hysterku. Ale teď, jak tady bušil na dveře, z toho dělal ještě větší drama. A byl vytrvalý.

Když mu neotevře, bude to ještě horší. Povyk u jejich dveří může přitáhnout nežádoucí pozornost sousedů.

Neochotně vstala, přešla ke dveřím a odemkla všech sedm kladek. Netušila, jakým směrem jejích rozhovor může vést.

Vypadal zkroušeně. „Omlouvám se,“ začal, pak hned pokračoval. „Omlouvám se, ale nic nechápu. Možná…nemáte ráda překvapení…temné prostory…gumové masky?“ hádal napůl zoufale.

„Tak trochu všechno. Půjdeš dál?“ zeptala se a trochu poodstoupila ode dveří.

Vešel dovnitř.  „Má ten váš útěk něco společného s tím, proč jsem u vás včera zůstal?“

„Ano,“ řekla a zavřela dveře.

„Chcete mi o tom říct?“

„Ne.“

„Chcete, abych tady zůstal i dneska?“

„Moc.“

„S váma si člověk asi moc nepokecá.“

Usmála se. „Nemůžu za to, že neumíš pokládat otázky.“ Pak úsměv pohasl. „To dneska nebyla tvoje chyba a nic mi nedlužíš. Chci, abys to věděl.“

Na chvíli ho opustila, pak se vrátila s kabelkou. Vytáhla peněženku a z ní štos bankovek.

„Na to zapomeňte.“

„Já svoje dluhy vždycky splácím.“

Natáhla k němu ruku s penězi, ale nevzal si je. „Berte to jako omluvu.“

„Řekla jsem, ať se tím už nezabýváš,“ připomněla mu už trochu podrážděně.

„Já mám taky svoje zásady,“ řekl a po chvilce mlčení ji vzal za volnou ruku a pohladil ji po jejím hřbetu.  „Podívejte, jestli chcete, abych odešel, stačí říct.“

„Tady nejsi na jevišti.“ Stáhla svou ruku zpátky. „Chci, abys zůstal, a je mi jedno, jestli si ty peníze vezmeš, nebo ne. Jen tady zůstaň. A nemusíš si hrát na zachránce,“ dodala tvrději, než zamýšlela a už mírným hlasem se zeptala: „Teplé kakao před usnutím?“

Když přikývl, vzala ho do kuchyně.

„Začala jsem ho pít, aby se mi lépe spalo.“ Otočila se k němu zády a ze spodní skříňky vytáhla litrový nerez hrnec na vaření, z horní skříňky potom cukr, kakao a hrnek. „Nakonec se ale z osvědčeného receptu vyklubala jen další přeceňovaná babská rada,“ mluvila, zatímco do hrnce nalévala mléko. Pak zapnula indukční plotýnku a hrnec na ni položila.

„Tak proč to kakao vaříte?“

Roztrhla ještě nenačatý prášek cukru a trochu ho nasypala do hrnku. „Všechno přece nemusí mít praktický důvod. Chutná mi a…“

Otevřela dózu s kakaem, ponořila do ní lžíci, aby si trochu nabrala, ale zastavila se v půlce pohybu.

„..a?“ chtěl Filip znát pokračování.

„Všechno přece nemusí mít praktický důvod,“ zopakovala tiše pro sebe a vypnula sporák.

„Co jsi to říkala?“

Obrátila se k němu čelem a najednou byla skloněná u něj a líbala ho na ústa.

Překvapilo ho to, ale rovnováhu nabral rychle zpátky a rozhodně jejím polibkům vyšel vstříc.

Ke kakau se už ten večer nedostali.

2.

Vídali se spolu už tři měsíce. Dost dlouho na to, aby mohla říct, že je zamilovaná. Ale nebyla. Filip se stal její záchranou. Byl její lampou v noční tmě, bariérou před nočními děsy. Její mozek si na něj zvykl, jako si zvykl odpočívat a nepřemítat. Nepotřebovala mít Filipa každou noc u sebe, aby usnula, ale úplně se bez něj obejít ještě nedokázala.

Dnes ji pozval k sobě na večeři.

Při té příležitosti se rozhodla pro malou recesi. Jako dárek mu uvázala stejnou kytici, jakou mu poslala před pár měsíci do divadla a která mu způsobila vyrážku.

Bydlel na konci města, kde si pronajímal byt v rodinném domě. Nedaleko za domem začínala řídká lesnatá oblast a pak už jen řeka. Ona by se tady zbláznila. Taky jí to trochu připomínalo místo, kde bydleli s Martinem. Chápala, proč se tady lidi stěhují. Byl tady klid.

Pronájem měl Filip levný, a mohl si tak dovolit i auto. Navíc, majitelé hodně cestovali a on měl dům takřka celý pro sebe. Nikdy mu nenabídla, aby se nastěhoval k ní. 

Prošla vrátky, až ke dveřím, když si všimla, že jsou otevřené. Nechal to tak pro ni? Možná nějaké překvapení.

Vešla dovnitř a jako obvykle ji uvítaly fialové a béžové stěny. Spousta barev a nábytku, a taky temných koutů a příležitostí pro stíny.

Chvíli se jí zdálo, že je v domě sama, pak ale uslyšela ten hlas. Byl hrubý, mužský a rozkazoval. To nebyl Filip.

Pak se ozval výkřik, tentokrát Filipův.

„Kurva, chlape ty máš ale pech. Žádné prachy? A v takovém baráku? Jsem kurva nasraný a odnese to tvůj ksicht.“

Pak se ozvaly rány a další výkřiky přerušované kašlem.

Strnule stála na místě. Co teď, co dělat?

Tohle jsi už přece zažila, ne? Měla by ses schovat jako tenkrát nebo raději uteč. Uteč.

Jak bych to ale vysvětlila svému svědomí? Tohle se už nesmí opakovat.

Vše se odehrávalo v kuchyni. Dělilo ji od toho jen pár metrů a pootevřené dveře.

Ne, teď nemůžu přestat dýchat. Musím uvažovat.

Zavolat policii ji teď nepůmže. Všechny ty otázky, všechen ten čas – ten teď ona nemá.

Sáhla do kabelky a vytáhla věc, kterou darovala sama sobě poté, co jí zabili Martina.

Švihla a teleskopický obušek se za hrozivého kovového zvuku natáhl na jednačtyřicet centimetrů.

Ozval se další zoufalý výkřik.

Začala vidět rudě. Někde uvnitř ní vyklíčil nový pocit. Ten pocit by se dal nazvat zlostí, ona by to pojmenovala další fázi záchrany jí samotné, tou první byl Filip. Rozhodla se ten pocit přiživit.  Stačilo si vybavit svou pasivitu, a svého mrtvého manžela a nakonec toho chlapa a jeho drzost za dveřmi.

Už neslyšela výkřiky, jen bušení svého nedočkavého srdce a zvuk jejich podpatku. Klap klap. Nikdo jiný je neslyšel, nikdo ji nevyběhl zabít, zatímco ji ten doruda rozžhavený pocit za očima vedl ke dveřím.

Ani na chvíli ji nenapadlo, že by útočníků mohlo být víc. Víra, že útočník je jen jeden, byla stejně neotřesitelná jako víra v její pevnou ruku a obušek, který se pro ni stal kouzelnou hůlkou. Pár mávnutí a tma bude pryč.

Otevřela dveře, ani nevrzly.  Filip klečel, přidržoval se jednou rukou smetanově bílé podlahy, jejíž čistotu kazily jen cákance Filipovy krve. To, co mu zbylo z obličeje, nepoznávala.  On ale poznal ji, a když ji spatřil, otevřel v němém údivu pusu - byla plná krve. V další vteřině svůj pohled nasměrovala na záda útočníka v zelenohnědé větrovce – barva zvratků, blesklo jí hlavou.

Moment překvapení byl její výhrou.

Rozmáchla se a praštila zloděje do kolen.

Křuplo to a chlap se s řevem sesunul k zemi.

Posílená úspěchem první rány, se rozmáchla podruhé. Její ruka se stala trestajícím kladivem. Dostavoval se pocit zadostiučinění, pocit radosti.

Tentokrát zasáhla rameno, stejně nemilosrdně a stejně tvrdě.

Chlapovi něco vypadlo z rukou.

Revolver.

Rychle ho obešla a tu věc odkopla z jeho dosahu.

Zbídačený Filip se po zbrani natáhl. Poznala, jak ho ten pohyb zabolel. Podívala se na toho, kdo mu tu bolest způsobil.

Kůži v obličeji měl ten chlap opuchlou a zarudlou. Poznala tvář zdeformovanou alkoholem a bojovala s nutkáním v ní rozbít všechny kosti. Kdyby tady nebyl Filip, udělala by to. Věděla jistě, že by to udělala, a to zjištění ji vůbec neděsilo.

Přeběhla k Filipovi, aby se blíže podívala na jeho rány. Možná měl zlámaných pár obličejových kostí a nějaká vnitřní zranění. Ale z toho se dostane, věřila, že ano. „Než z tebe bude zase hezký herec, můžeš hrát Frankenstaina.“

Pokusil se na ni usmát, ale příliš to bolelo. Pořád na ní visel očima. Najednou to byla ona, kdo zachraňoval.

Zloděj se začal plazit pryč.

Najednou jí projela vlna vzteku. Vstala s obuškem v ruce a zuby zaťatými. Pak několika zuřivými ranami chlapovi přerazila nohy.

Ten řval a řval.

A Filip na to užasle hleděl.

Pak se kdesi v dálce ozvaly policejní sirény.

Napětí v jejím obličeji povolilo, ale oči z chlapa nespouštěla. „Doufám, že z tebe bude mrzák,“ pronesla tiše, a její hlas byl jako sterilní kov.

„Zavolal jsem policii těsně předtím, než se ten pitomec dostal dovnitř,“ řekl Filip stále trochu roztřeseně z toho, co viděl.

Brzy na to se na chodbě ozvaly těžké kroky a hlasy.

3.

Zlomená žebra a nos, vyražené zuby a spousta pohmožděnin.

Na zotavení Filip potřeboval dva týdny v nemocnici, minimum pohybu a dobrého zubaře.

„Řekni, že ses nemohla dočkat, až si mě odvezeš, a že beze mě nemůžeš usnout,“ dožadoval se, když si ho přišla vyzvednout.

Lhala úsměvem. Ve skutečnosti byla šťastná. Noční můry byly pryč. Filip vykoupil její spánek vlastní krví. Uvědomila si, že ji vlastně znovu zachránil, i když asi jinak, než by si přál.

Už tě nepotřebuji, chtěla mu říct, ale rozhodla se mlčet.

 „Bože chodím s ženskou, co místo zrcátka nosí v kabelce teleskopický obušek. Co o tobě ještě nevím?“

„Ten obušek mi vlastně zabavili jako důkaz.“

„Díky bohu. Skoro bych se tě začal bát. Jak jsi mlátila toho chlapa, vypadala jsi…“

Když spatřil její pohled, raději se odmlčel.

„Co?“ chtěla vědět.

„Jako někdo úplně jiný.“

„Ty sis taky nebyl zrovna v tu chvíli moc podobný.“ Zasmála se a dlaní mu jemně přejela po hojícím se obličeji.

„Napadlo mě,“ začal a skousl spodní ret.

„Co?“

Co, kdybychom se k sobě sestěhovali, chtěl se zeptat. Myslel na to, celou dobu, co byl v nemocnici. Přišlo mu to naprosto logické. Ale teď, když to měl vyslovit, a když seděla naproti němu, vybavil si ještě jiné věci než její prostorný byt a bohaté snídaně. Vybavil si, jak mlátí toho chlapa po nohách, rudé skvrny vzteku v jejím obličeji, a taky na kytici černých růží a zeleného eukalyptu a svoji vyrážku.

A tak nakonec řekl: „Co kdybych ti příští sobotu vynahradil tu minulou zkaženou večeři?“

KONEC.

---